Černá Venuše

Paříž 1817, Královská lékařská akademie. "Nikdy jsem neviděl lidskou hlavu, která by se tak moc podobala opičí." Verdikt anatoma Georgese Cuviera, který právě ukazuje vymodelované tělo africké ženy Saartjie Baartmanové, je kategorický. Skupina jeho významných kolegů propuká v jásot. O sedm let dříve opustila mladá služka Saartjie rodnou Jižní Afriku a pod příslibem bohatství se vydala společně se svým pánem Caezarem do Evropy. Nejdříve je vystavena v dřevěné kleci coby skutečná "hotentótská Venuše" lačným divákům londýnského panoptika, kteří se přišli podívat na abnormálně vyvinuté proporce jejího těla, poté se vydává do Paříže, kde baví chlípnou společnost a stává se předmětem vědeckého bádání.

„Nikdy jsme neviděli lidskou hlavu, která by se tak moc podobala opičí,“ konstatovali před dvěma sty lety pařížští vědci o africké ženě. Tento historický film se dotýká nejen kořenů rasismu, ale i podřazeného postavení žen. Ještě obecněji pak ponouká k úvaze o svobodné vůli jedince - jak moc je člověk schopen sám řídit svůj osud.

Začátek 19. století, Londýn. Černoška Saartjie je lačnému evropskému publiku předváděna jako exotická atrakce. Její barva pleti a neobvykle vyvinuté tělo lákají davy. Jsou výtečným zdrojem obživy Caezara, jejího pána. Ona sama se necítí jako otrok, ale jako herečka, která si do Evropy přišla vydělat. Jako cizinka má velmi omezené možnosti. Roli animální divošky bere pouze jako show. Ale diváci si dovolují čím dál více. Jedná se ještě o herecká vystoupení nebo veřejná ponižování?br>
Film klade těžkou otázku o hranici lidské důstojnosti. A nedává jednoduché odpovědi. Charaktery nepředstavuje černobíle a nutí tak diváka přemýšlet. br>
Příběh vznikl na základě osudu skutečné postavy, tzv. Hotentotské Venuše.br>
Hotentotská Venuše - historická data

kolem roku 1770
- narození Saartjie Baartman z kmene Khoi´khoi´ neboli Hotentot v Jižní Africe, tehdy na území ovládaném Búry.

1770-1795
- ve službách kolonizátorů na farmě Hillegert Muller, posléze prodána obchodníku z Kapského města, Pieterovi Caezarovi.
- během dospívání se dívce nadměrně hromadí tuk v oblasti hýždí (tzv. steatopygie, typická pro ženy některých negroidních ras Jižní Afriky) a roste jí pohlaví, pro kmen specifický jev - tzv. hotentotská zástěra (malé stydké pysky jsou nezvykle dlouhé).

1803
- Saartjie se stává služkou Hendricka Caesara, bratra Pietera.
- potkává van Jonga, mladého chudého Evropana; mají spolu dítě, které umírá; van Jong se vrací do Nizozemí.

1810
- Saartjie s Caesarem připlouvají do Anglie; jejich představení “Hotentotská Venuše“ slaví úspěchy.

listopad 1810
- v důsledku stížnosti Afrického Institutu musí Caesar k soudu; je obviněn z otrokářství; je zproštěn viny mimo jiné díky výpovědi Saartjie: „Nemám žádné výhrady vůči svému pánu; jsem spokojená a vůbec se nyní nechystám vracet do své země.“

1811
- pokřtěna na Sarah.

1814 - 1815
- Sarah odjíždí do Paříže, kde pokračuje ve vystoupeních v libertinských salónech; stává se oblíbenou atrakcí pařížské smetánky .
- přitahuje pozornost pařížského anatoma Georgese Cuviera; Sarah zprvu souhlasí se spoluprácí - slouží jako objekt jeho výzkumu; když je však opakovaně žádána odhalit i své pohlaví, odchází.

1816
- pád popularity; vystoupení v pochybných music-hallech; prostituce; zdravotní problémy spojené s alkoholismem; zápal plic; infekce pohlavních cest; smrt.

1816-17
- Cuvier provádí pitvu těla a orgánů; je odlita forma; uzavírá svůj výzkum přednáškou na Lékařské akademii slovy: „Rasy s takto zúženou a stlačenou lebkou jsou odsouzeny být navždy méněcenné.“
- odlitek těla, kostra, zakonzervovaný mozek a pohlavní orgány - to vše je vystaveno v Muzeu člověka v Paříži až do roku 1976.

1994
- konec apartheidu v JAR; náčelníci kmene Khoi´khoi´ přimějí prezidenta Nelsona Mandelu, aby vyžádal u francouzského prezidenta navrácení ostatků Sarah; francouzští politici a vědci to odmítají s odvoláním na nezcizitelné dědictví Muzea člověka a vědy.

2002
- Francie se konečně odhodlá vrátit ostatky Sarah do Jižní Afriky a připojuje „Omluvu za historické pochybení země - kolonialismus a otrokářství, které bylo zločinem proti lidskosti.“

9. srpen 2002
- u příležitosti afrického Dne žen je Sarah pohřbena ve svém rodném kraji; slavnost se odehrává za přítomnosti prezidenta Thabo Mbeki, zahraničních hodnostářů, kněží a dalších známých osobností.

Abdellatif Kechiche (rozhovor)
Saartjie Baartman byla skutečnou historickou postavou...

V podstatě o ní mnoho nevíme, její život je zahalen tajemstvím - právě to mě hned zaujalo. Známe jen pár faktů - cesta z Jižní Afriky do Anglie, řada představení, proces v Londýně, křest a zájem francouzských vědců o tělo. Zajímalo mě domýšlet si všechny ty mezery. Viděl jsem také řadu kreseb Saartjie, které si nechali dělat vědci. I její posmrtnou masku. Obraz někdy vypovídá lépe než všechna slova.

Byla Saartjie umělkyní?

Bezpochyby. Uměla hrát na hudební nástroj, zpívat, velmi dobře tančit. Jenomže to se od ní nečekalo. Nemohla se svobodně vyjádřit. Musela naplňovat konvence, které mělo evropské publikum o Africe. Předvádění “divošky“ bylo možná jedinou rolí, kterou mohla hrát. Lidé chodili na “Hotentotskou Venuši“ s tím, že je možná kousne. A také štípnout si do jejího velkého zadku. Bylo pro ni nemožné se kolektivním předsudkům a očekávání postavit. Cítil jsem se podobně, když jsem začínal jako herec. Měl jsem pocit úzkosti z toho, co se ode mě očekává. Ne jako od herce, ale jako od Araba. Rejstřík rolí, které v té době mohli Arabové hrát, byl velmi omezený.

Jak vnímali tělo Saartjie vědci?

Dalo by se říct, že ji vnímali jako zvíře. Ale pokud nahlédnete do jejich poznámek, shledáte, že tomu příliš nevěřili... Byla evidentně člověkem, přesto se snažili dokázat opak, což je strašné. Na počátku 19. století šlo ve francouzských vysokých kruzích o to, nějakým způsobem ospravedlnit vykořisťování, které právě na černém kontinentu probíhalo. Bylo třeba zbavit obyvatele Afriky lidskosti, aby si nikdo nemusel lámat hlavu s jejich utlačováním.

Příběh Saartjie Baartman symbolizuje podrobení černochů. Doufám, že můj film pomůže Francii nezapomenout na zločiny, které období kolonialismu přineslo. Ale šlo mi také o přesah do dnešní doby. Snažil jsem se načrtnout různé další formy ovládání a podrobení si druhého: fyzický i psychický muže na ženu; nátlak pána na svého sluhu; nerovné postavení cizince; nerovné postavení ženy ve společnosti; žena jako sexuální objekt - to vše jsem mohl ukázat prostřednictvím Saartjie.

Do hlavní role jste obsadil neherečku Yahimu Torrès...

Poprvé jsem ji viděl roku 2005. Procházela kolem mého domu. Hned mě upoutala její fyzická podobnost se Saartjie Baartman. Několik let nato jsem ji pozval na zkoušky a lehkost, s jakou přistupuje k životu, mě přesvědčila, že obsadím právě ji.

Yahima Torres (rozhovor)
Jak jste se na roli připravovala?

Musela jsem se naučit základy afrikánštiny, hrát na hudební nástroj. Měla jsem sportovního trenéra. Chodila jsem na kurzy zpěvu a afrického tance, i když mám velmi dobré základy z Kuby! Zde se ale jednalo o něco trošku jiného - vychází se z kmenového rituálu, z energie přímo spojené se zemí. Jsou to velmi živelné pohyby, až jakýsi trans.

Saartjie byla velmi talentovaná, ale také velmi smutná postava. Rozuměla jsem její osamělosti, pocitu vykořenění. Pocházím z Kuby a jako každý cizinec potřebuji zůstat ve spojení se svými kořeny, ať už pomocí hudby nebo setkáními s dalšími krajánky. Saartjie takové štěstí neměla, byla sama. Není divu, že hledala útěchu v alkoholu.

Jak chápete její životní příběh?

Pocházela z Jižní Afriky, kde pracovala jako služka za minimální plat. Otroctví bylo zrušeno, ale její rodina pořád pracovala pro své bývalé pány. Jeden z nich, Caesar, se rozhodne vydělat na jejím zjevu a zláká ji pod záminkou výdělku a uměleckých výstupů do Evropy. Na to ona slyší, chce se realizovat jako umělkyně. Realita se však ukáže jiná a ... velmi bolestivá. Neustále je zneužívána její neznalost nového prostředí a naivita, je nucena se ponižovat. Nakonec se stane prostitutkou a v bídě umírá, ale ani to není konec jejímu utrpení - vědci pařížské Akademie si vyžádají její tělo a zkoumají ho.

Jaký má podle vás vztah příběh Saartjie k dnešnímu světu?

Organizace, která v Jižní Africe pomáhá týraným ženám, nese její jméno. Stala se symbolem. Konečně je respektována jako lidská bytost. Náš film má podle mě jednoduché poselství - respektovat odlišnost - ať už fyzickou, kulturní nebo jazykovou.