Dopisy z Iwo Jimy

Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova...

Na Iwo Jimě zahynulo přibližně 7 tisíc amerických vojáků, na japonské straně dosáhly ztráty více než 20 tisíc pěších. Iwo Jimské pláže plné černého písku jsou dodnes prosycené jejich krví. Jejich oběť, vnitřní boje, odvaha a soucit se obtiskly do dopisů, které posílali domů a o několik destiletí později vyšly v knižní podobě. Díky držiteli Oscara, režisérovi Clintu Eastwoodovi se k nám dostává prakticky neznámý příběh japonských vojáků a jejich generála, kteří se před 61 lety na ostrově Iwo Jima bránili útokům americké armády. Clint Eastwood si během příprav projektu, který se týká událostí, jež dodnes hluboce rezonují v obou kulturách, uvědomil, že vznik pouze jednoho filmu - Vlajky našich otců - by vypověděl jen polovinu příběhu. A tak došlo k bezprecedentní situaci: krátce po dokončení jednoho se začal točit druhý, přičemž oba měly být do kin uvedeny společně. Eastwood nahlíží bitvu o Iwo Jimu nejen z perspektivy bojů v Tichomoří a jako válku dvou nezávislých států, ale zejména jak střet dvou kultur.

Dopisy z Iwo Jimy a Vlajky našich otců vyprávějí příběh války v Tichomoří prostřednictvím rozdílných perspektiv a jazyků a Eastwood je považuje za svou osobní poctu všem zbytečně položeným životům na obou stranách konfliktu. Režisér doufá, že se mu tím podaří vyjádřit obě neoddělitelné strany jednoho příběhu a odkryje způsob, jak nahlížet konkrétní situaci společně sdílené historie, která nás tak hluboko ovlivnila.

Dvě strany jedné mince

“Tito muži položili své životy na obranu své země, protože jejich nadřízení se domnívali, že Iwo Jima zbrzdí invazi na Japonsko,” říká Eastwood, který začal Dopisy z Iwo Jimy natáčet bezprostředně po filmu Vlajky našich otců. “Myslím, že nejen japonské publikum by mělo vědět, jací to byli lidé.”

Eastwoodovým záměrem bylo natočit dvojfilm, který se konfliktem zabývá z obou stran, prostřednictvím individuálních válečných zážitků japonských i amerických vojáků. “Ve většině válečných filmů, na kterých jsem vyrůstal, byli klaďasové a záporáci,” komentuje režisér. Život však takhle černobílý není - a válka už vůbec ne. Můj dvojfilm není o vítězství ani porážce. Je o dopadu války na jednotlivce a o těch, kteří zbytečně ztratili své životy dávno před tím, než jim bylo dovoleno zestárout.” Při sbírání materiálu k filmu Vlajky našich otců se Eastwood ponořil hluboko do otázek, které souvisely s “tichomořským divadlem” 2. světové války. “Čím víc jsem se problematikou zabýval, tím více mi docházelo, jak na svou dobu odvážnou taktiku obrany ostrova generál Kuribayashi zvolil,” říká Eastwood. “Američané vůbec nechápali, jak mohou Japonci vydržet tak mohuté bombardování z vody i ze vzduchu.” Kuribayashi dostal beznadějný úkol zabránit průniku americké armády a proto do své obranné strategie zahrnul i výhody prostředí černého vulkanického ostrova - nechal vykopat 25km zákopů, které byly propojeny s 5000 jeskyněmi ostrova, do nichž umístil velmi malé jednotky japonských vojáků. Ti pak při minimálních ztrátách mohli nepříteli působit velké škody jak při frontálním útoku, tak v týlu. Každý z vojáků byl poučen, že než sám zemře, musí zabít minimálně deset nepřátel. Generál Kuribayashi si uvědomoval, že vstupuje do otevřené války se státem, který ve skutečnosti velmi obdivuje - ale i tak bojoval s vášní a vnitřním přesvědčením. “Stále jsem se ptal sám sebe, co to bylo za člověka, který tak odhodlaně brání ostrov,” říká Eastwood. “Tím že celý ostrov podkopal a veškerou obranu vedl z podzemí, vytvořil obrannou strategii, kterou nešlo přirovnat k žádné jiné z té doby. Mimo jiné si vypomohl silnou obranou dělostřelectva z moře, pro kterou vybudoval efektivní předmostí. Tato bitva však byla zvláštním i něčím jiným: se svými plány na obranu ostrova narážel na tuhý odpor svých podřízených. Mnozí z jeho kolegů si mysleli, že myšlenka protkat celý ostrov sítí tunelů je čiré bláznovství.”

Aby se Eastwood o generálovi a jeho strategiích dozvěděl co nejvíc, nechal si přeložit několik japonských knih. Nejdůležitější se ukázalo souborné vydání Kuribayashiho dopisů Picture Letters From Commander In Chief, připravené k vydání Tadamichi Kuribayashim a Tsuyuko Yoshidou. Kniha vyšla v nakladatelství Shogakukan-Bunko. “Tyto dopisy napsal své ženě, dceři a synovi,” osvětluje Eastwood. “Mnoho z nich bylo odesláno z Ameriky, protože tam na konci dvacátých a třicátých let pobýval. Z jeho dopisů jsem získla velmi jasnou představu, co byl za člověka.”

Když se do knihy později pustila i scenáristka Iris Yamashita, jejíž japonští prarodiče přišli do Ameriky ve stejné době jako Kuribayashi, byla generálovou osobností okamžitě zasažena. “Když jsem začala dopisy číst, pochopila jsem, proč Clinta inspirovaly k tomu, aby podle nich natočil film,” říká Yamashita. “Bylo až neuvěřitelné, jak tento citlivý muž a milující otec mohl velet japonským jednotkám na Iwo Jimě. Dopisy byly mimo jiné plné říkanek, karikatur a humorných momentů. Velmi silně jste z nich cítili, jak mu rodina chyběla.”

“Generál Kuribayashi byl výjimečný muž své doby,” pokračuje Eastwood. “Z veškerého jeho počínání jste cítili sílu jeho představivosti, tvořivost a vynalézavost. Mladí japonští branci na ostrově se vlastně v ničem nelišili od Američanů. Nechtěli být ve válce o nic víc než kdokoliv jiný. Vyslali je tam a řekli jim, ať s návratem raději nepočítají. Něco podobného byste Američanovi nikdy do tváře neřekli. Většina lidí jde do boje s myšlenkou ´Asi to bude nebezpečné a možná mě zastřelí, ale možná to taky přežiju, vrátím se domů a všechno bude jako dřív´.”

To však nebyl případ mladých Japonců. “Pravděpodobnost, že na ostrově padnou, byla velmi vysoká,” říká Eastwood. “Tuto mentalitu je pro mě osobně velmi těžké pochopit. Ale snažil jsem se o nich přečíst, co jen šlo, aby opravdu porozuměl. A myslím, že k tomu došlo.”

Když se Yamashita pustila do svého osobního pátrání po osudech japonských obránců, pocítila, jak k ní osudy vojáků, které v roce 1945 zavál osud na ostrov Iwo Jima, hluboce promlouvají. “Nijak zvlášť jsem se nemusela snažit, příběh ožil tak nějak sám od sebe,” vzpomíná, “bylo to jakoby mě samy postavy prosily o to, abych vyprávěla právě jejich příběh.”

<>Obrázek nenalezen<> Yamashita se do projektu pustila spolu s Eastwoodovým spolupracovníkem Paulem Haggisem, který napsal scénář k Million Dollar Baby a podílel se na scénáři k Vlajky našich otců, který je vzhledem k Dopisy z Iwo Jimy onou druhou stranou jedné mince. Haggis zdůrazňuje Eastwoodovo zapálení pro celý projekt: “Kdykoliv se o našem dvojfilmu dal do řeči, celá jeho tvář se rozzářila. Miluje práci s historickými prameny a odkrývání minulosti. Zaměřuje se na detaily a na bílá místa, o kterých toho prozatím mnoho nevíme, zejména pak na ty z japonské perspektivy. Zajímalo jej i to, co se na ostrově dělo dávno před bitvou.”

“Paul přizval Iris Yamashita ke spolupráci na scénáři,” vysvětluje Eastwood. “Nakonec to byla právě ona, kdo příběh odvážných mužů prosvětlil a dodal mu na síle ve výrazu i živosti.” Yamashita si dala velkou práci s tím, aby byl příběh co do detailů věrný realitě. “Chtěla jsem, aby příběh zachycoval nejen politický, ale i osobní rozměr věci. Musela jsem dbát na to, aby byl příběh po této stránce vyvážený,” vysvětluje.

Eastwood a producent Robert Lorenz se se scénářem od Yamashity vydali do Tokia. “Scénář filmu o Iwo Jimě jsme ukázali několika místním vědeckým autoritám, aby nám potvrdili historickou přesnost událostí v té formě, v jaké je máme ve scénáři,” vzpomíná Lorenz. “William Ireton (japonský prezident pobočky Warner Entertainment) sehnal kontakt na vnuka generála Kuribayashiho, který je členem Association of Iwo Jima Veterans. Clint a já jsme se s ním sešli. Musím říci, že mě překvapilo, s jakým nadšením projekt přivítal a na oplátku nám poskytl několik poznámek ke scénáři a také určité informace doplnil, což příběhu dodalo na autenticitě.”

Konečná verze anglického scénáře se pak dostala do rukou několika japonských překladatelů a nejlepší z nich se pak stala podkladem pro japonské herce, investory a tvůrce. “Dopisy je projekt, jaký tu ještě nebyl,” říká Yamashita, “dvojí pohled na věc realizovaný v takovém rozsahu, je naprostá novinka. Doufám, že se nám tímto příběhem padařilo vystavět postavám pomník. Jinak by ani nemělo smysl jej vyprávět.” Během své první cesty do Japonska chtěl Eastwood získat povolení od tokijského starosty Shintaro Ishihary k natáčení na Iwo Jimě, která je navzdory více než tisíckilometrové vzdálenosti od hlavního města Japonska považována za jeden z jeho okrsků. Starosta Ishihara, který se před vstupem do politiky věnoval herectví, režii a psaní knih, projevil pro Eastwoodovy projekty Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy velké pochopení a rozhodl se je podporovat.”

“Řekl nám, že pokud se vyhneme územím, která jsou považována za národní památku, nevidí důvod, proč nás tam nepustit,” říká Eastwood. “Myslím, že by se mu moc nelíbilo, kdybychom na ostrově Iwo Jima odpálii všechnu naši pyrotechniku, takže když jsme točili Vlajky, všechnu ´špinavou práci´ jsme udělali na Islandu.” Eastwoodova návštěva ostrova pro tuto filmařskou legendu znamenala i velkou emocionální odezvu. “Byla to jedinečná zkušenost,” vzpomíná,” při procházce po ostrově se člověk skutečně neubránil dojetí, protože jde o místo, kde matky z obou ´stran barikády´ ztratily příliš mnoho svých synů.” O několik měsíců později se spolu s malým štábem, hercem Kenem Watanabem a několika dalšími vrátil, aby spolu natáčeli v jeskyních, na plážích a dalších místech - jako například na úpatí hory Suribači, kde Američané před 61 lety vztyčovali národní vlajku, což zachycuje příběh Vlajky našich otců.

Souboj národů

V červnu 1944, kdy se situace v Tichomoří vyostřila, se na Iwo Jimu dostává nový velitel - generál císařské armády Tadamichi Kuribayashi (Ken Watanabe), který je na obou stranách Tichého oceánu vnímán jako ten, kdo byl pro americké vojenské síly největší výzvou.

Kuribayashi získal vzdělání v Americe a proto byl velmi dobře obeznámen s vojenskou a technologickou silou Západu. Japonsko do jeho rukou vložilo osud Iwo Jimy, ostrova, který je poslední přirozenou pevností na cestě do země Vycházejícího slunce. Kuribayashi se pod tlakem okolností rozhodne ke krokům, které nikdo z předchozích velitelů nerealizoval v takovém rozsahu - přistoupí na zmodernizování obrany Iwo Jimy, změní léta zastaralé taktiky a zruší fyzické tresty, které velitelé všech úrovní uplatňovali na svých podřízených.

V pekelné výhni a v sirnými výpary nasyceném vzduchu Iwo Jimy dohlíží Kuribayashi na stavbu podzemních pevností, které využívají vulkanického labyrintu tunelů ostrova. Ačkoliv byly tunely skrze černě zbarvené vyvřeliny budovány v příšerných podmínkách - s nedostatkem jídla i vody - nakonec jednotkám poskytly strategické krytí před Američany, kterých bylo mnohonásobně víc. Dne 19. února 1945 začala invaze a pláže Iwo Jimy se zbarvily doruda.

Vzhledem k početní převaze útočníků se předpokládalo, že odpor Japonců na Iwo Jimě bude do pěti dní zlomen. Díky Kuribayashi revoluční obranné taktice se však invazi protáhla na více než měsíční bitvu, která se zapsala do historických análů. V časech, kdy je smrt v boji za vlast považována za čest, přichází Kuribayashi s tím, aby muži bojovali i o svůj život. Rozměr obrany ostrova do poslední kapky krve, který Američanům zabrání v útoku na domovinu a bližní, však byl samozřejmě také přítomen.

Do složité role vynikajícího stratéga a obránce Iwo Jimy obsadil Eastwood japonského herce Kena Watanabeho, kterého si oblíbil na základě filmů Gejša a Poslední samuraj. “Před několika lety jsme se potkali na předávání Oscarů,” vzpomíná Eastwood. “Velmi na mě zapůsobil nejen na plátně, ale i v osobním kontaktu. Jako člověk je velmi vstřícný a já věděl, že zrovna tohle potřebuje i role generála Kuribayashiho.” Tento mezinárodně uznávaný herec byl udiven skutečností, že v rámci japonských branných sil byl Kuribayashi jedním z mála, kdo měl zkušenosti ze Spojených států. “Vzdělání získal ve Spojených státech a Kanadě, ve svých názorech byl značně proamerický a mezi Američany měl mnoho přátel,” popisuje Watanabe. “Bojoval o život, za vlast i za rodinu celou svou silou, ale zároveň řešil dilema, protože musí bojovat proti svému příteli - Spojeným státům.”

Watanabe byl mužem v pozadí významné historické bitvy naprosto fascinován a do své role se plně ponořil. Mimo jiné také scenáristce poskytl několik svých postřehů, založených na osobním bádání. “Ken se vydal do Kuribayashiho rodného města, setkal se s jeho rodinou a nabral trochu vody, kterou donesl do památníku generála Kuribayashiho, který byl na ostrově vztyčen. Jde o starý japonský zvyk, kterým je uctěna památka mrtvých,” vysvětluje Lorenz.

Když doba nazrála k tomu, aby Watanabe natáčel na ostrově, herec doslova podlehl svým emocím. “Vzpomínám si, že nám říkal, jak je rád, že většina natáčení už v Los Angeles proběhla,” vzpomíná Lorenz. “Jeho emoce byly velmi silné a on se obával, že po tom všem, co na Iwo Jimě prožil, by roli nebyl schopen dotáhnout do konce.” Eastwood a jeho dlouholetá kolegyně, castingová režisérka Phyllis Huffman, spolupracovali s japonským castingovým režisérem Yumi Takadou z Warner Entertainment Japan, který film pomohl obsadit vynikajícími a talentovanými herci. “Tamní herci mi byli spíše neznámí, takže jsem se díval na jejich filmy a na nahrávky z konkurzů, které jsme natočili,” říká Eastwood. “Herectví je prostě o herectví. Když je dobré, je prostě dobré, ačkoliv ani nerozumíte jazyku.”

Kazunari Ninomiya, který se jako jeden z členů populární skupiny Arashi těší přízni diváků a je vyhledávaným televizním bavičem, hraje vojína Saiga, srdnatého bojovníka, který své manželce Hanako (Nae) slíbí, že se z bitevního pole vrátí, protože ji nadevše miluje a chce se vidět se svou malou dcerkou. “Hraji obyčejného pekaře, který je kvůli přežití nucen zapomenout na své lidství,” říká Ninomiya.

Saigo je jedním z vojáků, kterého Kuribayashiho rozkaz zachrání před brutálním trestem. Toto zakusení milosti v něm vyvolá vůli žít. “Válka je krutá věc a za ní zůstává jen spoušť. Jizvy války se nikdy nezahojí,” říká Ninomiya.

Generálův průkopnický styl vede u několika zkušených velitelů k nevraživosti a nepřátelství, ale zároveň mu získává řadu mladých příznivců. Mezi jinými je to desátník Takeichi Nishi (Tsuyoshi Ihara) - známý šlechtic a držitel zlaté medaile v krasojezdectví na olympiádě v Los Angeles v roce 1932. Tsuyoshi Ihara je populární díky hereckým výkonům ve filmech jako Han-ochi a Minna no Ie. Shodou okolností představuje barona Nishiho i v divadelním představení Rouningai. “V době konání olympiády se stal čestným občanem Los Angeles,” popisuje Ihara. “Mezi Američany byl velmi populární. Proto se mezi Japonci říká, že kdyby Barona Nishiho vyslali do Spojených států, vedl by si tam mnohem lépe než kterýkoliv diplomat.”

Baron Nishi považoval stejně jako generál Kuribayashi Američany za přátele. Během svého bádání v archivech tvůrci objevili, že v době, kdy Baron Nishi pobýval v Los Angeles, seznámil se s tamním filmařem Sy Bartlettem. “Bartlett se na Iwo Jimu dostal až poté, co byla zabrána Američany a tam se dozvěděl, že jeho přítel Baron Nishi je stále na ostrově,” vysvětluje Lorenz. “Bartlett proto dal prostřednictvím interního informačního systému japonské strany rozšířit zprávu, aby vyšel z úkrytu a vzdal se.” “Rád bych věděl, jak se asi cítil, když od Američanů slyšel zprávu ´Barone Nishi, jste náš přítel, prosíme vyjděte ven!´” říká Ihara. “Přeji si, abychom tímto příběhem odpověděli na to, proč se vlastně lidé pouštějí do něčeho tak nesmyslného jako jsou války.”

Vojín Shimizu je mladý a idealistický. Ve válce se tento bývalý člen sboru tokijské policie naučí věcem, které nikdy nechtěl. Shimizua se ujal Ryo Kase, kterému role ve snímcích Pacchigi!, Antenna, Scrap Heaven zajistily vřelé přijetí publika i kritiky. “Shimizu se v bitevní vřavě naučí, že tu vždycky je nějaká možnost volby, ať už se jedinec svých ideálů vzdá a nebo se k nim naopak přimkne. Dokonce i v situacích, kdy se zdánlivě hroutí úplně vše,” říká Kase. “Vidím, že má velkou odvahu a pokouší se uskutečnit to, co daná situace vyžaduje.”

<>Obrázek nenalezen<> Během natáčení se Kase doslova obul do ´mokasín své postavy.´ “I jen jako herec jsem cítil, že bych v dané situaci rozhodně nechtěl zemřít,” vzpomíná. “Chtěl jsem přežít nejen natáčení, ale nějak jsem si uvědomil, že bych si tento pocit měl podržet i po zbytek života.”

Shidou Nakamura je renomovaným hercem tradičního divadla Kabuki, a obdiv diváků si zajistil svým filmem Yamato. Dále hrál ve filmech jako Ping-Pong a Ima Ai ni Yukimasu, široké přízně diváků však došel až rolí ve snímku Fearless s Jetem Li. Nakamura hraje poručíka Itoa, který je spíše tradičně založený a Kuribayashiho nekonvenční strategie zpočátku odmítá. “Je to nesmlouvavý bojovník, který získal vzdělání vojenského velitele,” popisuje Nakamura. “Byl přesvědčen o tom, že v situaci bezvýchodné krize by raději spáchal rituální sebevraždu a stal se tak ctěným hrdinou, než aby ustoupil byť jen o krok a přežil. Ito v jistém slova smyslu vzbuzuje lítost, jeho přesvědení je v dnešní době samozřejmě neudržitelné, ale já osobně si myslím, že byl velmi lidský.” Na začátku natáčení byli japonští herci a američtí tvůrci natolik sladění, že jazyková bariéra už prakticky neexistovala. Niterný způsob jejich komunikace totiž přemosťoval všechny jazykové bariéry.”

“Musím říci, že tito herci patří k těm nejlepší, se kterými jsem kdy pracoval,” říká Eastwood. “V minulosti jsem spolupracoval se špičkami v oboru, ale co se týče této skupiny herců - jejich pracovní nasazení bylo přímo ukázkové. Šlo o velmi příjemnou zkušenost bez jakýchkoliv zádrhelů,” říká režisér, ”ačkoliv jsem nikdy pořádně nevěděl, co vlastně říkají!”

“Pro herce byl film dobrou příležitostí, jak se u významného projektu setkat s uznávaným režisérem. “Pro mě jako herce i člověka byla práce pod režijním vedením legendárního Clinta Eastwooda velmi příjemná zkušenost,” říká Tsuyoshi Ihara. “Clint Eastwood a jeho štáb mají na to, aby vytvořili skutečně báječný film. Doufám, že se do něj promítne i nálada na placu. Všichni k nám byli velmi vstřícní a vítali každý návrh. Ačkoliv pocházíme z odlišného kulturního zázemí a mluvíme jinými jazyky, ve výkonech herců se všechny případné rozdíly srovnají. Přišel jsem za ním s několika návrhy a on je vděčně přijal. Do konce svého života si toho budu vážit.” Shidou Nakamura souhlasí. “Natáčení bylo něco jako prodloužení přátelského rozhovoru,” říká. “Mohli jsme do rolí promítnout to, co je v nás.”

Mezi herci je i umělkyně, kterou v Japonsku znají jako Nae. Ve snímku Dopisy z Iwo Jimy hraje Saigovu manželku. “Když jsem viděla Million Dollar Baby, zatoužila jsem po tom, abych si v něm mohla zahrát. Hrát pod Clintovým vedením je jako sen. Je to velmi mírný a přátelský režisér.”

Scenárista Paul Haggis se domnívá, že svoboda, kterou Eastwood dává svým hercům, aby do rolí promítli co nejvíce ze sebe samých, jednou z jeho nejvýraznějších vlastností: “Clint miluje Haiku. Napřed určí emoci, kterou má scéna vyjadřovat, ale zároveň dává hercům otevřené pole působnosti, protože možnosti vyjádření jsou opravdu široké. Jde o spolupráci mezi jednotlivými umělci. To je také jeden z důvodů, proč jej herci tak milují. Chce po vás maximum. Doslova to vyžaduje. Ale zároveň vřele přijímá to, co nabízíte. A dále s tím pracuje. V takové atmosféře se filmy natáčí opravdu snadno.” Ačkoliv herci občas museli podstoupit natáčení scén, které vyjadřují nevyslovitelnou brutalitu války, Eastwood svým hercům dovolil, aby pravdu o svých postavách vyjevily teprve v okamžiku, kdy přijde jejich čas. “Vždycky si mé názory vyslechl a mnoho z nich i použil,” vzpomíná Ken Watanabe. “V určitém smyslu mi v tom připomínal mého otce. Díky němu byla v kterékoliv fázi natáčení atmosféra na placu velmi vřelá, tvůrčí a příjemná.”

Ve filmech Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy se objeví válečné scény, které tvůrci natočili na černých plážích Islandu, ale i na samotné Iwo Jimě. Část filmu se natáčela v ateliérech studia Warner Bros. a také nedaleko Los Angeles.

Ozvěny minulosti

Eastwood nikdy předtím nenatáčel válečný snímek takových rozměrů - tím méně dva najednou. Natáčení Dopisů z Iwo Jimy mu poskytlo velmi osobní příležitost vzdát hold bojujícím mužům obou stran, bez nutnosti vyjádřit své politické stanovisko. “Na Iwo Jimě dodnes nebyly objeveny ostatky více než 12 tisíc japonských vojáků,” říká Eastwood. “Tyto promarněné a předčasně ukončené životy z naší strany vyžadují stejný respekt jako památka životů Američanů.

Chápu obě znepřátelené strany a je mi z toho úzko. Během válek dochází ke zbytečným obětem na životech. Přeji si, aby životy oněch mladých mužů něco řekly i dnešku. Chceme, aby to byla pocta lidem, kteří položili životy za svou vlast.”

“Někde v temném koutu mysli je každý z nás přesvědčen, že válka je špatná,” říká Ken Watanabe, “jen zřídka však válku nesnášíme i v její podstatě a z celého srdce. Když si uvědomíte, co se tam odehrálo a proniknete k pravé podstatě hrůz války, už nikdy své syny do boje nepošlete.”

Během 2. světové války Eastwood teprve dospíval, “ale dodnes si pamatuji, jak jsem byl rád, že už je za námi,” vzpomíná. “Celý svět toužil po míru. Doufám, že každý z nás během svého života uvidí konec mnoha válečných konfliktů.”

Ken Watanabe
Watanabe svou kariéru započal v tokijské divadelní společnosti En. Poté přemístil jinam a hrál v představení jako Shitaya-Mannen-cho Monogatari v režii Yukio Ninagawy, čímž zaujal japonské diváky i kritiky. V roce 2004 uznání kritiky a nominaci na Nejlepšího herce ve vedlejší roli za svůj nezapomenutelný portrét bojovníka Katsumota z epického snímku Eda Zwicka Poslední samuraj.

Kazunari Ninomiya
Narodil se v roce 1983 v Tokiu. V roce 1999 debutoval singlem Arashi od stejnojmenné skupiny. Z písně se stal hit a prodalo se jej několik miliónů kusů. Od roku 2000 se proto každý rok vydává na koncertní šňůru. Paralelně s tím se však objevuje ve filmech, v televizi, v rádiu, na divadelních prknech a v reklamách.

Tsuyoshi Ihara
Narodil se v roce 1963 ve Fukuoce. V roce 1982 přišel do Japan Action Club (JAC) a na divadle debutoval ve hře Midnight Party v roce 1983. Do širšího povědomí se dostal rolí v ranním dramatickém seriálu Futarikko.

Shidou Nakamura
Narodil se v Tokiu v roce 1972. Jeho otcem je Mikio Ogawa, třetí syn Tokizo Nakamury III, významné rodiny, která se věnovala tradičnímu divadlu Kabuki v the Showa Era. Na divadle debutoval v devíti letech v Kabuki-za, a pod vedením svého otce Shidou Nakamury II se vypracoval k dokonalosti. Ačkoliv vyrůstal v prostředí, které se se naplno věnovalo Kabuki, jeho to táhlo k filmu, do televize a na divadlo. V roce 2002 měl úspěšný rok a představil se v roli Dragona v japonském hitu Ping Pong, přičemž získal skoro všechna možná herecká ocenění.

Clint Eastwood
Získal v roce 2005 Oscara za nejlepší film a nejlepší režii za snímek Million Dollar Baby. Už podruhé k tomu došlo v obou hlavních kategoriích. Eastwood se také často objevuje na MFF Cannes, v roce 1994 byl prezidentem hlavní poroty a v roce 1990 získal nominace na Zlatou palmu.

Iris Yamashitaová
Je Američanka japonského původu. Yamashita zaujala scenáristu/výkonného producenta Paula Haggise díky poukazu agentury CAA, která uvažovala o adaptaci jejího scénáře Traveler in Tokyo. Tento scénář získal na přehlídce Big Bear Lake Screenwriting Competition první místo. Dopisy z Iwo Jimy jsou její vůbec první realizovaný scénář.

Robert Lorenz
Spolupracuje s Clintem Eastwoodem již více než desetiletí a natočili spolu na deset filmů. Lorenz dohlíží na všechna stádia produkce Eastwoodovy společnosti Malpaso Productions, od počáteční myšlenky až po postprodukci, marketing a distribuci. Lorenz přisuzuje úspěch pracovního přátelství s Clintem Eastwoodem tomu, že sdílí zájem o silná dramata a filmy s hlubším konceptem. Je rád, že se může podílet na pověsti Malpaso jakožto “dobře namazaného a funkčního stroje.” Lorenz vyrůstal na předměstí Chicaga a v roce 1989 se přestěhoval do Los Angeles, aby tam zahájil filmovou kariéru. Na postu asistenta režie má na svém kontě kolem dvaceti snímků, s Eastwoodem začal spolupracovat v roce 1994. Od roku 1993 je členem Directors Guild of America a od roku 2005 členem Producers Guild of America. Lorenz se se svou ženou Melissou seznámil při natáčení filmu Madisonské mosty. Žijí blízko Los Angeles se svými dvěma dětmi.

Deborah Hopperová
Začala s Eastwoodem spolupracovat více než před dvaceti lety, kdy byla supervizorkou dámských kostýmů na Stahující se smyčka. Hopperová započala svou kariéru návrhy kostýmů pro různé produkce na Broadwayi, show na ledě pro Cincinnati Opera a Cincinnati Ballet. Hopper se narodila v Cincinnati, ale poté přemístila do San Francisca, kde začala pracovat pro San Francisco Opera and Ballet Companies v oddělení kostýmů. Během následujících let se podílela na několika sezónních produkcích, v nichž se objevily i mezinárodní operní hvězdy jako Beverly Sills, Luciano Pavarotti a baletní legendy jako Mikhail Baryshnikov a Suzanne Farrell. Poté se dostala k televizní minisérii Centennial, která jí otevřela cestu do studia Universal Pictures, kde pracovala jak na televizních, tak filmových projektech. Z UP se dostala přímo do Eastwoodovy společnosti Malpaso. Nedávno bohužel zemřela.