Adopce: Konkurz na rodiče

Dokument režisérky Alice Nellis sleduje několik manželských dvojic, které se z různých důvodů rozhodly své děti adoptovat. Marcela a Miroslav adoptovali holčičku Valentýnku navzdory faktu, že už měli vlastní dceru Emu. Míša a Pavel, kteří vlastní dítě mít nemohli, získali do péče chlapečka Matěje. Daniele a Miroslavovi se podařilo zplodit vlastního syna Tomáše, přesto uvažují o adopci dalšího dítěte. Kaleidoskopické svědectví, jež obsahuje řadu užitečných názorů od odborníků, se odvíjí v přirozené časové posloupnosti. Jeho úvodní fáze líčí spletité průpravy na osvojení, včetně komplikovaných úředních procedur, odborných přednášek a psychologických vyšetření. Autentická mozaika vypráví o dlouhém čekání na okamžik, kdy se pár dozví o existenci vhodného dítěte. Ukazuje i zlomové momenty, kdy rodiče vybraná mimina poprvé spatří v kojeneckém ústavu a rozhodují se o jejich převzetí. Sonduje zásadní změny ve vztazích sledovaných párů po příchodu nových členů do jejich rodin. V setkáních mladých dvojic s jejich rodiči se film dotýká i mezigeneračních vztahů. Dokument také konfrontuje zkušenosti mladých párů s názory členů dalších dvou rodin, v nichž adoptovaní jedinci žijí už dlouhá léta. V těchto epizodách zazní zásadní výpovědi o nutnosti vzájemné důvěry dětí a dospělých. A také úvahy o tom, kdy a jak adoptované potomky informovat o jejich skutečném původu.

Alice Nellis (rozhovor)
Jaké jsou výhody adopce a jaká její nejzásadnější úskalí?

Adopce je jeden ze způsobů, jak se stát rodičem. Má svá specifika, ale v těch základních věcech se od biologického rodičovství většinou moc neliší. Jedním z úskalí je fakt, že proces získání dítěte, který se od biologického těhotenství zcela zákonitě dost liší, neprobíhá v rámci rodiny. Do jisté míry vkládáte svůj osud do rukou úřadů. A když máte štěstí, jsou to báječní lidé a vy na celou věc rádi a s láskou vzpomínáte. A když to štěstí nemáte… tak to prostě většinou také přežijete. Porody a porodníci jsou také různí…

Nastaly v průběhu natáčení nějaké problémy, například s úřady?

Některé úřady byly až překvapivě vstřícné a na dokumentu spolupracovaly s velkým pochopením. Jinde jsme se setkali naopak s velkou nedůvěrou − na jednu stranu do určité míry vysvětlitelnou starostí o svěřené děti. Ale často šlo spíš o nedůvěru vůči tomu, o čem má dokument vlastně být.

Co byste vzkázala lidem, kteří adopci zpochybňují?

Aby nikoho neadoptovali a aby těm, kteří adoptovat chtějí, do toho nemluvili. Adopce je pro ty, kteří adoptovat chtějí a touží. Není to nic, do čeho by se měl někdo nutit.

Váš dokument lze vnímat i jako úvahu o štěstí. V čem podle vás spočívá?

V přijetí toho, co je. Aspoň pro mě.