Mami!

Film Mami! je příběhem dospívajícího Steva s diagnózou ADHD a jeho mámy Diane, která i přes doporučení odborníků trvá na tom, že svého syna dokáže zvládnout, a že její syn dokáže zvládnout školu. Když do jejich života vstoupí ještě utrápená sousedka Kylea, vydají se společně na hodně divokou jízdu, kdy se záchvěvy štěstí, bezpečí a spokojenosti v mžiku mění na eruptivní výbuchy násilí a hlubokou beznaděj. Nahoru a zase dolů, jak už to tak v životě bývá.

Poznámka režiséra

„Už od svého prvního filmu mluvím hodně o lásce. Mluvil jsem o dospívání, odcizení a transsexualitě. Mluvil jsem o Jacksonu Pollockovi a o devadesátých letech, o samotě a homofobii. Mluvil jsem pěkně peprným slangem a mluvil jsem sprostě. Jednou za čas jsem mluvil anglicky a příliš často jsem mluvil nesmysly. Ale jestli mám vybrat jedno, opravdu jen jedno téma, které znám lépe než všechna ostatní, které mě inspiruje a neklade si žádné další podmínky a které miluju nade vše, tak to bude určitě moje matka. A když říkám matka, tak mám na mysli MATKU v širokém slova smyslu, postavu, kterou představuje. Protože se k ní vždycky vracím. Protože chci, aby vždycky vyhrála, aby si mohla vymýšlet problémy, o kterých pak může říct, že je všechny vyřešila, protože je to ona, skrze koho kladu sám sobě otázky a koho chci slyšet křičet, když my neřekli ani slovo. Chci, aby ona měla pravdu, když my se mýlíme, a je to ona, kdo bude mít vždycky poslední slovo, ať se děje cokoliv. V době, kdy jsem točil film Zabil jsem svou matku, jsem měl pocit, že chci svojí matku potrestat. Uběhlo jen pět let a já mám pocit, že filmem Mami! to chci odčinit. Víc se neptejte.“

Vizuální stránka filmu

„Film Mami! jsme viděli jako v jádru temný, ale měli jsme pocit, že navenek by měl vyzařovat světlo a teplo. Je na publiku, aby odhalilo pravou podstatu filmu, nikoliv na nás. Za nás jsme nechtěli nikomu říkat, co si má myslet, anebo kdy si to má myslet. Ponořit film do typické předvídatelné šedivé a vlhké mlhy nám proto připadalo jako laciný automatismus. Snil jsem o veselém místě, kde by Die a Steve mohli žít, kde by všechno bylo možné. Vzpomínám, že jsem sám sobě slíbil, že udělám všechno pro to, aby moje postavy vypadaly a zněly jako skuteční lidé z periferie, kde jsem vyrostl. Ne jen jako nějaké karikatury sama sebe, ale aby byly skutečně „samy sebou“.

Kamera ve filmu se také musela oprostit od typických obrazů melancholie. Západy slunce a kouzelné hodiny, během kterých se natáčelo mnoho scén, zahalily exteriéry do červených a žlutých barev a syrové, plné denní světlo nás svou jasnou záři skoro oslepovalo. Pro mě bylo zásadní, aby film Mami! byl co největší možnou měrou oslnivým příběhem o odvaze, lásce a přátelství. Lidské bytosti by podle mě neměly být definovány skrze utrpení a kategorie, ale skrze pocity a sny. Proto jsem chtěl udělat film o vítězích, ať už se s nimi na konci stane cokoliv. Opravdu doufám, že aspoň to se mi povedlo.“

Použití formátu 1:1

„Když jsem vloni natočil videoklip ve formátu 1:1, přišlo mi, že tenhle poměr poměrně unikátně vyjadřuje emoce a upřímnost sdělení. Dokonalý čtverec, který tvoří, rámoval obličeje s takovou samozřejmostí, že se zdál být ideálním formátem pro portrétní záběry. Na tak malém prostoru nejste ničím rušeni, není tam místo na žádnou přetvářku. Postava je naším hlavním tématem, má pevné místo v centru naší pozornosti. Naše oči ji nemohou přehlédnout. Formát 1:1 se navíc používá v hudebním průmyslu a je na přebalech všech těch cédéček, která se nám za léta otiskla do paměti. A tím, že Die & Steve Mix 4ever byl naším leitmotivem, získal formát 1:1 další rozměr.“

Postavy a herci

„Tak jako vždycky jsem chtěl, aby herci byli v centru všeho. Naprosto mě fascinují a studovat herecké umění, zkoumat všechny jeho podoby a styly, analyzovat jeho strukturu, vylepšovat ho, pochopit ho, to je můj konečný cíl. Pro tentokrát jsem doufal, že povedu herce po trochu méně jižanské, méně živelné cestě než ve filmu Laurence Anyways, a po méně intelektuální cestě než ve filmu Imaginární lásky. Postavy ve filmu Mami! nehrají žádné hry a neumějí vyjadřovat své pocity s takovou neskromnou samozřejmostí jako mnoho postav z mých předchozích filmů. Die, Steve a Kyla se nepředvádějí. Ale jsou to hodně nespoutaní, barevní lidé, kteří se umějí jasně vyjádřit s ohledem na dané prostředí a situaci. Pracovat znovu s Annou Dorval a Suzanne Clément pro mě neznamenalo vracet se do starých kolejí, ale hledat nové. To, že je divák neměl „poznat“, byla jedna z největších - a nejzjevnějších - výzev filmu. A Antoine, ten byl samozřejmě tím překvapením. Každý režisér je hrdý, když se mu povede objevit nový talent, nebo potvrdit talent, který už byl objeven. Pro mě je to vášeň i záměr: pracovat se skvělými herci a spolu s nimi podávat skvělé výkony a pokusit se vzbudit velké emoce.“