Divoká stvoření jižních krajin

Hrdinkou příběhu o mizejícím domově, kde lidé z okraje společnosti sice živoří ve zdevastované přírodě, ale jsou tam svým způsobem šťastní, je šestiletá Hushpuppy, která žije se svérázným otcem Winkem na Doucetově ostrově v Lavoru, odděleném od ostatního světa ochrannou hrází. Temperamentní tatínek má na její výchovu takřka divošské názory. Oba vědí, že jejich přístřeší nezůstane na mapě věčně, ale nedovedou si představit svou existenci za hrází. Proto těžce nemocný Wink dcerku učí, jak přežít. Jinak přistupuje k žákům v místní škole moudrá učitelka Batšeba, která jim vypráví o potravním řetězci, globálním oteplování, tání ledovců či o přirozeném výběru druhů a nabádá je, aby se učili nejen přežívat, ale i pomáhat slabším. Malá radostná Hushpuppy, snící o mamince, která ji opustila, vnímá svět jako skládačku, jejíž kousky do sebe zapadají. Jenomže ta se pokazí: tatínka oslabí nemoc, přijde bouře a Lavor zaplaví stoletá voda. Dívence se zboří svět, v němž navíc ožívají nebezpeční dávní pratuři, o nichž vyprávěla učitelka. Hushpuppy, která vše s přesvědčením komentuje, v sobě najde nebývalou vůli, lásku k životu a zvláštní přirozenou moudrost.

Obyvatelé Lavoru jsou houževnatí a rádi slaví. Ale na místní základní škole mají přísnou učitelku, která se jmenuje Batsheba, a ta svoje žáčky učí o přirozené selekci, globálním oteplování a obrovských ekologických změnách, které přivedly jejich vesničku na pokraj vyhynutí. Nabádá je: “Učte se žít vedle sebe a přizpůsobte se! Radši se už teď učte, jak přežít...”

Realita udeří na Hushpuppyin svět ve chvíli, kdy jejího otce skolí záhadná nemoc a příroda sa začíná vymykat kontrole. Rozpoutá se ohromná bouře, začnou tát ledovce a jejího otce smete k zemi i maličké šťouchnutí. Hushpuppy nabývá přesvědčení, že vědecký pokrok, který útočí na životní prostředí, a stav jejího otce spolu mají něco společného. Poklidné dny v lůně přírody jsou u konce.

V úplně jiných končinách se zatím projeví nepředvídaný důsledek těchto náhlých globálních změn: divoká prehistorická zvířata vylézají ze svých tajících hrobů a po staletích strnulosti se znovu začínají pohybovat na pevné zemi...

Vody kolem vesnice se zvedají a všichni rozumní lidé prchají do hor. Jenom Wink a jeho parta přiopilých zlatíček trvají na tom, že se ani nehnou. Wink se schová i s Hushpuppy pod podlahou v jeho staré chatrči, aby tam přečkali hurikán, během nějž Wink střílí ze své pistole do nebes a staví se tak na odpor přírodním silám. S ranním rozbřeskem ti dva zjistí, že ve vesnici Lavor nezůstal kámen na kameni, nikde není ani živáčka a navíc je vesnice skoro celá pod vodou.

Wink a Hushpuppy vezmou ostatní přeživší a jak je místním zvykem, namísto truchlení se vrhnou do oslav a uspořádají hostinu s krevetami, krabím masem a pivem, které ještě zbylo. Učitelka Batsheba veškerou zábavu utne tím, že připomene Winkovi, že nadbytek slané vody zřejmě zahubil veškerou faunu a flóru, která jim zpravidla zajišťuje potravu. Je možné, že konzumují poslední zásoby, které jim mrtvé rameno řeky může poskytnout. Wink si dá pořádný lok piva a prohlásí: “Mám to pod kontrolou.” Ale když se sám snaží naučit Hushpuppy jak přežít v tomto novém prostředí, nedaří se mu to. Lekce rybaření holýma rukama je nakonec pro Hushpuppy bolestivým zážitkem.

Na druhý den ráno probudí Hushpuppy podivné zvuky. Wink se svými kumpány se snaží nenápadně proplížit ven s velkou rybou vycpanou výbušninami. V rámci šíleného plánu chtějí vyhodit do vzduchu hráz, která zadržuje všechnu vodu a vysušit tak svou vesnici. Učitelka Batsheba je jediná, která díky svým znalostem ví, že je to naprosto pitomý nápad a rychle ho Winkovi rozmluví. Celou tuto sebevražednou myšlenku ale nakonec zrealizuje sama Hushpuppy. Důsledky jsou katastrofální: po odčerpání vody zůstane na místě vesnice Lavor rozbředlá země, místo, které kdysi překypovalo bujnou vegetací, je mrtvé. I když to Wink odmítá připustit, Hushpuppy se na vlastní oči přesvědčuje, že doba nekonečných sklizní v této oblasti skončila.

Hrůzostrašní tvorové teď vrhají stíny na obzor a putují z kontinentu na kontinent - vrčí, bručí a jejich rohy házejí odlesky na jejich cestě na jih...

Brzy poté vláda konečně vezme v potaz existenci vesnice Lavor a nařídí evakuaci. Muži s rohy na hlavě a podivným přízvukem vyženou Hushpuppy, Winka a další obyvatele do sterilního pochmurného uprchlického tábora, jehož obyvatelé vypadají “jako ryby v prázdném akváriu”, jak poznamená Hushpuppy. V táboře spolu s ostatními dětmi z Lavoru ihned vyfasuje nepohodlné, ale “přijatelné” šaty. Wink se poté, co se dozví od lékařů svou diagnózu, pokusí Hushpuppy vzdát. Hushpuppy rozzuřeně odmítne a Wink jí konečně musí říct pravdu: umírá. Hushpuppy konečně dojde, že její otec není ten šílený superman, za kterého ho měla. V cizím prostředí tábora začne Wink vykašlávat krev a žádá své přátele, aby ho dostali na jediné místo, kterému říká domov.

Hushpuppy nezvládá pohled na svého otce ležícího na smrtelné posteli a po vodě prchá směrem ke světlu, které považuje za svou matku. Záhadný lodník ji vyloví z moře a odveze ji do jeho oblíbeného nočního klubu. Hushpuppy prochází tímto nadpozemským místem, když tu naráz vyjde z kuchyně žena, která na ni zůstane zírat očima, které jsou velmi podobné těm Hushpuppyiným. Ta zůstává v němém úžasu. Žena uvaří vynikající kukuřičný pokrm a přidá pár rozumných rad a konečně s Hushpuppy zažijí chvilku štěstí, na kterou se celý život tak těšila. Ale při společném tanci si Hushpuppy uvědomí, že se musí vrátit za svým otcem a do Lavoru, než bude pro oba pozdě.

Na vyprahlém hřebenu hor se naráz objeví prehistoričtí tvorové a v hledáčku mají maličkou dívku. Vyrazí za ní, když tu se k nim holčička otočí a v očích má stejně nebojácný výraz jako oni. Na chvilku se mezi nimi rozhostí pocit primárního porozumění a zvířata před ní pokleknou. Ona pokračuje dál...

Zpátky v Lavoru v rozpadlé chatrči se Hushpuppy s Winkem rozdělí o poslední večeři, co si přivezla z klubu. Poté, co se usmíří s otcem a přijme fakt, že se změnily přírodní podmínky, vrátí se ke svým přátelům coby posílená bojovnice a společně se vydají do jižanské divočiny. Na paty jim přitom šplouchají vlny.

Slovo režiséra

To, že někdo umí smažit koblihy nebo smát se nahlas je pro mě stejně dobrý důvod k tomu, aby obsluhoval vozík na kameru, jako to, že ten vozík skutečně obsluhovat umí. Chci být v životě i při natáčení filmu obklopen odvážnými, statečnými, dobrosrdečnými lidmi. Nezáleží na tom, kolik chaosu a katastrof to způsobí, protože je prožíváte s lidmi, které milujete, a nakonec jsou z toho nespoutané, odvážné a dobrosrdečné filmy, a to je pro mě mnohem důležitější než plynulá jízda kamery.

Tento přístup se rozšířil do všech fází příprav a realizace filmu Divoká stvoření jižních krajin. Můj přístup k filmování spočívá ve vytvoření určité energie, pocitu a životního stylu, ke kterým moji spolupracovníci umí přispět. Jde o vytvoření nové reality, zalidněné těmi nejlepšími, jaké znám.

Se vší pompou jsme při castingu vybrali Dwighta Henryho z pekařství odnaproti a Quvenzhané Wallisovou z honduraské základní školy, aby ztvárnili naše dvě hlavní postavy, Winka a Hushpuppy. Ani jeden z nich neměl s herectvím žádné předchozí zkušenosti, ale když se jim podíváte do očí, vidíte nebojácné bojovníky a je vám jasné, že jsou schopní čehokoliv. Přestože pak musíte úplně přepsat scénář a naprosto změnit svůj přístup, nevadí, protože ty původní byly prostě umělé a nedokázaly přesně zachytit tu divokost, kterou příběh vyžadoval. A tento princip jsem aplikoval na každé své rozhodnutí. Vytvoříme umělý vodní prostor? Nebo budeme točit u moře? Upravíme nějaké dostupné místo tak, aby vypadalo jako ostrov na konci světa nebo pojedeme na konec světa? Oblečeme jedenáctiletou tak, aby vypadala na šest? Nebo obsadíme šestiletou? Testovali jsme sílu toho příběhu a rodiny, která se dokázala postavit všem živlům, které ji chtěly zničit.

Nadchla mě Jižní Louisiana, protože tato mentalita je všudypřítomná. Před šesti lety jsem tam přijel na dva měsíce a nehodlám se odsud hnout dodnes. Žijí tady ti nejhouževnatější lidé Ameriky - ohrožený druh. A díky jejich síle a odhodlanosti mě napadl i tento příběh. Všechny ty hurikány, ropné skvrny a země, která se nám rozkládá pod nohama, navozují neodbytný pocit, že jednoho dne to všechno prostě zmizí z mapy. Chtěl jsem natočit film, který zkoumá to, jak bychom se měli k takovému trestu smrti postavit. Aniž bych přitom kritizoval politiky, kteří to způsobili, nebo povolával do zbraně ve jménu ekologické zodpovědnosti nebo zvyšoval povědomí o utrpení. Nic takového. Pro mě bylo zásadní otázkou toto: kde v sobě najdete sílu jen tak stát a pozorovat, jak místo, ze kterého jste vzešli, umírá, a přitom si udržet naději a radost a touhu slavit, které jsou mu vlastní? Odpověď mi dali ti draví lidé, které jsem do filmu obsadil a svůj příběh jsem našel fantasticky vyjádřený v divadelní hře Juicy and Delicious mé drahé přítelkyně Lucy Alibarové. Jde o apokalyptickou komedii o malém chlapci, který přišel o svého otce na konci světa.  Z nás dvou a elánu Quvenzhané Willisové vzešla She’s a little beast, která v rámci boje o přežití musí najít sílu Jižní Lousiany, ačkoliv je jí teprve šest let. Vložil jsem do ní veškerou moudrost a odvahu, které jsem v sobě našel. Ona je tou osobou, jakou bych chtěl být já sám.