drama /
romantický, Španělsko/Itálie/Francie/Velká Británie/Německo,
1998,
105 min., od 12 let
My Name Is Joe
Režie:
Ken LoachHerci:
Peter Mullan,
Louise Goodallová,
Gary Lewis,
Lorraine McIntoshová,
David McKay,
více...Ocenění: Představitel Joea, Peter Mullan, získal na MFF v Cannes 1998 Cenu za nejlepší mužský herecký výkon.
Nemít práci - nevadí. Horší je obejít se bez lásky... a bez panáka k snídani"Jméno Joe je to jediné, co mám", říká 37 letý Joe Kavanagh, který prožil několik chaotických let - především díky alkoholu - a teď překypuje energií, touhou po životě "na plný pecky".
A v téhle nejednoduché situaci potká sociální pracovnici Sarah. Oba mají jizvy z minulých citových bitev, takže nový vztah jde ruku v ruce s obezřetností...
Znamenitý Kenneth Loach natočil film podle scénáře bývalého právníka Paula Lavertyho, který při jeho psaní čerpal z osobního poznání života nejobyčejnějších lidí.
Uprav informace o filmuKomentář k filmu Od rezisera Kena Loache som videl tusim 1 film, a toto je moj druhy Ken Loach. Tematika alkoholizmu je silna sam o sebe /chlast totiz nici celeho cloveka, a kazdeho je z principu skoda/, herci mi nic nehovoria, ale na poli filmov o alkoholizme /Wilderov Ztraceny Vikend, ceskoslovenske snimky Tazni Ptaci a Ikaruv Pad/ je toto rozhodne siny snimok, ktory sa oplati zohnat a pozerat. 89 %
Všechny komentáře k filmu 3+ Napiš komentář k filmu a získej DVDWeb:
IMDB,
Titulky Videotéka:
přidat si do ní film
Popis filmu Jmenuji se Joe
Joe Kavanagh je v těch nejlepších letech a působí opravdu docela šťastně - pokud to ovšem můžeme tvrdit o chlapíkovi, který je vyléčený alkoholik, strádá osamělostí a nemá práci ani blízkou rodinu. Jediné, čím se Joe může honosit, je právě jen on sám. V sedmatřiceti si nakonec nestojí zase nejhůř: temné stíny chaotické opilecké minulosti vyměnil za poctivou, činorodě spořádanou nudu a ve svém útulně pustém bytečku žije monotónně střídmým životem. Už nějaký čas nejede v žádné špinavém kšeftu, nikomu nic nedluží a ze sociální podpory a příležitostných fušek pro kamarády docela dobře vyžije. Největší rozptýlení Joeovi poskytuje fotbalový tým, slepený z mládenců bez práce a pod jeho vedením si udržující pověst beznadějně nejhoršího mužstva v Glasgow.
|
Joe Kavanagh je v těch nejlepších letech a působí opravdu docela šťastně - pokud to ovšem můžeme tvrdit o chlapíkovi, který je vyléčený alkoholik, strádá osamělostí a nemá práci ani blízkou rodinu. Jediné, čím se Joe může honosit, je právě jen on sám. V sedmatřiceti si nakonec nestojí zase nejhůř: temné stíny chaotické opilecké minulosti vyměnil za poctivou, činorodě spořádanou nudu a ve svém útulně pustém bytečku žije monotónně střídmým životem. Už nějaký čas nejede v žádné špinavém kšeftu, nikomu nic nedluží a ze sociální podpory a příležitostných fušek pro kamarády docela dobře vyžije. Největší rozptýlení Joeovi poskytuje fotbalový tým, slepený z mládenců bez práce a pod jeho vedením si udržující pověst beznadějně nejhoršího mužstva v Glasgow.
|
Stejně jako dresy nejslavnějších hráčů neudělají z nicneděláním utahaných amatérů bojechtivé, svižné borce, ani z Joea neuděláte víc než jen průměrného hrdinu všedního dne, potácejícího se mezi normální porcí štěstí a normální porcí smůly jen o chlup odhodlaněji něž kdokoli jiný. I když... Joe se zpovzdálí stará o jednoho ze svých hráčů, Liama. V tomhle vztahu rozhodně nejde o fotbal - možná spíš o náhradu za syna, kterého Joe nikdy neměl. Liam je vyléčený narkoman, ale všechny jeho pokusy o normální život hatí jeho partnerka Sabine: ta kašle na jejich malého syna a přenechává péči o něj Liamovi, naplno jede v drogách a přivydělává si na ně jako šlapka. Doktor, který Sabine dosud měl v péči, má jen jedny nervy, a mladé rodině v nouzi nemůže příliš pomoci ani profesionálně soucitná sociální pracovnice Sarah Downieová.
Právě zájem o Liama ovšem spojí Joea se Sarah. Vypadá to skoro tak, jako by láska na první pohled neexistovala jen v amerických filmech. Dva sociálně rozdílní, ale vnitřně podobně osamělí lidé v nejlepších letech, už dávno odblanění od romantických iluzí a přece si udržující chuť do života, vklouznou do milostného vztahu jako do galoší za deštivého pondělí. To, že spolu budou hrát na rovinu, je bez diskuse: oba se k tomuhle vztahu protrpěli skrz ledajaké (i vlastní) křivárny. Může ovšem vůbec v tomhle šedivém, zoufalém světě existovat takový vzácně vyrovnaný, málem romantický anti-iluzivní vztah?
|
Může - pokud ovšem Joe i Sarah vydrží jednat na rovinu. Jenže Liam se vinou Sabine zapletl s místním gangsterem McGowanem a jestli se do toho Joe nevloží, bude s rodinou konec. Takže Joe přijme jednu malou, ale špinavou fušku... O normální porci štěstí a normální porci smůly už nemůže být ani řeč, na hrdinu se zoufalství nabaluje se shakespearovskou osudovostí: každý jeho pokus o dobrý skutek je po zásluze potrestán, Sarah mu uniká a Liam je na tom hůř něž předtím. Není divu, že Joe spolku anomymních alkoholiků najednou nemůže přijít na jméno...
Režisér Ken Loach pokračuje v kritickém ladění svých předchozích snímků (Lůza, Země a svoboda...) a zároveň přidává spodní, temně pesimistický tón k mnohohlasu nového britského (a evropského) "sociálního" filmu. Příběh, který začíná a docela dlouho pokračuje jako úsměvná a svěží komedie, se s neochvějnou osudovostí boří skrz tenký led třpytivě nezávazné zábavy do temných bahnitých hlubin anti-hollywoodské tragédie. Naděje na přiměřený happy end se rychle rozplývá a Joeovi už nezbývá ani to, co mu dosud jedině opravdu patřilo - jeho jméno. Sám pro sebe bude už vždycky prostě "normálním parchantem". A kdo se na to všechno dívá, nepřipadá si o mnoho líp...
|
Musíme ovšem zvažovat, jestli za Joeovu tragédii může thatcherovský politický pragmatismus 80. let nebo děravá sociální záchranná síť v dnešní Británii (tak nějak to Loach patrně myslel). Můžeme ovšem uvažovat i o tom, že na vině je zlovolná fatální náhoda, jež hrdinovi nedopřeje víc než jen pár krátkých okamžiků harmonie. Když se ovšem začneme užírat otázkou, kdy vlastně Joe udělal první chybu a upozornil tak na sebe vyhládlé honící psy osudu, jen si prohloubíme vlastní morální kocovinu. Zlý osud na hrdinu poštval sám režisér, který se neřídí realistickou logikou, ale rozhodnutím obratně vyloučit z Joeova příběhu jakoukoli příznivou šanci. O realismu ve smyslu nějakého souznění se skutečností proto nemůže být ani řeč: Loach natočil film stejně nerealistický jako jsou hollywoodské vyprávěnky, na nichž odmítá být závislý. Při sledování filmu Jmenuji se Joe jsme jako diváci nakonec stejně manipulováni jako při pokoukání na Pretty Woman...
Taková vyspekulovanost ovšem nic nemění na tom, že Loachův snímek se nejspíš dotýká skutečných frustrací britských nezaměstnaných, a především na tom, že působí jako autorsky vzácně vyvážené dílo. Jmenuji se Joe navíc přes všechnu beznaděj navíc náznak světlého východiska právě v postavě osudem stíhaného hlavního hrdiny, s oslnivou přirozeností zahraného Peterem Mulanem. Díky Loachovi - a určitě navzdory jeho úmyslům - se našinci navíc naskýtá pohled do úžasného světa sociálních jistot, kde je nezaměstnanost něčím stejně přirozeným jako práce a kde může jeden čiperný, neškarohlídský nezaměstnaný chlapík prožít docela blahobytně poklidný život. Pokud se ovšem stará jen sám o sebe... - a v tom je právě ten háček. |
Text: Alena Prokopová
Recenzi poskytl měsíčník
Cinema