Mečiar

Dokumentární snímek Mečiar, který natočila režisérka Tereza Nvotová, sleduje bývalého slovenského politika Vladimíra Mečiara a jeho dopad na slovenskou společnost včetně osobního života autorky. Té byl v době Sametové revoluce jeden rok. Po pádu komunistického režimu se do konkurzu na ministra vnitra přihlásil do té doby nikomu neznámý právník z maloměsta - Vladimír Mečiar. Ten se po výhře dostává až na politický vrchol, odtud vládne zemi bez skrupulí a za pomoci v demokratickém zřízení těžko pochopitelných praktik. Na pozadí rozdělování Československa si Tereza se svými kamarády hraje na politiky s Mečiarem v hlavní roli. Snímek Mečiar nepojednává jen o jedné etapě slovenských dějin. Popisuje univerzální a v současnosti velmi aktuální téma, podobný archetyp politika se objevuje po celém světě.

Nápad natočit film o Vladimíru Mečiarovi dostala Tereza Nvotová v roce 2013 ještě jako studentka na pražské FAMU. Po přečtení novinového článku, že Mečiar definitivně odchází z politiky, chtěla zjistit, jaký ve skutečnosti je a co si myslí. Kontaktovala ho prostřednictvím jeho sekretářky a on souhlasil s natáčením. Středometrážní snímek o Mečiarovi natočila jako svůj bakalářský film na pražské FAMU a v premiéře ho uvedla na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2013, kde film zaznamenal velký ohlas. Po této zkušenosti se Tereza rozhodla natočit celovečerní film - jejím záměrem bylo objasnit pro sebe a svou generaci celý Mečiarův příběh, protože Mečiarovy praktiky a důsledky jeho vládnutí se posledních 27 let dotýkají každého Slováka.

Základním zdrojem filmu byly kromě osobních zkušeností režisérky a rozhovorů s mnoha pamětníky především archivní materiály. Mnoho času si vyžádala práce na vývoji filmu, který už jako producent zastřešila společnost PubRes a do kterého následně vstoupila televize HBO Europe. Po ukončení vývoje vstoupil do projektu i český koproducent Negativ a i díky podpoře obou fondů získala Tereza možnost používat archivní záběry, které se staly klíčovými pro stavbu filmu. Nejvíce archivních zdrojů ve filmu pochází ze zpravodajských materiálů České televize, RTVS a TV Markíza.

Jelikož většina reportáží je archivovaná už jen v sestříhané podobě bez původních hrubých materiálů, zdrojem informací pro Terezu se staly také různé dokumentární filmy dané doby. Takovým byl například dokument Mária Homolky Rodáci (1997) natočený na mítinku HZDS na bratislavských Pasienkách, jediný zdroj známých každoměsíčních setkání Mečiara s voliči, které se staly fenoménem. Stejně důležité bylo oslovení lidí, kteří stáli při důležitých událostech vývoje země, ale i nezávislých novinářů, kteří investigativně reflektovali tehdejší dění v politice a společnosti.

Přestože si Tereza ve chvíli rozhodnutí natočit celovečerní film napsala scénář, finální verze vznikla až ve střižně v návaznosti na množství získaného materiálu. K dispozici měla zhruba 100 hodin natočeného materiálu a 250 hodin archivních záznamů, z nichž velká část se do filmu nakonec nevešla. Nejde jen o osobu Vladimíra Mečiara. Film je průnikem do zákulisí stále nedávných 90. let a odhaluje model fungování moci, který můžeme pozorovat ještě dnes nejen u nás, ale v různých zemích světa. V tom spočívá jeho zásadní přesah do současnosti.

Tereza Nvotová (Rozhovor)
Proč jste se rozhodla natočit film o Mečiarovi?

Jedním z důvodů byla frustrace ze stavu dnešního Slovenska. Z politiky, korupce a společnosti, která si neustále volí vůdce bez svědomí. Myslím si, že se z tohoto začarovaného kruhu nevymotáme, když se nevrátíme zpět v čase a neuvědomíme si, kde a jak to celé začalo. Druhým a osobním důvodem byla snaha zjistit, v jaké zemi jsem vyrůstala a proč jsem si jako malá hrávala na politiky. Byla to i pro mě cesta, jak najít klíč k současnosti.

Hned v úvodu filmu jste použila záběry, ve kterých si jako dítě hrajete právě na Mečiara. Pamatujete si ještě, čím vás zaujal natolik, že se pro vás stal objektem napodobování?

Mečiar byl tehdy všude a právě do dětských her se dokáže nejčistěji promítnout stav kolektivního myšlení společnosti. Ve světě dospělých byl součástí každodenní reality, v médiích byl superstar a zasahoval i do osobních vztahů rodin kolem mě. Lidé se dělili na ty, kdo byli pro a proti Mečiarovi. Prostřednictvím hry se dítě vyrovnává s realitou, které nerozumí. Tak jsem to dělala i já.

O Mečiarovi jste se při přípravě filmu hodně dozvěděla i díky práci s archivními materiály. V jaké míře jste se je rozhodla použít a v čem pro vás měly vypovídací hodnotu?

a komplexní zachycení jeho osobnosti to ani nešlo jinak. Archivy jsem do filmu vkládala podle toho, jak bylo potřeba. Přece jen se skoro všechno, co jsem zpracovávala, odehrálo v minulosti a bez archivních materiálů by to bylo jen vzpomínání pamětníků. Materiály daly filmu úplně jiný rozměr, protože divák má možnost sledovat dění v přímém přenosu. Mečiar u sebe doma je trochu jiný Mečiar než ten, který řečnil před stovkami lidí nebo se hádal s novináři. Pro vytvoření tohoto kontrastu a komplexní zachycení jeho osobnosti to ani nešlo jinak.

O vládnutí a praktikách Mečiara ve filmu vypovídá i několik významných osobností politického a společenského života té doby. Podle čeho jste dělali výběr lidí pro účinkování ve filmu? Setkali jste se také s odmítnutím?

Základním klíčem bylo oslovit lidi, kteří byli osobně přítomní událostem zpracovávaným ve filmu. Někteří samozřejmě i odmítli, jako například Štefan Gavorník z Fondu národního majetku SR, přes který se v 90. letech privatizovalo. O těchto privatizačních komisích mi však vyprávěl Ľuboš Jurík, který se mnoha zúčastnil. Oslovila jsem i novináře, kteří se v té době investigativně věnovali daným tématům. Je také třeba říci, že mnoho lidí, se kterými jsem chtěla mluvit, již zemřelo.

Mluvila jste na toto téma i s rodiči? Jak vnímají fakt, že jste do filmu nepřímo vtáhla i je, protože jste jeho vypravěčkou a otevřeně mluvíte i o postojích k Mečiarovi ve vaší rodině?

Vnímají to tak, že je to moje licence, protože to byl můj život. Otec film uvidí na premiéře, ale hodně jsme si oněm povídali, a máma už film viděla a líbil se jí. Při vytváření narativní struktury filmu jsem se ptala rodičů na určité události a jejich pocity, ale většinou to všechno šlo z mé vlastní paměti.

Mečiara jste natáčela v jeho vile Elektra. Byl problém získat ho pro film? Jak rychle přistoupil na natáčení a čím si myslíte, že jste ho přesvědčila právě vy, když po odchodu z politiky žije v ústraní?

Paradoxně to bylo docela jednoduché. Zjistila jsem si číslo na kontaktní osobu Vladimíra Mečiara, které jsem zavolala a řekla jí svůj záměr. Později se mi už ozval sám Vladimír Mečiar. Dvakrát jsme se setkali a pak mi povolil natáčet. Když jsem film posunula do celovečerního formátu, znovu jsem ho několikrát oslovila, aby mi dal ještě jeden rozhovor. Dokonce jsme se opět setkali a souhlasil, ale už se nikdy neozval. Myslím, že ho hlavně přesvědčil můj věk a také fakt, že jsem byla upřímně zvědavá.

Když ve filmu mluvíte o hraní si na Mečiara, tak druhým dechem dodáváte, že jste se rozhodla zjistit, kdo ve skutečnosti Mečiar je. Podařilo se vám to?

Myslím, že se mi podařilo zjistit, kým byl Mečiar pro nás a co pro nás dosud znamená. Podařilo se mi zjistit, proč byl tento muž pro Slovensko tak klíčový. Kdo je doopravdy, ví pouze on sám. Mně se podařilo nahlédnout za mediální stěnu, kterou kolem sebe má.

Je rozdíl v tom, jak vidíte Mečiara dnes a jak jste ho viděla před pěti lety, když jste se do projektu pouštěla?

Dříve pro mě byl spíše jevem, kterému jsem sama pořádně nerozuměla. Dnes je to pro mě někdo, kdo definoval současnou politickou kulturu a to, jak o politice přemýšlíme. A nejen to - jeho rozhodnutí stále ovlivňují toky peněz na Slovensku. Ikony 90. let ovládají Slovensko dodnes.

Váš film potvrzuje, že Mečiar byl a dodnes je přesvědčen o své pravdě a správných rozhodnutích, a zároveň ukazuje, jak velká byla jeho schopnost ovládat davy. Čím si je uměl získat?

Asi nejvíce svou přesvědčivostí. Myslím, že byl schopen přesvědčit sám sebe o všem, co před davem říkal. On však nebyl jen politikem. Dnes to vidíme i v jiných zemích. Politici najednou hrají několik rolí. Mečiar nebyl jen „zachráncem národa“, ale i lidovým bavičem. Jako jeden z mála byl schopen vytvořit jakýsi kult osobnosti, který na lidi působil, a on o tom velmi dobře věděl. Používal stejnou psychologii, s jakou manipulují i náboženští vůdci. Toto vše ilustruje jednoduchý fakt: lidé jsou plní nejistoty a potřebují někoho, kdo by je vedl. Někoho, kdo působí, že je z této nejistoty vytrhne a ochrání před krutým světem. Jde o jistý druh víry.

Přinesla vám práce na tomto filmu i nějaké nové poznání nebo změnila některé vaše postoje?

Díky takové práci člověk poznává nejen svět, ve kterém žije, ale i sám sebe. Ani mně, ani jiným lidem nemusí být vždy příjemné zabývat se politikou a současným stavem světa. Uvědomila jsem si, že bez tohoto zájmu a činů nejsem skutečně svobodný člověk. Cítila bych se spíše jako rostlina, která může být kdykoliv vykořeněna nebo poničená nezdravým prostředím. Společenská aktivita definuje člověka. Dnes už nestačí jen platit daně a nezajímat se, kam ty peníze ve skutečnosti jdou. Neboť bez veřejného zájmu jdou zpravidla někam, kam nechceme.

Už delší dobu žijete v České republice. Dá se Mečiarovský princip touhy k moci aplikovat i na české politiky?

Tady nejde o národnost ale o základní mechanismy lidské psychiky. V poslední době jsme svědky povstání populismu po celém světě. Zajímavé je, že v našich končinách bývalého sovětského bloku jsou tito politici v kurzu ještě víc. Možná lidem zase začali chybět vůdci, kteří drancovali tyhle země skoro celé dvacáté století. Já tomu vlastně nerozumím, hlavně když jsme v době ekonomického růstu. Vím však, že manipulace je silná zbraň. Využíval ji Mečiar a pracují s ní i dnešní čeští politici. Strach paradoxně žene lidi, aby dali moc do rukou toho, kdo je nejvíc straší. Protože ten je i nejvíc utěšuje, že je zachrání. Je to jednoduchá psychologie, vždy fungovala a fungovat bude. Lidi nebaví fakta.

Je vývoj ČR a Slovenska neoddělitelně spojen?

Naše kultury a národy jsou spojeny, nejen historií ale i krví, protože jsme hodně smíchaní. Vývoj státu spojen být nemusí. Kdyby se Česko úplně zbláznilo a vystoupilo z EU, naše budoucnost by byla o hodně jiná. Je zajímavé, že v 90. letech jsme byli na pokraji černé díry my. EU nás vyřadila z přijímacího řízení, protože na Slovensku byla kvůli Mečiarovi demokracie hodně pokroucená. Teď jste na okraji černé díry vy. Já hodně doufám, že do ní nespadnete, i proto že tady žiju.

Mečiar reprezentuje dinosaura zdávných 90. let, podobně jako znovuzvolený český prezident Miloš Zeman. Co občany na těchto reprezentantech doby dávno minulé stále fascinuje?

Myslím, že postkomunistické národy trpí tíhou odpovědnosti. Najednou se musíme rozhodovat sami, musíme si zjistit informace, naučit se jak funguje stát, uplatňovat občanská práva, mít názor, prostě jsme dospělí. A to je pro hodně lidí těžké. Chtějí, aby se o ně někdo postaral, jako kdysi. Vždyť se podívejte, kdo tyhle dinosaury volí.

Chtěla byste natočit portrét nějaké české politické osobnosti?

Ne. Není to lehké a už vůbec ne příjemné. Do práce mě však často žene vztek, tak radši nikdy neříkám nikdy.

Ve filmu hovoří…
Peter Zajac, člen revolučního hnutí VPN

„Ještě stále nevěřím tomu neskutečnému nesmyslu, protože můžete udělat vše na světě, ale nemůžete vypsat konkurz na místo ministra vnitra. A Vladimír Ondruš přišel z toho „hearingu“ a řekl, že je tam jeden kandidát, který je absolutně fantastický, protože ví všechno. A ten se jmenuje Vladimír Mečiar. A nám ani nebliklo nějaké světlo, že člověk, který ví vše, je vlastně nebezpečný, neboť odkud asi může vědět vše…“

Fedor Gál, předseda revolučního hnutí VPN

„Zneužíval diskrétní informace na vydírání lidí amanipulaci snimi. Konspiračním způsobem budoval uvnitř Veřejnosti proti násilí vlastní fanklub, z něhož se pak stalo Hnutí za demokratické Slovensko. Choval se jako neřízená střela. Tehdy, když přetekl poslední centilitr vody přes okraj sklenice, jsem navrhl odvolání Vladimíra Mečiara z postu premiéra vlády České republiky.“

Marián Leško, novinář

„Byla to láska daleko větší, než tradiční láska k politikovi. Babičky chodily do kostela se svatými obrázky a s Vladimírem Mečiarem. Byla to láska k někomu, od koho si slibovaly, že ať už bude jakkoli špatně, tak Vladimír Mečiar je člověk, který zabrání nejhoršímu.“

Fedor Flašík, politický marketér, šéf volebních kampaní ČSL

„Když jsem se do toho hlouběji ponořil, tak jsem Mečiara začal vnímat pozitivně. Pro mě představoval razantnost, velikost, charisma. Byl to člověk, který ví, co chce. Možná nevěděl, jak toho dosáhnout, ale určitě to tušil. Oproti všem, kteří byli v té době na politické scéně. Celé to bylo nesrozumitelné a chaotické a stále jsem neviděl nějakou vizi, a právě Mečiar nabízel alespoň něco.“

Martin M. Šimečka, novinář

„Panovala velká obava, že ty volby zmanipuluje. A je pravda, že ani Mečiar nepřesáhl jistou normu v tom, že umožnil kontrolu těchto voleb. To bylo naprosto klíčové. Jinak by je zmanipuloval bez problémů, ale nemohl si to dovolit. Umožnil to také proto, že věřil, že je vyhraje. Dokud byl nejpopulárnější politik v zemi, tak Mečiar opravdu paradoxně věřil v demokracii.“