Vášnivě milovala operu a zpěv, ale byla příliš bohatá, než aby jí říkali pravdu.
Na uši z hudobným sluchom úplné utrpenie.Výborná Catherine Frot.
Paříž dvacátých let. Marguerite Dumontová je zámožná žena, milovnice hudby a opery. Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty. Jenže Marguerite zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekl pravdu. Její manžel a blízcí ji nechávali žít v iluzích. Vše se zkomplikuje, když si vezme do hlavy, že zazpívá před skutečným publikem, v Opeře.
Xavier Giannoli (rozhovor)<>Obrázek nenalezen<>
Jak tento film vznikl?
Asi před deseti lety jsem v rádiu slyšel neskutečný hlas operní pěvkyně, která zpívala Mozartovu Královnu noci, ale naprosto falešně. Bylo to velmi legrační, působivé… V nahrávce to praskalo, byla stará a tajemná, jako by byla z jiného světa.
Kdo byla ta pěvkyně?
Zjistil jsem, že se jmenovala Florence Foster Jenkinsová a žila ve Spojených státech ve 40. letech. Byla bohatá, milovala hudbu a operu a hlavně si vůbec neuvědomovala, jak úžasně falešný má hlas. Pravidelně zpívala v kruhu obvyklých hostí a ze společenského pokrytectví, kvůli finančním zájmům nebo z prostého slabošství jí nikdo z jejího okolí nikdy neřekl, že zpívá naprosto falešně… Už jen ta situace samotná byla velmi zábavná a zároveň v tom bylo něco krutého, co jsem měl chuť prozkoumat.
Takže jste pátral…
V New Yorku jsem našel hodně novinových výstřižků připomínajících její neskutečnou „kariéru“, její výstřednost. Dokonce se psalo o velkém koncertu ke konci jejího života, kde zpívala v obrovském sále Carnegie Hall. Našel jsem také nahrávku, na které se stejně legrační neohrabaností zpívá klasické árie. Na této desce byla fotografie, na níž má andělská křídla a na hlavě královskou čelenku. Usmívá se do objektivu zároveň nevinně a důvěřivě. Ten výraz mě dlouho zneklidňoval… A tak jsem tu desku poslouchal celé roky stále dokola a myslel při tom na ten úsměv a nechával svou představivost, aby se zmocnila výsledků mého pátrání. Napsal jsem první verzi, pak jsem odjel natáčet jiné filmy, a tu fotku jsem měl stále u sebe a ten tajemný hlas v hlavě. Cítil jsem, že ten nakřáplý hlas mi má něco sdělit, nějaké tajemství.
Marguerite tedy není biografický film?
Ne, je to volné ztvárnění osobnosti, která skutečně existovala. Podobně jsem pracoval na filmu Na počátku: začnu detailním průzkumem, opatřím si spoustu dokumentace, pak napíšu románový příběh, který rozebírám se svou spolupachatelkou Marcií Romano, abychom našli stěžejní linie příběhu. Důležité je mít osobní náhled, nabídnout pohled na lidskou pravdivost v původním osudu… a potom cítit svobodu udělat z toho film. Jsem přesvědčený, že potřebujeme fikci k tomu, abychom pochopili a pocítili skutečnost světa i bytostí. Kromě toho část postavy se hledá mezi pravdou a lží, životem herce a tím, co hraje, objevováním sebe sama. Na natáčení jsem se dozvěděl, že je v plánu hollywoodská biografie. Tento postup by každopádně nikdy nebyl pro mě.
Čím se vás Marguerite dotýká?
Mám rád postavy, které jsou něčím posedlé, protože tím strhnou celý film a dodají mu napětí, rytmus, směr. Marguerite prožívá vášeň ve všech významech tohoto slova: skrze hudbu zažívá štěstí i utrpení. Zpívá božsky falešně, je však cítit, že vyjadřuje zuřivou potřebu žít. Marguerite je stejná jako my, všichni k životu potřebujeme iluze.