fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Ukázka    Fotky    Podobné filmy    

62%
film / drama, Alžírsko/Francie, , 87 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 20.2.2014 v SK 13.3.2014

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
02:04



Návrat ke kořenům bývá občas bolestivý.
Dva mladí muži spolu cestují do města Oran pro důležitý právní dokument. Po senzační noci plné divoké hudby a alkoholu se Farid probudí sám v hotelovém pokoji - jeho bratranec zmizel i s jeho pasem.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Přílišná proklamace Alžířanů jako takových, až to bije neuvěřitelným způsobem do očí. Každopádně film má dvě rozdílné poloviny, jedna je taková komediální (i když přehrávaná), druhá se zabývá sociologickým pojetím situace. Celkove podprůměrný počin a na konci mě osudy lidí ani už nezajímaly.
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Má vlast

26-letý student práv Farid žije celý svůj život ve Francii. Když jeho otec onemocní a pošle ho do Alžírska, aby se pokusil zachránit rodinný dům před demolicí, Farid objevuje krajinu, ve které ještě nikdy nebyl, jejíž jazykem se těžko domluví, zemi, která je podle něj nepochopitelně stará a zaostalá. V otcově obci však postupně registruje plejádu mimořádných postav, jejichž humor a přímočarost ho překvapí a hluboce zasáhnou. Mezi nimi je i jeho mladý bratranec, který má stejné jméno jako on a sen vycestovat do Francie.


Mohamed Hamidi (rozhovor)
obrazek
Jak byste ve zkratce představil děj filmu?

Mladý student práv Farid se musí poprvé v životě vydat do Alžírska, aby zachránil dům svého otce. Po příjezdu mu jeho bratranec, který má stejné jméno, ukradne pas a uteče do Francie. Zatímco Farid trčí v neznámé zemi, odhaluje příběh svého otce a své rodiny, přičemž vyvstanou otázky týkající se i jeho identity. Je to příběh člověka narozeného do nové generace Francouzů, kteří zpochybňují svou identitu.

Byla Má vlast inspirována skutečným příběhem?

Vycházel jsem z mých osobních zážitků. Když jsem začal vymýšlet příběh filmu, pamatoval jsem si o Alžírsku velmi málo. Nevkročil jsem tam od svých jedenácti let. A ten výlet v jedenácti mě rozhodně neinspiroval k návratu. Bylo to v roce 1984, můj otec právě ztratil práci u firmy Peugeot a začal stavět svůj vlastní dům - bylo tam 45 °C ve stínu, žádná elektřina, televize, vodu jsme museli čerpat ze studny… Strávil jsem dva měsíce lovením ještěrek a házením kamenů. Po tomto zážitku jsem chtěl raději zůstat ve Francii, na předměstí Paříže, s mými bratry a sestrami. Můj otec se vrátil do své rodné vesnice, aby dokončil stavbu domu, který jsme znali jen z fotek.

V roce 2005 můj otec onemocněl a já jsem si uvědomil, že bych si s ním jeho dům už nikdy nemusel užít. A tak jsem se vydal do Alžírska se svými rodiči, dvěma bratry a jednou z mých sester. Pro mě to byl návrat do vlasti po 21 letech. Když jsem zase viděl své bratrance, pomyslel jsem si: „Co by se asi stalo, kdyby tady můj otec zůstal? Co kdybych se tady narodil? Jaký bych asi žil život bez školy, kina, bez ničeho?“ Příběh jsem postavil na těchto zkušenostech. Ve skutečném životě mám také, jako ve filmu, bratrance, který se jmenuje úplně stejně a je mi podobný. Je jako ve filmu bystrý a vždy se chtěl usadit v Paříži. Ale zde jeho podobnost s postavou končí. Nikdy mi neukradl pas!

Učil jste Business Management, byl jste jedním ze správců Bondy blogu, pak jste se stal uměleckým režisérem Jamela Debbouze. Jak jste se dostal k filmu?

Napsal jsem příběh, který mi byl velmi blízký, a nazval ho „Nedroma City“ podle vesnice, kde se narodil můj otec. Nevěděl jsem, zda se z toho nakonec vyklube povídka nebo film. Jamel si to přečetl, zalíbilo se mu to a požádal mě o spolupráci. Později mě povzbuzovali k napsání scénáře i Olivier Nakache a Eric Toledano, kteří zrovna začínali pracovat na snímku Nedotknutelní. Potřeboval jsem k sobě ale spoluscenáristu.

Všimnul jsem si jména Alain-Michel Blanc v titulcích několika filmů, které se mi líbily. Neznal Alžírsko a tak jsme se tam vydali společně. Hodně jsme si povídali s mou rodinou a potkali jsme lidi, ze kterých se poté stali postavy ve filmu. Původně jsem si myslel, že jen napíšu scénář, ale Alain-Michel, Jamel a producenti z Quad mě přesvědčili, abych se ujal i režie.

Proč jste film nazval (v originále) “Né quelque part” (doslova „Narozen někde“).

Kvůli jedné zásadní scéně ve filmu, kdy si Farid se svým bratrancem dávají trávu potom, co se zapletli do černého obchodu s benzínem. Bratranec, kterého hraje Jamel, mu poví: „Taky jsem se měl narodit ve Francii. Můj otec tam měl odejít, ale dostal strach a tak místo něj šel tvůj otec. Ty ses narodil tam a já tady.“ Tohle se stává mnoha rodinám. Jeden ze členů rodiny se musí vydat pracovat do Francie, aby mohl zaopatřit ty ostatní. U nás odešel zrovna můj otec a jeho bratři zůstali. Náš osud změní jen velmi málo věcí, třeba právě místo narození.

Jaký má Farid pocit ze setkání s rodinou a hlavně s bratrancem?

Cítí se provinile. Bratranec žije v rozpadajícím se domě, vlastní jen jedny nebo dvoje teplákové soupravy, jedny tenisky, nemá telefon, práci, nemůže si skoro ani koupit cigarety… Mému skutečnému bratrancovi chybí pár zubů, a přestože je o pět let mladší, vypadá o deset let starší. Jak jinak než provinile se můžete cítit, když se setkáte s takovým rozdílem a přitom víte, že máte stejný původ? Někteří Alžířané z Francie tam přijíždějí obložení dárky, ale to také nepředstavuje řešení. Připadá jim to jako vykoupení se. Farid slouží jako dobrý příklad člověka, který má takové protichůdné pocity.

obrazek
Farid divákům vypráví: „Člověk nemůže být nikdy příliš zvědavý, když se jedná o jeho životní příběh.“ Ale přesto ho na začátku filmu ani trochu nezajímá země jeho otce, nemluví arabsky a nechce opustit Francii…

Jeho otec mu řekne něco, co ho upozorní na jeho vazbu s tou zemí: „Stejně se tam jednoho dne budeš muset vydat, abys mě pohřbil!“ Tohle se stalo spoustě lidí, které znám a kteří litovali, že si uvědomili až příliš pozdě, nakolik je ta země stále zemí jejich rodičů a tím pádem, i když třeba velmi málo, i jejich zemí. Neumím to vysvětlit, ale když jsem se vrátil do Alžírska v roce 2005, cítil jsem se kupodivu jako doma. Viděl jsem se se členy své rodiny, kteří mě očekávali, objevil jsem dům, který byl náš a čekal na nás tak dlouhou dobu…

Pojďme si promluvit o tom domě - stává se téměř hlavní postavou…

To máte celkem pravdu. Rodinnému domu hrozí demolice a Faridův nemocný a velmi rozrušený otec mu řekne: „Jsi student práv, musíš jít a vyřešit to.“ V 80. letech začali lidé v Alžírsku stavět domy, protože si jako můj otec mysleli, že když ztratí práci, tak se vrátí zpět do své země. Pro všechny imigranty (Portugalce, Italy, Španěle, Alžířany, atd.) představoval dům ve vlasti jistotu, na kterou se můžete spolehnout, když se Jean-Marie Le Pen dostane k moci. Dnes to zní jako vtip, ale kdysi si přesně tohle mysleli. Farid překvapeně zjistí, že jeho otec postavil dům, který má jeden pokoj vlastně pro každé jeho dítě. A když mu jeho strýc vysvětlí, že otec dům postavil vlastníma rukama cihlu po cihle, Farid porozumí tomu, co to znamená: „Tvůj otec tenhle dům postavil pro tebe z potu a krve a ty ses nikdy neobtěžoval přijet se na něj podívat.“

V širším smyslu ten dům představuje naše kořeny. Všichni odněkud pocházíme a z toho místa často zbyde dům nebo kus země. Je to svědek minulosti, který spojuje jednotlivé generace.

Farid najde fotky ze svatby svých rodičů v Hadjově domě a začne se zajímat o jejich minulost, začne klást otázky, které se předtím neodvážil položit…

Je to dáno smyslem pro slušnost, který je specifický pro vztah s našimi rodiči. Když jsem začal psát tento příběh, začal jsem promlouvat se svým otcem. Po tom, co v roce 2007 zemřel, jsem v hovorech pokračoval se svou matkou. Můj spoluscenárista Alan-Michel Blanc se jí ptal na věci, na které bych se jí nikdy zeptat nedovolil, jako třeba: „Co jste si pomyslela o svém muži, když jste ho viděla poprvé? Byl pohledný?“ Bylo to velmi dojemné, protože moje matka odpovídala s radostí a upřímně.

Povězte nám, prosím, něco o alžírském bratranci, kterého hraje Jamel Debbouze.

Je trošku chuligán, kšeftař, kecal, jeho přezdívka chaouchi znamená mazaný člověk, švindlíř. Svému otci vyčítá, že se neodvážil odejít do Francie, čímž ho odsoudil k životu v této malé alžírské vesnici. Učinil tak otci ze života peklo. Obyvatelé vesnice ho mají rádi, protože je vtipný a vždy ví, co říct. Ale každý si je zároveň vědom toho, že vás může kdykoli okrást. Když se vydá do Francie s pasem svého bratrance, někteří ho v tom podporují a jiní s tím nesouhlasí. Dokonce sám Farid mu odpustí, protože si myslí, že kdyby byl na jeho místě, udělal by nejspíš to samé.

Počítal jste s Jamelem pro tuto roli už od začátku?

Když jsem začal psát scénář, netroufl jsem si na to ani pomyslet, přestože s Jamelem spolupracuji již léta. Jamela samotného zaujala ta role po tom, co si přečetl scénář. Pro mě to bylo velké překvapení a umožnilo mi to napsat dialogy a situace přesně Jamelovi na míru. Jamel postavě propůjčil vtip, vychytralost a chybičky, které jsem chtěl, aby měla. A to v takové míře, aby mu nikdo nevyčítal, že utekl do Francie s pasem svého bratrance. Myslím si, že v tomto filmu Jamel poprvé hrál sympatického darebáka.

obrazek
A co můžete říct o vedlejších postavách ve vesnici?

Poté, co mu bratranec ukradne pas, se Farid postupně vžívá do bratrancova světa a začne se potloukat kolem kavárny, která je centrem vesnice. Tam potká počítačového specialistu překypujícího znalostmi jménem Nordine, který je jako mnoho dalších Alžířanů rozhořčený, politicky uvědomělý a rozčarovaný. Neuzavírá se před vnějším světem, čte noviny a sleduje francouzské zprávy v televizi. Rozhodne se zůstat v Alžírsku, zatímco všichni ostatní odchází do Francie, přestože to byl on, kdo celé odcházení vyvolal. Zůstává, protože ví mnohem více než všichni ostatní, nejspíš díky svému otci, Mudžáhidovi, který bojoval za nezávislost. Když nastane čas nalodění, představuji si, že si Nordine říká, stejně jako kdysi jeho otec, že když všichni odejdou, Alžírsko se nikdy nikam neposune.

A co mechanik Mustafa?

Mustafa je romantik. Setkal se se svou sestřenicí, která žije v severní Francii a chce tam žít s ní. Pravidelně žádá o vízum, které mu není nikdy uděleno. Potkal jsem mnoho kluků podobných Mustafovi, kteří říkají: „Francie nám posílá jenom lítost.“ Slovo lítost pochází z oznámení o neúspěšné žádosti o vízum, které vždy začíná slovy: „S lítostí Vám oznamujeme…“ V jedné chvíli už Mustafovi dojde trpělivost a rozhodne se odjet nelegálně. Tato zápletka byla inspirována zkušeností jednoho z mých bratranců. Hned zkraje jsme se s ním já a Alain-Michel setkali, abychom se ho zeptali, zda nezná nějaké mladé lidi z vesnice, kteří se snažili utéct na lodi. Odpověděl nám: „Ano…sebe. Třikrát.“ A to přestože je mechanik, vydělá si na živobytí, se svými rodiči vychází výborně… Vyprávěl nám o svých pokusech, nejvíce o tom posledním, kdy málem zemřel. Můj bratranec Mustafa je stále v Alžírsku.

Starší obyvatelé vesnice také hrají podstatné role. Starý Hadj pomáhá Faridovi poznat otcovu minulost. Představuje paměť vesnice, zažil válku a viděl, jak imigranti opustili zemi a pak se do ní zase vrátili. Vypráví Faridovi o mládí jeho otce, o svatbě jeho rodičů, o věcech, o kterých neměl tušení. Co se týká strýce Brahima - je to muž smířený se svým osudem, nese břímě toho, že odmítl odejít v mládí do Francie.

Kromě Hadjovy vnučky Samiry se ve filmu v Alžírsku nesetkáme skoro se žádnou ženou. Proč?

Ženy můžete vidět v kavárnách, po ulicích a v barech, když jsou bratranci v Oranu. Ale na venkově vládnou jiné poměry. Je to konzervativní svět, ve kterém jsou muži a ženy navzájem stále odděleni. Chtěl jsem zachovat skutečnost země, přestože je archaická. Muži a ženy se vyskytují bok po boku v rodinném kruhu, nebo když jste přizvání jako Farid do určité společnosti. Farid navštěvuje Hadje, protože ho rád poslouchá, ale také kvůli krásné Samiře. Jedině tady může doufat, že ji uvidí.

Farid má ve Francii přítelkyni Audrey, také studentku práv…

Jí nevadí, že má její přítel alžírské kořeny. Ale on ví, že jejich vztah vyvolá problémy, a to v jeho rodině. Na začátku filmu se ho zeptá: „Tak co budeme dělat s tvými rodiči?“ Na to jí odpoví: „Teď na to není vhodná doba. Vymyslíme něco, až se vrátím.“ Tohle se opravdu děje i v dnešní době, kdy je už přes deset let v každé francouzské i severoafrické domácnosti vždy alespoň jeden smíšený pár. Právě Audrey ho na konci filmu jde vyzvednout z vazby. Hodně pro ni znamená a to, co zažije v Alžírsku, odhalí, že ona pro něj také znamená hodně. Chce s ní žít bez toho, aby se musel vzdát rodinné historie.

Ale kolem poloviny filmu to vypadá, že Farid propadá kouzlu Samiry.

Je jeho zájem o Samiru skutečný, nebo je to fantazie? Tyto jeho jednotlivé zážitky vedou k obecné argumentaci: „Mohl jsem žít tento život, který vlastně nabízí pár velmi příjemných aspektů - počasí je skvělé, mezi místními se cítím velmi dobře… Proč ne Samira?“ Přesto se ale rozhodne odejít. V první řadě protože chce brzy opět vidět svého otce, kterému se daří stále hůř, ale nevědomky také protože se potřebuje přiblížit tomu, čím prošel jeho otec. Potřebuje si dokázat, že je také schopný čelit nebezpečí.

Jak jste si vybíral herce?

Výběr herců byla nejzajímavější část příprav na film. Režíroval jsem vždy hlavně živá vystoupení, takže jsem potřeboval, aby mě herci vtáhli do příběhu. Tewfik Jallab v sobě má citlivost, zranitelnost a určitou míru sebevědomí, která Farida, hlavní postavu, vystihuje. A navíc je pohledný. Především ale bylo důležité, abychom mohli již na první pohled říci, že není Alžířanem z Alžírska. Mohamed Majd, který hraje Hadje, je skvělý herec v Maroku a arabském světe. Viděl jsem ho v Požárech (Incendies) a Pramenu žen (La source des femmes) a hned jsem s ním chtěl spolupracovat. Jsem velmi smutný, že minulou zimu zemřel a neviděl dokončený film.

Fatsah Bouyahmed, telefonní operátor, a Secteur, majitel kavárny, jsou oba herci, se kterými jsem spolupracoval na divadle. Podle mě předvádí typický alžírský humor. Alžířané jsou sebeironičtí a umí skvěle zlehčovat tragické situace. Fatsah i Secteur dokáží mluvit o hrozných věcech a přitom vás přimějí k tomu, abyste se smíchy popadali za břicho. Chtěl jsem film naladit na takovou strunu a ukázat chvíle, ve kterých se lidé od srdce smějí, včetně Farida, což mu pomáhá zapomenout na okolní dění.

obrazek
Proč jste natáčeli v Maroku a ne v Alžírsku?

Byl bych moc rád, kdyby vyšlo natáčení v Alžírsku, ale bylo to velmi složité, co se týče produkce a shánění povolení. Doufám, že se to jednoho dne povede. Film jsme natočili na marockém venkově, který je velmi podobný tomu alžírskému, zvlášť když jsme pár věcí poupravili. Domy jsme například přebarvili žlutou a zelenou barvou, protože v Maroku jsou natřené na červeno. Ti, kteří měli na starosti výpravu a kulisy v Alžírsku nakoupili a přivezli pití, cigarety apod. Ale zase tolik na tom nezáleželo, protože vyprávíme příběh, který není jen typicky alžírský, ale více univerzální.

Ve filmu se hodně mluví arabsky. Jak se Vám to s marockými herci podařilo?

To představovalo velký problém, protože museli mluvit alžírskou arabštinou z mého regionu. Nejdříve jsem přeložil všechny texty a pak jsem je dal přepsat foneticky, protože někteří z týmu neuměli číst arabské písmo - včetně mě! Přepisy jsem poté dal lidem s místním přízvukem, aby je namluvili a nahráli. Každému herci jsme dali CD a řekli jim: „Tohle jsou vaše texty, musíte se je naučit říkat přesně takhle.“ A nakonec jsem během natáčení věnoval hodně pozornosti výslovnosti každého slova. Členové mé rodiny mi po zhlédnutí filmu sdělili, že si opravdu připadali jako v naší vesnici.

Jaké pokyny jste dával svému kameramanovi Alexi Lamarquovi?

Chtěl jsem, aby byl rozdíl ve světle a atmosféře mezi Francií a Alžírskem velmi patrný. Snažili jsme se zobrazit obě místa takovým způsobem, který by nebyl ani „laciný“ ani vyumělkovaný. Alex měl opravdu zajímavé nápady. Rozhodli jsme se pro statické a promyšlené scény bez „efektů“ jako je například ruční kamera nebo dlouhé, dynamické záběry. Jedná se o jednoduchý příběh a chtěli jsme ho natočit jednoduchým způsobem.

Tento snímek byl mým debutem, takže výběr kameramana a prvního asistenta pro mě byl zásadní. Před natáčením jsme vedli dlouhé diskuse, a po dokončení jsme film společně stříhali. Měl jsem poměrně přesnou představu o finální podobě filmu a oni mi ji pomáhali naplnit.

Inspirovali Vás při natáčení jiné filmy?

Skoro v každé scéně! Pro jediný záběr střetu dvou pohledů jsem mohl Alexovi ukázat hned několik filmových pasáží. Když jsme natáčeli scénu, ve které Farid objeví vesnici svého otce a dědečka, myslel jsem na Útěk do divočiny Seana Penna nebo na Příběh Alvina Straighta Davida Lynche. Pro scénu v kavárně a se stoly jsem se nechal inspirovat italskými komediemi a vynikající jídelní scénou z filmu Johna Cassavetese Žena pod vlivem. Pro zjednodušení, a pro vážnější scény, jsem se inspiroval Kenem Loachem, konkrétně ve scéně návratu domů filmem Carlina píseň. Inspiraci jsem hledal u režisérů, kteří mě nějak zasáhli, abych vytvořil něco, co se mi bude podobat.

Jste také hudebník a skladatel. Podílel jste se na sestavení soundtracku?

Některé scény jsem napsal při poslechu písní, které se nakonec dostali do filmu. Například skladby alžírského rappera Lofti Double Canon nebo Cheikhy Rimitti - alžírské Cesariy Evory a oblíbenkyně mého otce. Měl jsem představu, jaká hudba by měla být ve zbytku filmu, ale nepovažoval jsem za vhodné, abych ji složil sám. Tak jsem tento úkol přenechal Armandu Amarovi. Zbožňuji jeho práci ve Dnu vítězství a Live and Become. Jako muzikant je velmi citlivý a procestoval Indii a Afriku. Má velmi specifický styl. Jedním z jeho velkých objevů pro tento film byl skvělý libanonský třicetiletý trumpetista Ibrahim Maalouf, jehož hudba mě dojme vždy, když ji poslouchám. U většiny nahrávání jsem byl přítomen, včetně toho v Praze s velkým orchestrem.

Jaký moment během natáčení byl nejvíce dojemný?

První den natáčení, když jsem poprvé řekl: „Kamera, akce, stop.“ Natáčeli jsme záběry v širé marocké krajině, kde Farid jede se svým otcem na mopedu. Je to poslední scéna filmu.

Jaké je hlavní poselství filmu?

Chtěl jsem se hlavně pokusit vysvětlit, proč muži a ženy tolik riskují a opouští svou vlast a rodinu. Nedělají to, aby si zajistili sociální pojištění a zaplatili prázdniny! Jejich cílem je umožnit svým dětem lepší budoucnost. Mluvíme o migraci jen z obecného pohledu a zapomínáme, že se za každou rodinou skrývá nespočet osobních příběhů a životních rozhodnutí. Je to film o identitě a původu. Když se o tom vyjadřuji takto, zní to skoro jako bych natočil drama! Ale to nesmíte zapomenout na moje alžírské kořeny.

Alain-Michel Blanc (rozhovor)
obrazek
Co Vás zaujalo na příběhu Mohameda Hamidi, že jste se rozhodl podílet na scénáři?

Univerzálnost tématu. Nikdo se nedokáže zbavit nutkání zajímat se o svůj původ, své kořeny, obzvlášť když je jim tato informace utajena. Navíc je v tomto filmu „hlavní postavou“ sám režisér, což je vzácné.

Jeho jednání je zapsané v jeho genech, v jeho podstatě. Takovým způsobem jsem pracoval poprvé. Při psaní scénáře jsme vyšli z jeho (režisérova) příběhu a poté jsme hledali zápletky, které jsou typické pro všechny dramata - ukradený pas, útěk ilegálních imigrantů na lodi, setkání se Samirou, vztah s francouzskou přítelkyní atd. Ale opravdovým skvostem je metafora domu, vybudovaného jeho otcem. Duše těchto domů v sobě ukrývá nedávnou historii Alžírska.

Pouštěl jste se před psaním do zkoumání tématu?

Ano i ne. Narodil jsem se v roce 1945 na vzdáleném cípu Bretaně. Když jsem vyrůstal, slyšel jsem o Alžířanech především to, že jsou to teroristé v zemi, která patří nám. V té době jsme si neuvědomovali možnost existence alžírské identity, čemuž rozhodně nepomáhalo, že jsme ani žádné Alžířany neznali. V roce 1962 jsem se zrovna připravoval na svou vojenskou službu v Alžírsku, když byly podepsány Evianské dohody a válka skončila. Byl jsem poslán do Německa, kde jsem sloužil pod vedením degradovaných důstojníků Pied-Noir (Černých nohou). Asi si dokážete představit nedostatek objektivity, se kterým pohlíželi na celý problém! Vrátil jsem se domů bez toho, abych potkal alespoň jednoho Alžířana. Začal jsem číst vše, co jsem našel na toto téma a dělám tak dodnes. Nepotřeboval jsem tedy zkoumat historická fakta, ale neznal jsem zemi a tak jsem řekl Mohamedovi, že nezačnu s psaním dřív, dokud se tam s ním nepodívám.

S jakými lidmi jste se v Alžírsku setkali?

Jeli jsme tam v čase letních prázdnin, tak jsme bydleli v rodinném domě s jeho matkou, sestrami, dvěma švagry, synovcem… strýcové a sousedé přicházeli na návštěvu… Každý den nás kolem stolu sedělo 25! Žil jsem tak s postavami z filmu na místech natáčení. Hodně jsem cestoval do zemí Maghrebu a do Afriky, ale nikdy jsem nebyl v zemi, kde by byl francouzský vliv tolik znát. Bylo důležité to ve filmu zachytit. Musel jsem se vydat na tuto cestu, abych pochopil, jak velkou tragédií emigrace je. Být přinucen opustit co je ti nejvíce drahé, aby si mohl zkusit žít a živit své děti je naprostá nespravedlnost.

Potkali jste na místě mladé lidi, kteří, stejně jako ti ve filmu, riskovali své životy, aby se dostali do Francie?

Samozřejmě! 33 % mladých Alžířanů nemá práci. Pro ně je Francie Eldorádo, přestože vědí o ekonomické krizi, která tam panuje, o Národní frontě… Říkají: „Nemáme nic, takže nemůžeme mít míň.“ Vidí, jak se jejich bratranci vrací z Francie s módními botaskami Nike, se zbrusu novými teplákovými soupravami a mopedy…

Tewfik Jallab (rozhovor)
obrazek
Farid je vaší první hlavní rolí ve filmu a rovnou po boku Jamela ve vedlejší roli. Bylo to pro Vás dvojnásobně stresující?

Naopak, cítil jsem se v bezpečí. Možná protože jsme film natáčeli v cizí zemi a všichni jsme spali v jednom hotelu, odstřiženi od zbytku světa. Musím říct, že mi Mohamed Hamidi velmi pomohl tím, že mi dal přečíst příběh, který napsal ještě předtím, než se z něj stal scénář. Bylo v něm obrovské množství informací o mé postavě, detaily o tom, jak se projevuje, o vztahu s jeho přítelkyní a o jeho kamarádech pocházejících z bohatého prostředí apod. Co se týče Jamela, když jsem vyrůstal, sledoval jsem jeho role v televizi a na plátně, a přestože jsem se s ním před natáčením nikdy nesetkal, vždy jsem cítil, že jsme si velmi blízcí, jako bychom pocházeli ze stejné rodiny, jako by byl mladý, úspěšný strýc, kterým bych se rád stal. Samozřejmě, že jsem se před natáčením cítil trochu vystrašený, ale Jamel má jednu skvělou vlastnost, jako všichni velikáni, že se v jeho přítomnosti okamžitě uklidníte. Má lidi rád a chce, aby se všichni cítili uvolněně a daří se mu toho lehce dosáhnout.

Co jste se od něj naučil?

Přesnost. Do milimetru… Také mě naučil jak pracovat bez stresu, být ve stavu jakési aktivní relaxace.

Jak byste popsal svou postavu Farida?

Je mu kolem 25, studuje právo, chce se stát advokátem a cítí se být na 100 % Francouzem. Myslí si, že ví všechno, ale zároveň skrývá svou slabinu - není zcela spokojený se svým původem. Jako každý, kdo se vydá poprvé do neznámé země, je plný předpojatých představ, které se začnou hroutit, jakmile postupně začne potkávat postavy filmu.

Jak jste se připravoval na svou roli?

Podnikl jsem stejnou cestu jako Farid s mým otcem, který má alžírsko-tuniské kořeny, když mi bylo 23 let. Jeli jsme trajektem z Marseille, připluli jsme do přístavního města Alžír a pokračovali až zcela na jih do Alžírské pouště. Byl to pozoruhodný zážitek a také velmi zvláštní. Všechno mi připadalo povědomé. Když se tedy Farid vrací do země svých rodičů, stačilo mi vybavit si během natáčení mé vlastní pocity. Protože Farid stále bydlí u svých rodičů ve Francii, vrátil jsem se také do domu svých rodičů v Argenteuil na pařížském předměstí, abych se ponořil do rodinné atmosféry. A protože je Farid student, chodil jsem měsíc na přednášky. Abych porozuměl tomu, proč Farid váhá s představením své přítelkyně rodičům, poslechl jsem si zkušenosti svých přátel, jejichž rodiče jsou starší a přísnější než moji.

Jak si vysvětlujete, že Faridův bratranec a všichni jeho kamarádi tolik riskují, aby se dostali do Francie?

Pamatuji si jednu událost, která se stala před dvěma lety. Hrál jsem v divadelní hře v Tangeru, v Maroku. Jeden večer jsem se vypravil do kavárny na úpatí jednoho kopce, odkud bylo jasně vidět Španělsko. Seděli tam skupinky kluků a holek zcela nehnutě a koukali na tu zem. Zasáhlo mě jejich mlčení. V jejich očích jste mohli vidět vše - smutek, touhu, sny. Když Farid uprostřed noci nastoupí na loď, která ho má dovézt do Francie, myslel jsem na ty mladé lidi.

Co si z natáčení budete nejvíce pamatovat?

Když jsem vycházel z vazební věznice v Marseille. Byl to poslední den natáčení s marockým štábem, a přestože jsme před sebou měli ještě několik dní práce ve Francii, myslím si, že jsme všichni měli ten stejný pocit, že tohle jsou naše poslední společné chvíle. Byl to velmi silný zážitek.

Jamel Debbouze (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k tomuto filmu?

Spíš jak se film dostal ke mně! Krásné věci se vám obvykle stanou, když to nejméně čekáte! Mohamed Hamidi mi dal svůj scénář, ale já jsem si ho nepřečetl hned. Chtěl jsem ho nejdříve lépe poznat. Objevil jsem v něm velmi lidského umělce, přemýšlivého, vtipného a s opravdovým politickým povědomím. Jeho scénář byl báječným překvapením. Je to přesně ten druh kinematografie, který zbožňuji.

Co se Vám na příběhu líbilo?

Řeknu to znovu - především to byl Mohamed. Má mou plnou důvěru. Důkazem toho je, že ho nechávám režírovat své one-man show, kterých si ve svém profesním životě vážím nejvíce. Mám také rád pravdivost v jeho konání. Má vlast je pravdivý příběh a já zbožňuji pravdivé příběhy. Těžko najdete něco lepšího! Soucítím s tématem, které vypovídá o nás, dětech imigrantů, s tématem, které není dostatečně rozvedeno a zdůrazněno ve francouzské kinematografii. Nemáme režiséra, jakým je Martin Scorsese, který vypráví o italských imigrantech ve Spojených státech jako nikdo jiný. Potřebujeme, aby naše kinematografie ukazovala příběhy podobné tomu Faridovu a jeho bratranci, aby pomohla změnit názory lidí a pokusila se ukázat, kdo tito lidé (my!) jsou a naučila je nebát se nás.

Rozumíte postavě, kterou hrajete, když ukradne pas svého bratrance a uteče do Francie?

Naprosto, a myslím si, že bych se zachoval stejně. Frustrace dává vzniknout hrozným věcem. Když člověk není šťastný ve své vlastní zemi, jak mu můžeme vyčítat, když se snaží být šťastný někde jinde? Vlády toto musí pochopit. Díky filmům a příběhům jako je tento můžeme ukázat, co se děje ve skutečném životě. Je to naše zodpovědnost a Mohamedovi se na to daří upozornit velmi dobře.

Ve filmu hovoříte francouzsky s alžírským vesnickým přízvukem. Jak jste se na to připravoval?

Abych řekl pravdu, nemusel jsem se na to příliš připravovat, protože to není charakterová role. Já jsem alžírský vesničan! Vyrostl jsem s alžírskými vesničany, mám mnoho přátel z alžírských vesnic, kteří jsou ve Francii ilegálně… Znám ten přízvuk - je můj! Nebylo těžké tu roli hrát a hrál jsem ji s radostí. Velmi jsem si užil spolupráci s Rachidem Boucharebem na Dnu vítězství a s Mohamedem Hamidim na Mé vlasti. Jejich postavy jsou promyšlené, dojemné a milé.

Proč jste chtěl film koprodukovat?

Protože si myslím, že myšlenka v pozadí filmu je prospěšná. Je to ten typ filmu, který mám velmi rád, má hloubku, postavy vás dojmou, říkají nám něco pravdivého a aktuálního. Je to takový film, který nám umožní lépe poznat Francii.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl ztvárnit ve filmech několik velmi oblíbených postav, například ve filmu Po stopách Marsupilamiho nebo v Asterixovi, takže když se vynoří témata, která si zaslouží podporu, jako v Mé vlasti, udělám to bez rozmýšlení, protože si myslím, že je to nejlepší způsob, jak se pokusit změnit názor lidí.

Den vítězství, Mimo zákon, Má vlast… Cítíte potřebu vyprávět tyto příběhy?

Potřebu ne, povinnost ano. Jsem si vědom toho, co dnes představuji a připadá mi, že bych měl využít svou slávu k tomu, abych změnil lidské myšlení.

Podobné filmy

Malá černá skříňka
(Little Black Book) Brittany Murphy by ráda znala minulost svého přítele Rona Livingstona....
dnes 08.20
Nova Cinema
Vlastní pravidla
(Georgia Rule) Se sedmnáctiletou Lindsay Lohan si doma nevědí rady a proto ji její zoufalá...
dnes 11.55
Nova Cinema
Teroristka
Iva Janžurová v titulní roli černé komedie o tom, že westernoví hrdinové ještě nevymřeli. ...
dnes 22.00
ČT1
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Úterý 25. 2. 2025 Svátek má Liliana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz