Miluji Tě modře

Sympatický malíř a kunsthistorik, doktor David Bárta, se blíží Kristovým létům. Jeho život by už měl mít „ustálenou" podobu a pevné obrysy. Opak je pravdou. Právě teď prožívá Bárta docela smolné období. Dostane výpověď z Národní galerie, žije stále pod jednou střechou s matkou, posedlou jógou, nemá žádnou přítelkyni a nedaří se mu ani skvělý výtvarný projekt, který realizuje se svým bonvivánským otcem. A najednou je tu zlom! Ve výloze luxusního pražského klenotnictví objeví Bárta dívku Terezu, krásnou aranžérku - tajemnou, cudnou i vášnivou, prostě nevyzpytatelnou. Přitahuje ho nebývalou silou a jeho staromládenecký život je naráz vzhůru nohama. Tereza je dívka jeho snů - ale je tu ještě „ten" třetí - přítel Terezy, artista Igor, rapl a žárlivec, který nedokáže pochopit, že lásku si nelze udržet ostřím nože. Vztah Terezy a Igora pomalu končí, i když se to neobejde bez bouřlivých a citově vypjatých scén. Na Davidovi je, zda dokáže ustát všechny karamboly rozchodu Terezy s Igorem a zda si dokáže získat Terezinu přízeň... Není to lehké, protože Tereza jednoho dne záhadně zmizí...

Producent a režisér Miloslav Šmídmajer o filmu Miluji Tě modře

Nové tváře

Říká se, že každý film potřebuje hvězdu, aby upoutal diváky. A proto Hollywood sází třeba na Bruce Willise či Brada Pitta. I u nás se často objevují v hlavních rolích stejné tváře - Jiří Bartoška, Ondřej Vetchý, Bolek Polívka - a třeba na Ivana Trojana stojí režiséři doslova frontu. Distributoři ani televize nechtějí riskovat, protože známí herci jim zajistí alespoň částečnou pozornost publika.

Jednou za čas však musí přijít film, který osvěží scénu novými tvářemi. Snowboarďáci a Rafťáci etablovali hned několik nových objevů - Jiřího Mádla, Vojtěcha Kotka, Terezu Voříškovou či Andreu Kerestešovou… A nyní komedie Miluji tě modře dává velký prostor Václavu Jílkovi a Denise Nesvačilové.

Václav Jílek se objevil sice už v detektivním seriálu Ach ty vraždy vedle Jiřiny Bohdalové, ale hlavní filmovou roli dostal poprvé. Hraje kunsthistorika, kluka trochu nesmělejšího, ale jinak šikovného a sympatického. Denisa Nesvačilová, známá ze šestých Básníků, je jeho vytouženou femme fatal, kolem které se vše točí.

Nové tváře se tedy - zdá se - ocitly mezi zkušenými kolegy a ještě ve filmu, který v kontextu českých filmů klade daleko větší důraz na výtvarné pojetí - a také je vyprávěn s něžným smyslem pro humor. Bude zajímavé si počkat, jestli to bude zrovna ten titul, který odstartuje velkou kariéru herců Václava Jílka a Denisy Nesvačilové. Někdy má film takové štěstí na přízeň diváků, že katapultuje herce do dalších zajímavých rolí a také k srdcím diváků… Snad i kvůli poznání, že milovat lze různě a někdy i modře.

Zajímavosti z natáčení

Ukradený El Greco

Filmaři se při natáčení romantické komedie nastěhovali i do olomouckého Arcidiecézního muzea - a sice den po zahájení výstavy, na kterou byl zapůjčen z newyorského Metropolitního muzea slavný obraz El Greca. Byla to velká sláva, ovšem ve filmu se Tereza, hlavní dívčí postava, zastaví u obrazu, který ji uchvátí všemi možnými odstíny modré barvy - režisér Šmídmajer si shodou okolností pro tuto scénu vybral jiný obraz El Greca. V jednu chvíli byly tedy v muzeu téměř vedle sebe k vidění vzácný originál a reprodukce. Však si také lidé ze štábu neodpustili vtípky, že když se podaří oba obrazy vhodně zaměnit, výrazně to vylepší rozpočet filmu. Byl to samozřejmě jen vtip a nakonec je falešnému obrazu ve filmu věnována větší pozornost než originálu, který se na plátně objeví jen na zlomek vteřiny.

Vzácné originály ve filmu

Jaroslav Papoušek se sice proslavil jako scenárista Formanových filmů Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko, nebo jako režisér trilogie o rodině Homolkových, ale věnoval se především malbě obrazů. Pocitových, něžných. Uchvátí zejména jeho portréty slavných umělců - Františka Muziky, Jeana Gabina, Vítězslava Nezvala a není bez zajímavosti, že portrét Jamese Cagneyho visí v domě Miloše Formana a portrét Chaplina v bytě režiséra filmu Miluji tě modře Miloše Šmídmajera. A většinu těchto originálů uvidíte v pokoji hlavního hrdiny.

Vzácná socha ohrožena

Filmaři kvůli filmu stěhovali z jižních Čech do Olomouce tunu a půl vážící sochu Satelit od Čestmíra Sušky, a to jen proto, aby na ni jeden z hrdinů filmu vlezl a předváděl se. Původně scénář předepisoval Národní galerii v Praze na Hradčanském náměstí, ale tam byly nádvoří i socha Lva požírajícího hroznýše tak malé, že filmařům více vyhovovalo nádvoří olomoucké univerzity. Mimochodem, ona socha má hodnotu 1,5 mil. korun. A tím lotrem, který si zkouší své artistické kousky právě na soše, je herec Rostislav Novák mladší, který se proslavil především jako principál a tvůrce La Putyky.

Vzácný obraz proskočen

Děj filmu Miluji tě modře se točí kolem obrazu, který Igor, jeden z hrdinů příběhu - prostě proskočí. Ono se to snadno do scénáře napíše, ale nejdříve je třeba sehnat obraz a domluvit se s malířem. Režisér Šmídmajer si v prvním momentě vybral plátno malíře Gerharda Richtera, momentálně nejdražšího žijícího malíře, ale nakonec mu architekt Adam Pitra doporučil vynikajícího českého výtvarníka Josefa Doláka. Jeho obraz rekvizitáři zvětšili na 4 x 2,5 metru a vložili do rámu. Jenže zkuste proskočit plátno, to se jen tak nepovede. A tak nejdříve nastoupili kaskadéři a zkoušelo se: lehce si plátno nařízli a nakonec jím prošli jako máslem. Ovšem představitel Igora Rosťa Novák ne, ten se o plátno doslova zastavil. Rozběhl se, ozvala se rána… Plátno zůstalo celé, ale Rosťa totálně otřesený. Později se mu plátno podařilo proskočit, i když za cenu pádu. Natáčelo se v Olomouci, ale tvůrci potřebovali proskočení zopakovat ještě v Praze přímo na Hradčanském náměstí. Jenže herec nebyl k dispozici, a tak se obětoval výkonný producent Tomáš Rotnágl, maskéři udělali skvěle svou práci a mohlo se točit. Obětavost Tomáše ovšem přinesla daň v podobě totálně namoženého kolena a nohy, která ještě tři týdny hrála všemi barvami.

Průhonický ráj

Průhonický park je oblíbeným místem výletníků, ale také filmařů. A často se tu natáčejí pohádky. Kdo však narazil na štáb filmu Miluji tě modře, byl nejspíš zaskočen. Po louce u jezírka se sem a tam pohybovaly nahé nymfy. A dvě z nich si dokonce mezi sebe vzaly hlavního hrdinu v podání Václava Jílka a oblažovaly ho. Podívaná to byla krásná, jen jedna stará paní vykřikovala, že něco takového nezažila ani za Hitlera. Podobně jako většina kolemjdoucích šla po chvíli opět kolem, aby jí neušlo, co se při natáčení bude ještě dít. Nutno říct, že tato úvodní scéna filmu navozuje atmosféru slavného obrazu Snídaně v trávě a vůbec kolem galerie a výtvarného umění se film doslova točí.

Filmaři nemají na Žižkovskou věž

Žižkovská věž tvoří dnes už dominantu Prahy a nutno přiznat, že pohled ze zdejší restaurace na hlavní město je doslova dechberoucí. Provozovatelé si však postěžovali, že filmaři co chvíli přijdou a zajímají se, zda by mohli na věži natáčet. Ale zastaví tím provoz restaurace, a tak se rázem stává Žižkovská věž jednou z nejdražších lokací. Není divu, že ji využívaly zatím jen zahraniční štáby. Až nyní si natáčení na věži užil štáb filmu Miluji tě modře. Otec v podání Vladimíra Kratiny vezme na večeři syna - Václava Jílka a dává mu rady do života… A za povšimnutí určitě stojí také exkluzivní komparz v pozadí - vnuk režiséra Dušana Kleina Šimon, dcera scenáristy Jaroslava Papouška Petra Vlčková s rodinou, ředitel velkého autodealerství Dalibor Slivinský a sličnou blondýnu, která vyleká Vladimíra Kratinu, si zahrála bývalá žena známého herce Tereza Vojtková.

Taťjana Medvecká jako jogínka

Chtěli byste maminku, která propadla hinduistické filozofii? Táňa Medvecká si ve filmu Miluji tě modře zahrála právě takovou matku, doma pořádá jogínské dýchánky, promlouvá s portrétem swamidžiho. A bylo zajímavé pozorovat, jak se štáb rozdělil na ty, kteří říkali, že by takovou matku nechtěli, a na ty, kteří přiznali, že doma vlastně takovou mají… Ostatně scenárista Jaroslav Papoušek vycházel při psaní komedie Miluji tě modře ze zkušeností, kdy jeho žena si vzala hinduisty za své a do Indie občas putuje i jeho dcera.

Romantický hrdina Vašek Jílek

Herce Václava Jílka si většina diváků pamatuje se seriálu Ach ty vraždy, kdy hrál detektiva a také vnuka Jiřiny Bohdalové. Seriál měl nakonec 7 dílů, i když původně se počítalo jen se dvěma částmi. Jiřina Bohdalová ale řekla jak vedení televize, tak tvůrcům, že slyšela vždy o triptychu, nikdy ne o dvoupichu. A úspěch se zasloužil o vznik dalších částí. Tentokrát Václav Jílek navazuje na postavy, jaké v minulosti hrávali Vladimír Pucholt, Jiří Hrzán nebo Jaromír Hanzlík. Zkrátka hraje v lásce nepříliš zkušeného a sebevědomého kluka. Jenže stačí, aby potkal tu správnou osudovou dívku - ale jak to bývá, krásné a sympatické holky nebývají na ocet, a tak ji musí upoutat a pořád překvapovat, aby měl naději, že ji získá. O tom vypráví romantická komedie Miluji tě modře.

Jak je to s nahotou Denisy Nesvačilové ve filmu?

Média začala psát o Denise poté, co se obnažila v šestých Básnících coby dcera Vendulky Utěšitelky, jako o nové sexbombě, které nahé scény nedělají potíže. Jenže snadno se to napíše a taková mladá herečka, které v dalším filmu - v komedii Miluji tě modře - scénář předepisuje ještě daleko víc nahoty, začne najednou pochybovat a obávat se, že už se jinak do mysli diváků nezapíše. „Denisa působí velice spontánně a sebevědomě a také jsem si nemyslel, že by nahotu nějak zvlášť řešila, jenže po těch článcích se najednou lekla a těsně před záběrem najednou chtěla ujistit, že široko daleko není nikdo, kdo by tam neměl být, že se nikdo nedívá někde na monitor…“ vzpomíná režisér Šmídmajer. „Nejdříve jsme si z těch fotek v novinách a na netu dělali legraci, ale nedomysleli jsme, co ti novináři způsobí.“ V Miluji tě modře je několik drobných scén, kdy musí být Denisa nahá. Když stříhá Igora a jeho vlasy má všude po šatech, když spí nahá nebo když si zkouší šaty, a nechybí ani milování… Na mladou herečku je to pořádná zátěž a porce nahoty, jenže daleko víc scén hraje oblečená!“ ujišťuje režisér Šmídmajer.

Denisa Nesvačilová se bála pět metrů nad zemí

Ve scénáři se to napíše snadno. Igor coby artista vytáhne Terezu na strapsu, ona létá vzduchem a v jednom okamžiku Igor zariskuje a pustí jí jednu ruku, Tereza to nečeká a málem… To je role pro kaskadéra, pro artistu, ale problém může nastat, pokud tuto akci vyžaduje režisér od herečky. Jenže Denisa Nesvačilová ještě před několika lety dělala závodně gymnastiku, a tak si režisér Šmídmajer říkal, že to určitě zvládne. Co to ovšem obnášelo? Několik hodin tréninku s Rosťou Novákem, který je ale tak zaneprázdněný, že těch tréninků bylo jen pět…

Nacvičovalo se v metrové výšce s žíněnkami pod nohama, ale když pak nadešel den natáčení a Denisa musela vše předvést ve výšce pěti a půl metru - a bez jištění! - krve by se v ní nedořezal, tak zamlklou ji ani přátelé dlouho neviděli. Nakonec ovšem předvedla výkon hodný artistů a nebezpečnou akci dokázala předvést, aniž by spadla a ohrozila tak sebe i natáčení. - Ale ani Vašek Jílek to neměl lehké, musel si vlézt na kolo, které Hanka Vagnerová roztočila, a Rosťa Novák a poté i nejlepší světový vrhač nožů Jesper po něm metali jednu kudlu za druhou… a nakonec bylo třeba lehce trefit jeho ucho, ale nezabít ho…

Trochu erotiky nezaškodí

Film z výtvarného prostředí, kde navíc otec fotograf fotí parafráze slavných obrazů a zejména aktů, kde ve snu hlavního hrdiny vystupují nymfy jako živé, tam se doslova nabízí pastva pro oči. Samozřejmě - není to nic lehkého pro hlavní představitelku Denisu Nesvačilovou, které scénář předepisuje nejen milostné scény, ale Jaroslav Papoušek si dokonce vymyslel situaci, kdy Denisa stříhá svého přítele, a jak dopadají jeho vlasy na šaty, které sama šila, rozhodne se sundat je, jen tak eroticky sklouznou na zem a ona, jako by se nechumelilo, pokračuje ve stříhání… Je jasné, že taková scéna vyvolá debatu o tom, jestli to byla zbytečná nahota, nebo jestli taková scéna dokreslovala atmosféru výtvarně pojatého filmu. Denisa však není jediná, kdo předvádí své půvaby. Ve fotoateliéru potkáme hned několik modelek - jednu slavnou modelku, ale také dívky, na které se promítají části známých obrazů. Nejvíce zaujme scéna, která se objeví na začátku filmu, ta „spotřebovala“ hned sedm dívek. Některé měly to štěstí, že mají na sobě řízy, jiné ne… Důležité však je, že do filmu zapadají pak části těchto záběrů přesně a působí výtvarně.

Vladimír Kratina nafotil nahotinky

Vladimír Kratina hraje ve filmu Miluji tě modře nejen otce, ale také renomovaného fotografa, který se soustředí na akty, a proto se často ocitá mezi nahými modelkami. Dokonce by se dalo říct, že jich má velkou spotřebu. A v době natáčení bylo potřeba sehnat hned několik dívek, které by se nestyděly. Mezi nimi vévodila úspěšná modelka Tereza Valtová. Tu ovšem místo Vladimíra Kratiny nafotila pro film slavná fotografka Alžběta Jungrová. Další děvčata pro film doporučil jiný fotograf aktů, Jakub Ludvík. Ve fotoateliéru se objevily i modelky, které se nebojí ani odvážnějších snímků.

Rvačka v divadle mezi Markem Vašutem a Rosťou Novákem

Původní scénář předepisoval scénu, kdy Igor v podání Rosti Nováka udeří pěstí do tváře Marka Vašuta. Bylo zajímavé pozorovat, jak režisér i herci postupně ustupovali od razantního pojetí. Přece jen jde o postavu manažera a jeho podřízeného - ovšem principála divadla. Vlastně by bylo divné, kdyby do sebe šli jako v akčním filmu, a tak se zase jednou ukázalo, že méně je někdy více… Díky skvělým hercům tak postačila strkanice o krásnou Denisu Nesvačilovou.

Hana Hegerová zvládá svádět i cvičit na trampolíně

Hana Vagnerová si natáčení filmu Miluji tě modře v La Putyce užívala. Není to tak dávno, co se souborem vystupovala a její doménou byla trampolína. Filmaři ale potřebovali jen krátké číslo, a protože Rosťa Novák, principál souboru, dbá na přípravu, secvičil číslo s lidmi, kteří aktivně vystupují v jeho představeních. Hanka se však nabídla, že udělá několik cviků, které se třeba hodí do konečného sestřihu. Byla bezvadná a na trampolíně jí to sluší, proto máte možnost se na rozdíl od diváků v kině na Hanku na trampolíně podívat.

Olomouc - filmařský ráj

Praha je nepochybně krásné město, ale není příliš přátelské k filmařům. Je těžké a drahé získat povolení natáčet v některých lokalitách a lhostejno, že nejde o reklamu nebo že Praha nepředstavuje ve filmu jiné město, jak tomu často bývá v amerických filmech. Pravým opakem je Olomouc. Nejenže nabízí lokace pro výpravné historické filmy, ale dokáže ozdobit i ten současný. Zvláště, když chce působit výtvarně jako romantická komedie Miluji tě modře. A mluvíme-li o přátelském přístupu, jeho zářným příkladem se stal ředitel Přírodovědeckého muzea. Nejenže filmařům povolil natáčení všude, kde bylo potřeba, ale navíc jim na jednu scénu půjčil i vlastní dceru.

Václav Jílek (rozhovor)
Vaše postava ve filmu skládá origami. Musel jste si tuto techniku osvojit, nebo skládanky z papíru tvořil někdo jiný?

Skládankami origami je můj filmový hrdina přímo posedlý. A skládá je skoro ze všeho, co mu přijde pod ruku. A navíc je to takový hezký spojující romantický prvek mezi ním a jeho láskou Terezou. Jedno origami jsem už uměl z našeho pohybového divadla Veselé skoky, kdy během jednoho představení během jedné choreografie jedno takové origami složíme. A to havrana. A protože tam byly dvě takové scény, kdy přímo před kamerou origami skládám, produkce najala japonskou přebornici ve skládání origami, a ta mě naučila skládat holubici. Takže umím dvě a vše ostatní ve filmu je její výtvor.

V romantické komedii Miluji tě modře hrajete sympatického malíře a kunsthistorika Bártu, který se potýká nejen s nezdary v práci, ale i s novou láskou. Bylo obtížné se s rolí popasovat?

Když mi zavolali, že tu roli budu opravdu hrát já, první, na co jsem se zeptal, bylo, jestli to vůbec zvládnu. Že jsem nikdy nehrál hlavní roli ve filmu. Řekli: „Neboj, je to lehká romantická letní komedie - to zvládneš.“ A je fakt, že nám počasí vyšlo a že bylo opravdu krásně a letně by to opravdu vypadat mohlo. Miluji tě modře. Krása. Teď zpětně si ale říkám, že jsme natočili spíš takovou lehkou romantickou letní pornokomedii. Takových Padesát odstínů modře. Takže chápejte, že popasovat se s takovou rolí nebylo moc těžké.

Ve filmu dojde doslova i „na ostří nože“, když se zapojíte do jednoho artistického čísla. Točil jste scénu sám, nebo byl povolán dublér?

S touhle scénou se to od začátku mělo tak, že už při kostýmních zkouškách za mnou pan režisér Šmídmajer přišel a říkal, že by se to dalo točit různými způsoby: trikem a dodělávkou v postprodukci, ale že by se mu to toho takhle nechtělo. Že to musím být já. Takže jsem souhlasil, že to artistické číslo, které spočívalo v tom, že jsem na otáčivém kole a Rosťa Novák na mě hází ostré nože, udělám sám. Bylo mi přislíbeno, že za Rosťou přiletí jeho moc dobrý kamarád artista ze Švédska a ten prý má za sebou přes 5 000 hodů a nikdy nemířil špatně. Nakonec ale do toho vstoupil Tomáš Rotnágl jako hlavní produkční a celý kaskadérský kousek mi ve jménu pokračovaní natáčení zakázal. Takže i když jsem byl připraven nasadit krk, nakonec byl povolán dublér. A i když samotné házení bylo točené s kaskadérem, sám jsem aspoň natočil, jak mě Rosťa roztáčí a pohybem ruky předstírá, že na mě nože hází . A když jsem viděl, jak je pak ten chudák kaskadér po tolika opakováních zelenej, byl jsem rád, že jsem tam nakonec nemusel stát tak dlouho já.

Bárta uměním doslova žije, pracuje v Národní galerii a i jeho pokoj je takový malý ateliér, najdeme v něm obrazy Jaroslava Papouška a portréty Zrzavého, Tichého, Franze Kafky či Chaplina. Jaký máte k výtvarnému umění vztah vy osobně?

Co se mi od začátku na natáčení líbilo, byla výtvarná stránka celého projektu. Styl vnímání, vyprávění a snímání. Asen Šopov jako hlavní kameraman a Adam Pitra jako hlavní architekt odvedli geniální práci. A tím mi jako herci neskutečně pomohli. Protože výtvarno mě obklopovalo na každém kroku. Dokonce jsem si někdy říkal, že musím absolvovat nějaký výtvarný kurz a naučit se základy malování či kreslení, jak mě to oslovilo. A je fakt, že jsem díky natáčení mohl vidět i El Grekův obraz Klanění Pastýřů, který zrovna zapůjčili z Ameriky Muzeu umění Olomouc. A protože se celý děj filmu točí kolem nápadu převádění známých obrazů do skutečnosti, o pikantní scény nebyla nouz. Třeba můj natáčecí den vypadal tak, že v rámci úvodní scény filmu kolem mě pobíhalo osm polonahých slečen, které byly oděny jen v řízách a představovaly přímo zhmotnění jednoho velmi slavného obrazu. Zkuste si vygooglit Manetův obraz Snídaně v trávě nebo Zrození Venuše Sandra Botticelliho. Natáčení snů.

Když jste se poprvé setkal se svojí hereckou partnerkou Denisou Nesvačilovou, jak na vás působila?

Když jsme se poprvé s Denisou viděli, to bylo po roce, na kamerových zkouškách. Objevila se zčistajasna na kamerovkách v Biu Ilusion v kanceláři produkce, prostě jako neřízená střela tam vlítla se svojí typickou energií. A myslím, že není těžký zamilovat se do holky, jako je Denisa, takže jsem si řekl jo, tady to je super, to půjde, protože je krásná, talentovaná. Bude se mi s ní natáčet hezky.

Máš tam sice Denisu, krásnou, milou, samozřejmě, ale máš tam i další krasavice, je tam dost pikantních scén.

Scénář se mi líbil, jako jeden z mnoha aspektů bylo to, že je to o výtvarnu. My fotíme s tím mým tátou parafráze slavných obrazů, takže výtvarná složka je vyprávěcí element, a to se mi hrozně líbilo, bude to poutavý na výtvarno, na obrazy, které oží- vají, krásné holky i prostředí, máme super kameramana Afina, který to umí snímat. Navíc modrá je moje oblíbená barva, furt chodím v nějaké modré barvě, takže tohle všechno pro mě byly klady, proč jít do toho projektu. A co se týče těch scén, kdy jsou tam inkriminované dívky spoře oděné, tak já mám pocit, že se vnitřně více červenám, než ony na tom place. Takže já je za to obdivuju, ony jsou v tu chvíli natolik profesionální, že to neřeší, ale já jsem rudý až za ušima.

Denisa Nesvačilová (rozhovor)
Tereza, vaše postava ve snímku Miluji tě modře, je popisována jako překrásná aranžérka, tajemná, cudná, vášnivá a nevyzpytatelná žena a múza ústředního hrdiny. Lichotilo vám, že jste pro tuto roli byla vybrána právě vy, nebo jste z ní měla obavy?

Lichotila mi už jen nabídka Miloše Šmídmajera zúčastnit se kamerových zkoušek, protože to vždycky znamená, že si režisér herečku umí v dané roli představit. A když si vás tak úspěšný producent a režisér umí představit jako krásnou, cudnou, tajemnou a přitažlivou, je to dost dobrý pocit. Nicméně jsem měla z role ohromný respekt, protože musela obsahovat vše, i když jsou to velké paradoxy. Vášnivá a cudná zároveň, tajemná, nevyzpytatelná, přesto otevřená a čistá duše… Hodně jsem musela studovat samu sebe, abych se dozvěděla, jak to my ženy vlastně máme. A doufám, že se mi s pomocí mých kolegů a Miloše Šmídmajera podařilo Terezu uchopit dostatečně uvěřitelně pro diváka.

O Terezu usilují dva muži, kteří jsou do ní bláznivě zamilovaní, ale každý z nich je úplně jiný. Na jedné straně tu máme živelnost, fyzickou sílu, dobrodružství, ale i žárlivost, vznětlivost a dětinskost, a na té druhé straně umírněnost, poklid, moudrost, laskavost a něhu. Které z těchto vlastností vám u mužů více imponují?

To je právě ten velký rozdíl mezi mnou a Terezou. Já ve svém osobním životě vždycky preferovala ty složité, nepolapitelné démonické muže. Kamarádka mi tvrdí, že jsem asi měla hodně krušné dětství, když si takhle dobrovolně komplikuji. Ale díky bohu občas můžeme potkat i chlapa, který už svoje démony zná a umí s nimi pracovat, takže s ním jde prožít celkem klidný, laskavý a něžný život. A to je pro mne naprosto geniální kombinace. Cukr a bič.

Už se vám někdy stalo, že jste se musela rozhodovat mezi láskou dvou mužů?

No jéje! A kolikrát. Už ve školce jsem měla nápadníků, že to paní učitelka nestihla rozhánět. Ale když to vezmu zcela vážně, ocitla jsem se v takové situaci vlastně jen jednou. Ti dva se nikdy nepotkali, ale snad by to nebylo tak dramatické, jako když se ve filmu potká Igor s Davidem Bártou. Neodpustila bych si, kdyby kvůli mně mělo dojít k úrazu.

Tereza je nejen zručná aranžérka, ale i členka artistického souboru. S hercem Rostislavem Novákem ml. předvádíte několik metrů nad zemí nebezpečná čísla. Byla jste na hrazdě zavěšená opravdu vy? Pokud ano, absolvovala jste náročný trénink?

Původně to měla být kaskadérka, ale prý nebylo možné sehnat takovou, která by uměla akrobacii na strapsech a byla mi podobná. Miloš Šmídmajer se někde dočetl, že jsem dělala moderní gymnastiku, tak přišel s návrhem, abych to zkusila sama. Byla to veliká výzva, ty mám koneckonců na herectví nejraději. Pořád se něčemu učím. A tak jsem absolvovala 6 tréninků se Šárkou Bočkovou a Rosťou Novákem z La Putyky. Při náročnosti té disciplíny a po dlouholeté pauze bylo velice obtížné ze sebe vydolovat někdejší rozsah a sílu. Přiznám se, že mě všechno bolelo, měla jsem spálenou kůži na rukách a nohách, puchýře, mozoly… na posledních dvou trénincích jsem bolestí i plakala. Pořád jsem si říkala „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, ale když přišlo natáčení scén na Jatkách 78, lehké to nebylo. Vytáhli mě do mnohem větší výšky, než v jaké jsem trénovala, nebyla jsem nijak jištěná, protože by se to ocelové lanko motalo do strapsů, nebyla pode mnou ani žíněnka, aby nekazila záběr. Tak jsem se párkrát pozvracela a šla na věc. V duchu jsem křičela, hrozně jsem se bála, že mi dojdou síly a pustím se. Rosťa byl neuvěřitelný. Visel hlavou dolů a ty strapsy se mnou držel a nepustil. Nechápu, jak to dokázal! Ale nakonec jsme to natočili, všichni ze štábu mě neuvěřitelně podpořili a já jim za to budu do smrti vděčná.

Taťjana Medvecká (rozhovor)
Jakou roli ve filmu hrajete?

Hraju maminku hlavního hrdiny, která patrně - nebo jejímž hlavním motivem je, že už by ráda měla vnoučata, a ten kluk se k ničemu nemá a pořád se mi nežení a žádnou slečnu si nevodí domů, a ta maminka nemá muže, ten jí utekl před dvaceti lety - to je můj spolužák Kratina - a ona se dala na jógu. A tak se začala zajímat o tyhle vědy, bere to vážně, neustále sedí v jogínském sedu, což jí při jejím věku a kloubech nedělá vůbec dobře. Bere to vážně, ale nakonec se ukáže, že přece jenom nějaká naděje svítá a soused Čapek taky není k zahození, no tak se dá i na husu pečenou.

Kdybyste měla divákovi přiblížit film, proč by na ten film měl jít do kina?

Nabídka pracovat na tomto filmu mi přišla už před rokem, kdy jsem byla na Korčule. Bylo krásně, svítilo sluníčko, moře žbluňkalo a já jsem dostala e-mail s nabídkou scénáře. Přečetla jsem si to a říkám, no tak to je taková milá romantická komedie. Ta atmosféra zážitku na té Korčule byla jedním z důvodů, proč jsem to přijala, protože mnohý divák si v kině rád odpočine a není to vlastně žádná závažná látka, není tam nic drastického, nejsou to žádné odporné akční filmy, které z duše nenávidím. Přiznám se, že jeden z důvodů, proč jsem vzala tuhle roli, byl ten, že jsem nedávno dodělala film Já, Mattoni, kde hraju takovou opravdu figuru, kde si myslím, že mě diváci rádi mít moc nebudou. Je to taková tvrdá žena, zhrzená žena, ve které je v konci jejích dnů trpkost, hořkost. A tak jsem si řekla, že bych to chtěla vyvážit, takže tahle malinko ulítlá maminka se mi líbila, že můžu hrát něco jiného. Napravit si reputaci.

Rostislav Novák ml. (rozhovor)
Jaká byla spolupráce s Denisou Nesvačilovou na place?

Spolupráce s Denisou byla pro mě něco nového, protože v posledních šesti letech jsem spolupracoval s profesionálními akrobaty z naší company, nebo s lidmi, kteří vystudovali novocirkusový univerzity různě po světě, ať už v Kanadě, nebo ve Francii, a vlastně po těch šesti letech jsem se vrátil tam, kde jsem byl, a začínal jsem s herci vytvářet vlastně Cirk La Putyka. Takže jsem měl k sobě člověka, který s tím neměl žádný zkušenosti, ale má nějaké pohybové dispozice, třeba tím, že trénovala jako malá a má nějaké vrozené dispozice. Vlastně jsme vybírali po první zkoušce ideální disciplínu pro Denisu a ideální disciplínu pro nás dva, protože já nejsem profesionální akrobat, já jsem primárně režisér těch věcí. Pro mě to byl taky challenge, vrátit se na jeviště, a ještě v něčem takovém, a ještě s člověkem, který není profesionální cirkusový umělec. Oba jsme si prošli tréninky a říkali si, jestli to je ten správný směr. Denisa byla dost nervózní, ale myslím, že to zvládla úplně fantasticky. Na to, že s tím fakt nemá zkušenosti, tak to, co jsem viděl na tom obraze, tak je to výkon profesionála.

Jaká byla spolupráce se štábem, s Milošem? Nebylo to zrovna lehké natáčení...
Spolupráce s filmařem je občas složitá v tom, že představy jsou občas tak vznosné, vzletné a barevné, ale realita může být trochu jiná. Snažíš se co nejvíc přiblížit jejich vizi, jak by chtěli tu scénu vidět. Myslím, že bychom dlouho hledali, jaký je to vlastně styl. Já jsem se neustále ptal, co to je za představení, co hrajeme, i když je to krátká patnáctivteřinová sekvence. Zajímalo mě, proč tam ty lidi jsou, co mají na sobě, jaká je tam atmosféra, co tam hraje za hudbu. Jde o to, že si filmař neuvědomuje, že když si dole připravuje kameru, já už tam nahoře hodinu a půl visím. Že tam je třeba pod tou střechou o patnáct stupňů víc než dole, a díky žáru těch světel jsem už ke konci byl unavený.