Nechoď klepat na dveře

Howarda Spence už nic moc dobrého nečeká. Když byl mladší, zářil na filmovém plátně _ především ve westernech. Nyní je mu 60 a s pomocí drog, alkoholu a mladých dívek zastírá tvrdou realitu: teď už na něj zbyly pouze samé vedlejší role.
Po jednom z mnoha nezřízených večírků, které si zvykl provozovat, se Howard probudí ve svém karavanu znechucen, že je stále ještě živ a že kdyby třeba nebyl, tak stejně nikomu chybět nebude ...

Howard tedy odcválá na svém westernovém oři a v plné kovbojské polní. Dá se na útěk před filmem a svým pokaženým životem.
Na starém vlakovém nádraží vymění kovbojské šaty za otrhané oblečení starého rančera a odcestuje do Elka v Nevadě, na místo, odkud utekl před lety a kde stále žije jeho osmdesátiletá matka.

Matka si uvědomí, že je Howard na pokraji nervového zhroucení a vezme si ho do péče, jako by byl stále malý chlapec.
Na roztočené scéně westernu, ze kterého Howard utekl, zavládne chaos a pojišťovna najme soukromého detektiva Suttera, aby Howarda urychleně vyhledal.
Howardova matka synovi prozradí, že před více než dvaceti lety se ho v Elku snažila najít jakási těhotná dívka. Představa, že někde po zeměkouli chodí jeho dospělý potomek, Howarda div neporazí. Tohle dítě by mohlo být paprsek naděje, ne-li přímo vysvobození z Howardova narcisistického a bezcílného žití.

Když do Elka dorazí Sutter a připomíná Howardovi jeho realitu, Howard opět zmizí, tentokrát se vydá po stopách svého potomka.
Směřuje do Butte, v Montaně, na místo, kde před dvacetipěti lety Howard natočil film, který ho poprvé proslavil. Tam měl také v té době románek s Doreen, která tehdy pracovala a nyní pracuje jako servírka v místní kavárně. Doreen má syna Earla. Earl je rockový zpěvák a V Butte žije se svou přítelkyní Amber. Setkání Howarda s Earlem je divoké a znepokojivé. Earl svého náhle a pozdě se objevivšího otce zcela odmítá. Howarda setkání zklame, a rozhodne se odjet z Butte, když tu se najednou objeví jakási Sky. Je jí přesně tolik let, jako Earlovi. Sky je Howardův potomek, další výsledek toho stejného nespoutaného natáčení před 25 lety v Butte. Sky je Earlova poloviční sestra. Sourozenci ale o svém příbuzenském vztahu nevědí. A tady se právě začne tohle zvláštní setkání jedné americké rodiny komplikovat ...

Obsazení filmu a obsazení této rozlehlé krajiny pak bylo podle Wenderse zcela ideální: "Nikdy jsem nepracoval s lepším týmem," říká Wenders. Wenders od začátku věděl, že Shepardova manželka, Jessica Langeová, bude skvělá pro roli Doreen. Bohužel to ale vypadalo, že má příliš nabitý program, a že se budou muset poohlédnout jinde. Naštěstí se natáčení filmu z finančních důvodů zpomalilo a Langeová si na něj mohla nakonec čas udělat. "Wim a Sam mají neskutečný cit pro osamělost," říká Langeová, "Sam je vypravěč příběhů a Wim je vypravěč obrazů. Jsou na sebe jakoby napojeni, což by člověk nepředpokládal, když Sam je Američan ze Západu a Wim Evropan."Co se týče role Doreen, Langeová se na ni od počátku opravdu těšila: "Jeho dialogy jsou jako jazz," říká Langeová, "Nabízejí obrovský prostor pro interpretaci a pestrost detailů. Je v nich také obsažen humor, který není vidět při čtení scénáře, ale který si uvědomíte, když to hrajete."
"Na Doreen se mi líbí, že je to v podstatě naprosto šťastná žena," vysvětluje Langeová, "Má syna, kterého miluje. Všechno je v pořádku až do chvíle, kdy se zjeví tenhle chlapík a nedá jí pokoj. Je to velice zajímavá role."

Wenders byl od počátku přesvědčen, že Eva Marie Saintová bude skvělá v roli Howardovi matky. Když je viděl společně číst scénář, byli úplně jako matka se synem. Přesto ještě jeden fakt ovlivnil Wenderse při rozhodování: "Když Eva Marie Saintová odjížděla na schůzku, všiml jsem si, že má na nárazníku auta nálepku: ´Zahoď ten mobil nebo vypadni ze silnice.´Když jsem si pak ověřil, že si tam tu nálepku připevnila sama, bylo mi jasné, že toto je žena, která bude hrát Howardovu matku." Saintová se pohybuje kolem filmu už téměř šedesát let, a když se doslechla, že má spolupracovat s Shepardem a Wendersem, byla nadšená: "Na Samovi je něco magického," nesměle přiznává Saintová, "Asi ty křivé zuby a modré oči. Ale svůj obraz ještě přeroste, když se s ním setkáte osobně." O Wendersovi Saintová říká: "Říká toho velmi málo, ale když dojde na činy, je vždycky přesně připraven. A to je dobré - to herci potřebují. Myslíte si, že už jste si všechno promysleli, a najednou vidíte, že lze doplnit nějakou drobnost, a říkáte si: že mě to taky nenapadlo! S Wendersem se skvěle pracuje."

Tři mladí herci (kteří už ale mají s filmem bohaté zkušenosti) vyjádřili vůči Shepardovi a Wendersovi podobné nadšení. "Nevím kolik slavných lidí, ze kterých se staly legendy je stále tak štědrých a zvídavých," říká Sarah Polleyová (v roli dívky Sky), "Wim Wenders je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů; také jeden ze tří lidí, se kterými jsem si šíleně přála pracovat. Na Paříž, Texas jsem vyrůstala a na filmu Nebe nad Berlínem se doma pořád díváme." Sky do Butte přijede s urnou, ve které nese svou nedávno zesnulou matku. Také doufá, že zde najde nějaké spojení s minulostí. "Myslím, že řada postav se snaží objevit v sobě něco zapomenutého," říká Polleyová, "Sky pátrá tak, že klade otázky a zaznamenává, co vidí." Zezačátku si Shepard s Wendersem pohrávali s myšlenkou obsadit do role Sky poloviční americkou indiánku, ale kvůli Polleyové si to rozmysleli. "Tolik se mi líbil Polleyové výkon ve filmu Můj život beze mne, že jsem ji zavolal jakmile jsem věděl že by měla čas," říká Wenders, "Věděl jsem, že Sarah do té role patří." Také rozhodovalo to, jak dobře si Polleyová rozumí s Gabrielem Mannem (v roli Howardova ztraceného syna Earla. Když se Sky vloží do komunikace mezi Earlem, Howardem a Doreen, hlavní postavy příběhu začnou objevovat nečekané souvislosti a začnou se sbližovat. "Polleyová si s Mannem od začátku skvěle rozuměli," vzpomíná Wenders, "Bylo to naprosto přirozené a pravdivé." I Gabriel Mann byl nadšen spoluprácí s Wendersem: "Na první pohovor jsem si dokonce vzal s sebou Wimovu knihu, aby mi ji mohl podepsat!" vzpomíná Mann," Bylo mi jedno, jestli tu roli dostanu, hlavní bylo, jestli mi podepíše tu knihu." Mann je výborný zpěvák a má skvělý hudební sluch - to mu k roli nemálo pomohlo. "Vlastně jsem i svou roli dobře pochopil díky hudbě. Earl je chlapík, který se zcela oddal svému osudu. Během několika dní se jeho život převrátí na ruby, a on musí něco udělat." Podobně jako Langeová, i Mann přirovnává Shepardův scénář k hudbě: "Shepard je také hudebník, dlouho bubnoval; a jeho psaní je jako hra na bicí," vysvětluje Mann a poklepává do rytmu prsty.

Vedlejší role Amber připadla herečce Fairuze Balkové. Kupodivu už uběhlo dvacet let, kdy tato herečka zažila svůj debut na filmovém plátně, nicméně toto je její první role, ve které může uplatnit část svého komediálního umění. "Když jsem se setkala se Samem, říkal že má radost, že tam jsem, že si s rolí Amber nevěděl moc rady a že já dokonale doplňuji to, co Amber chybělo," říká Balková. "Takže jsme si na to se Samem sedli, a bylo to čím dál praštěnější. Ráda točím komedie a umožňuji lidem, aby se zasmáli. Nikdy jsem k tomu neměla příliš příležitost, téměř všechny mé role byly vážné. "Doslova jsem vyskočila ke stropu, když jsem se dověděla, že je role moje. Když jsem byla mladá, žila jsem v Londýně a milovala jsem Paříž, Texas. Viděla jsem to snad dvacetkrát. Tuhle jsme mluvili s Gabem a Sarah a říkali jsme si: ´Opravdu nás to štěstí potkalo?´ Je to skvělý pocit, chcete pak pracovat na úžasných projektech každý den." Tim Roth (v roli soukromého detektiva Suttera) byl jeden z herců, o kterých se pro tuto roli uvažovalo: "Wim za mnou přišel nakonec, byl jsem jeho poslední možnost," vzpomíná Roth, "S ostatními zvažovanými herci to nevyšlo, takže prostě asi někde našel moje telefonní číslo a zavolal:´Tohle si rychle přečti.´" Wenders už s Rothem spolupracoval na filmu Million Dollar Hotel, kde si Tim zahrál okrajovou roli. Rozhodl se, že z Rothe udělá cizince, který nepatří do světa divokého západu. Roth byl nadšen ze spolupráce s Shepardem: "Sam je hrdina, hlavně v Anglii, kde debutoval s herci jako je Stephen Rea nebo Bob Hoskins," říká Roth. Se Samem se krátce setkal před lety v divadle: "Byl jsem nejdřív ze spolupráce se Samem dost nervózní, ale ve skutečnosti je moc milý. Takový upovídaný chlapík, co zná dobré příběhy. A umí dobře hrát kulečník."

"I štáb byl prima," vzpomíná Roth, "Připomíná mi štáby, když jsme točili nezávislé filmy v New Yorku, takoví blázniví, do práce zažraní lidé. Mnoho z nich jsou prostě filmoví nadšenci. Šéfuje tomu chlapík z Německa a odehrává se to na divokém západě, mezi krávami. Byla to fajn práce a velká legrace."
Eva Marie Saintová s Rothem souhlasí: "Při některých natáčeních cítíte napojení se, auru," vysvětluje herečka, "Já na scénu přišla, když už několik týdnů natáčeli, a úplně jsem to souznění cítila. Je to ten nejlepší štáb, a třešnička na dortu je skvělý režisér. Trávili jsem natáčením dlouhé noci, ale nikdo nebyl otrávený, všichni byli svěží. Když se tohle podaří, nechcete, aby to skončilo. Teď už si nedovedu představit, že bych roli paní Spenceové nehrála."

"Během práce na scénáři jsme si se Samem uvědomili, že pokud bude Howard příliš vážný, bude nesnesitelný," vzpomíná Wenders, "Takže se ze scénáře pomalu stávala... no, ne úplně komedie, ale bylo to velmi legrační. Viděl jsem většinu Samových filmů, a myslím, že komedii ještě nikdy nenapsal... Ale když byste ho znali, věděli byste, že je s ním velká legrace. Mám pocit, že pokud film nakonec vyzněl jako hluboce dojemný a osobní, že je to proto, že je Howard dost chytrý na to, aby se moc vážně nebral."

Starý poznámkový blok, nablýskaný veterán, urna s popelem mrtvého, gauč uprostřed silnice ... Takové předměty bývají v mnoha filmech zanedbávány - slouží jen jako symboly rozpoložení hlavního hrdiny, nebo ilustrace k hlavní zápletce. Jenže ve filmech Wima Wenderse, režiséra filmu Nechoď klepat na dveře, mají takové předměty větší význam - pomáhají vystavět příběh. Vzpomínky, vztahy, obrazy, city a předměty se doplňují a ožívají v citlivé zobrazení velmi lidských postav, které si právě procházejí jedinečným napjatým obdobím poznání a s ním spojeným strachem.

Jedna z těchto postav je i hlavní hrdina filmu Nechoď klepat na dveře. Kdysi býval Howard Spence (v roli H. Spence si zahrál tvůrce scénáře Sam Shepard) jednou z nejžádanějších Hollywoodských hvězd. Jeho image ostříleného drsného muže a tichý šarm mu vydláždily cestu ke kdysi tolik oblíbeným westernům. Nyní je Howardovi téměř šedesát a právě se chystá na natáčení filmu. Najednou se ale rozhodne ze svého dosavadního života uprchnout. Krátce pobyde u své matky (Eva Marie Saintová), kterou neviděl 30 let, pak zjistí, že v městečku Butte v Montaně žije jeho dospělý syn Earl. Před pětadvaceti lety tu totiž Howard točil svůj první trhák a během natáčení měl několik drobných milostných románků - jeden i se servírkou Doreen (Jessica Lange), matkou Earla. Do Butte Howard dorazí těsně před soukromým očkem Sutterem (Tim Roth), kterého si pojišťovna najala, aby Howarda našel a přivedl zpět na natáčení filmu. Howard si stačí uvědmit svou minulost a svůj současný problém, že se mu nedaří mluvit s rodinou, která ho nezná, a kterou nezná on: "V příběhu je obsaženo mnoho důležitých věcí," říká Shepard o scénáři, na němž s Wendersem pracoval dlouhá léta, "Především je to ale příběh o odcizení se. Je to příběh zvláštního amerického smutku a osamělosti. Pořádně se tu v Americe neznáme, ani pořádně nevíme, co jsme zač, prostě nevíme. Tahle tvář Ameriky mě děsí, a taky to zvláštní nekonečné hledání vlastní identity." Jeden z nejuznávanějších scénáristů a schopných herců Sam Shepard si ve filmu zahrál i hlavní roli Howarda Spence. O tom Shepard s Wendersem rozhodli už před dvaceti lety, kdy společně natáčeli úspěšný Paříž, Texas. "Naše spolupráce byla ideální filmařská zkušenost," říká Wenders, "Tak ideální, že jsme od sebe hned utekli a střežili jsme se toho, aby se to opakovalo. Během dvaceti let to zas ta pěkně uzrálo, že jsme cítili, že to spolu můžeme zkusit znovu."

"Kdysi jsem Sama na kolenou prosil, aby si v Paříž, Texas zahrál hlavní roli, "vzpomíná s úsměvem Wenders,"Jenže on nechtěl. Tentokrát už Sam rovnou přišel, že si myslí, že by si ji mohl zahrát." "Napadlo mě,že bych mohl hrát Howarda, jakmile jsme začali film chystat," říká Shepard, "A čím více času jsem na přípravách strávil, tím víc jsem ho chtěl hrát. Když jsme s Wimem spolupracovali poprvé, necítil jsem se na to po herecké stránce, a byl jsem přesvědčen, že na tu roli bude lepší Harry Dean Stanton. Ale tady jsem si to chtěl zkusit." Když Shepard s Wendersem probírali příběh a charaketer hlavní postavy, změnili Howardovo povolání. Z bankovního úředníky ho proměnili ve stárnoucího herce. "Nejde o příběh filmové hvězdy," říká Wenders, " Howard prostě náhodou hvězda kdysi byl. A také je pro nás asi snazší si představit, jaký bezcenný život asi zrovna taková hvězda vede, že hledá smysl života." Další klíčový moment bylo pro Wenderse zasazení děje do Butte, v Montaně. "Přál jsem si, aby to byl příběh jedné postavy a jednoho místa, městěčka Butte," říká Wenders. Městečko už dřív navštívil a doufal, že jiného režiséra nenapadne Butte použít dřív, než jeho: "Představte si, že tady už léta nikdo nic netočil," říká Wenders. Shepard zas navrhl, aby se scény u Howardovy matky natáčely v Elku, v Nevadě. Elko je městečko, které si v sobě uchovalo něco westernového, ale přitom se snaží být velmi moderní. Začátek filmu se natáčel v Utahu, ve zničených bytech na okraji Moab.

"Vyrůstal jsem v Německu, a westerny byly moje nejoblíbenější filmy," říká Wenders, "Ve střední Evropě bylo všechno tak nalinkované a civilizované, takže ta obrovská rozlehlá westernová krajina byla hrozně vzrušující. Díky westernům jsem poznal, že existuje i jiný svět, než který jsem znal." Wenders natočil v Americe několik filmů, ale i v jeho počátečních německých snímcích je vidět, že má slabost pro velká otevřená prostranství. Zvláštní slabost měl pak právě pro krajinu americkou.

Wim Wenders (rozhovor)
Co je pro vás jádrem tohoto filmu?
Nechoď klepat na dveře je film o lásce a rodinných vztazích. Je to také hodně o promeškaných šancích a lítosti, která s tím souvisí. Tragikomedie o uvědomění si lásky příliš pozdě v životě.
Na Howardovi a Earlovi pozorujeme vztah otec/syn, který se nikdy nemohl uskutečnit. Na Howardovi a Doreen pozorujeme bývalé milence, kteří se znovu setkávají, ale zjišťují, že vášeň už dávno vyprchala. No a Sky a Earl jsou sourozenci, kteří se objeví když už je každému téměř 30 let, kteří celý život prožili jako jedináčci. Všechny tyto emoce se propojí a každou z postav na několik dní zcela pohltí do radosti, smutku a zmatku nefunkční rodiny.

Kde se vzal nápad takový projekt realizovat?
Vzešlo to z touhy opět spolupracovat se Samem, jestli si dobře vzpomínám. Naše spolupráce na filmu Paříž, Texas byla pro oba taková rána, že jsme se pak jeden druhému 20 let vyhýbali. Myslím, že jsem se báli, nebo jsme byli pověrčiví, báli jsme se, že bychom mohli to dobré na naší práci zničit tím, že bychom se to snažili zopakovat. Ale 20 let stačí na to, abychom se z této obavy vzpamatovali. Přišel jsem za Samem a navrhl mu, ať si přečte něco, co jsem napsal. Přečetl si to, něco se mu líbilo, ale celkově to nebyl jeho šálek čaje. Jenže čím víc jsme o tom mluvili, tím víc jsme si uvědomovali společný zájem, který nás k té práci žene, společně jsme začali vytvářet jeden příběh. A pracovali jsme na něm a pracovali, celkem tři roky. Myslíte, že byste takový film mohli natočit i dřív?
To ano. Už jsme skoro začali, v roce 2002, ale pak jsme to museli odložit, a začít až 2003. No a v létě 2003 jsme se opět rozhoupávali, že začneme, ale tentokrát nás zbrzdily finanční obtíže. (Ten rok na tom bylo hodně filmů v Evropě podobně.) Místo toho jsem tedy natočil nízkorozpočtový Země hojnosti. To nám dalo se Samem více času na práci na scénáři Nechoď klepat na dveře a myslím, že to filmu hodně pomohlo. Jako s dobrým vínem, když zraje trochu déle, než má, je pak vynikající. Několik věcí jsme vypustili a přidali jsme pár drobností.

Mohl byste nám říct něco víc o výběru hudby pro film Nechoď klepat na dveře ? Počítal jste od začátku s T. Bone Burnettem?
WW: Nikdy mě nenapadl pro hudbu k filmu nikdo lepší, než Burnett. Miluju jeho vlastní hudební tvorbu, a mám dojem, že prací na zakázku pohřbil část svého talentu. Jeho poslední deska The Criminal Under My Own Hat je z roku 1992! Pro mě je to ale deska všech desk.
T-Bone získal prací na soundtracích spoustu zkušeností. Jen vzpomeňte na Oh Brother Where Art Thou! S T-Bonem jsem se domluvil hned jak jsme začínali na filmu pracovat. Vlastně mě trochu přivedl k Samovi. Oni už se znali, potkali se někdy v polovině sedmdesátých let , kdy T-Bone hrál s Dylanem na kytaru a Sam o té epoše rock´n´rollu psal paměti. Nechoď klepat na dveře je báječný film, přitom jste si vybral ne příliš známého kameramana Franze Lustiga. Jaké byly vaše představy o vizuální stránce snímku?
Původně jsem chtěl točit film Nechoď klepat na dveře s Phedonem Papamichaelem, se kterým jsem dělal na Million Dollar Hotelu. Pak se ale začátek natáčení odkládal, a Phedon nakonec už neměl čas. Točil zrovna Walk The Line, film o Johnny Cashovi. Fritz Lang už se mnou dělal na filmu Země hojnosti, takže to nebyl jen náhradník, pochopitelně jsem si vybral jeho. Je strašně důležité, abyste si s hlavním kameramanem dobře rozuměl, abyste měli stejný vkus, abyste se domluvili i beze slov. A Franz, na rozdíl od Phedona, má vždycky dobrou náladu, je pozitivní a vtipný. Natáčení je taková dřina, že je zásadní, aby byli režisér s kameramanem téměř jako bratři. Je třeba naprostá solidarita a oddanost věci. Tak to bylo i v případě Franze, a máte pravdu: ten film je báječný, a Franz si díky filmu Nechoď klepat na dveře zajisté udělá dobré jméno pro budoucí projekty.

Řekněte nám něco k výběru herců ...
Když jsme natáčeli Paříž, Texas, několikrát jsem Samovi říkal, aby vzal roli Travise. Ale Sam si nedal říct, že přece nebude hrát v něčem co jsme napsali. Prosil jsem ho na kolenou, ale nic. No, a naštěstí jsme narazili na Harry Deana, a já přestal litovat, že jsem nemohl obsadit Sama. Když jsem ale začali psát scénář k filmu Nechoď klepat na dveře, Sam přišel celkem brzy s nápadem zahrát si Howarda. Nemusel jsem ho mučit, aby to vzal. Takže to byla jistota od začátku. No a když se v příběhu objevila Doreen, věděl jsem, že ji musí hrát Jessica.Ti dva si spolu nezahráli od filmu Country; a obsadit Jessiku je jistě sen každého režiséra. No a jejich děti, i když už to nejsou opravdu děti, abychom jim tak mohli říkat, ale jsou to "děti" Howarda a my jsme jim tak celou dobu říkali, na ty jsem narazil na castingu. Heidi Lewittová, která casting řídila, mi poradila téměř všechny herce.Gabriel Mann byl pro mě takový malý objev, a brzy mě přesvědčil, že se na roli perfektně hodí. Trochu jsem ho ale potrápil, než jsem si byl jistý, že mu role úplně sedne. No a mě (a dost možná i sebe) překvapil když šel s T-Bonem do studia a tři Earlovy písničky společně nahráli. Sarah Polleyovou jsem viděl ve Sweet Hereafter a Můj život beze mne, a v obou byla velmi přesvědčivá. Takže bylo jasné, že žádná jiná herečka ji pro tuhle roli nemůže předčít. Pro roli Howardovy matky jsem hledal herečku v "matkovském" věku. Konec konců, Howardovi je 60, takže i jeho máma nemůže bát mladice. Setkal jsem se s několika úžasnými dámami, a tahle část castingu mě bavila ze všeho nejvíc, protože byly všechny hrozně milé a legrační. Jakmile ale Eva Marie Saintová vystoupila ze svého Mercedesu (přijela na schůzku sama vlastním autem) a já viděl tu nálepku: ´Zahoď ten mobil nebo vypadni ze silnice´ na nárazníku, věděl jsem, že tohle bude ta pravá máma do filmu. Jako asi každého, i mě uchvátila ve filmu North By Northwest, a v jejím báječném oskarovém On The Waterfront. No a pak je tu Tim Roth. Tim je odvážný režisér a herec. Jednou jsme spolu velmi krátce spolupracovali na Million Dollar Hotelu, kde si zahrál básníka Izzyho. Obsazení role soukromého detektiva Suttera bylo dlouho otevřené, mohli jsme si vybírat mezi mladšími i staršími herci. Mohlo to být akčnější, ale jakmile jsme obsadili Tima, šlo už o charakternější roli, a ve výsledku to do celku dobře zapadlo. No a nakonec Fairuza Balková v roli Amber, což byla sice menší role, ale Sam ji těsně před natáčením trochu rozšířil. Potřebovali jsme mírně potrhlou Earlovu přítelkyni. No a jak ta si s tím poradila, klobouk dolů!

Proč jste si pro natáčení vybrali Butte, Elko a Moab?
Butte a Elko jsem znal už dlouho před tím, než jsem začal psát scénář k filmu Nechoď klepat na dveře. Od té doby, co jsem to místo v roce 1978 objevil, jsem věděl, že tam chci natočit film. V jednom rozhovoru s Dashiellem Hammetem jsem se dočetl, že mýtické město Poisonville z jeho prvního románu bylo inspirováno městečkem Butte v Montaně, kde kdysi na počátku 20. let trávil nějaký čas jako pinkertonovský detektiv. To mě odrovnalo! Nikdy jsem neviděl takové místo! Obří budovy z hnědého pískovce, jako na Broadwayi, dvanáctiposchoďové věžáky, široké ulice, ale celé naprosto opuštěné. Město duchů obřích rozměrů! Město s neuvěřitelnou historií, ať už co se týče těžby nebo politiky ... Několikrát jsem se do Butte vracel v osmdesátých a devadesátých letech, doufaje, že to nikoho nenapadlo použít ve filmu. Oblíbil jsem si Butte, teď už je mnohem méně ponuré, než bylo tenkrát, ale stále je zcela jedinečné.

Elko byl Samův nápad. Já navrhoval Ely, ale Elko jsem také znal a několikrát jsem tam byl. Pak jsem se jel podívat do obou, a Elko zvítězilo. Mělo kovbojskou tradici, která je tam dodnes cítit a nezničila ji ani gamblerský kult a casina. Také se tam zakořenilo mnoho baskických tradic, stále se kolem hodně pasou ovce a seženete tam například různá baskická jídla. Taková zajímavá směs, která se přesně hodí do našeho filmu.

Moab jsme zvolili na poslední chvíli. Sam a já jsme napsali počáteční a závěrečnou scénu, které se odehrávají v Monument Valley. Oba to místo dobře známe a milujeme. Když jsme tam ale přijeli, bylo to velké zklamání. Jako by to místo ztratilo svůj půvab a navždy se z něj stalo jen "Marlboro Coutry". Duch Johna Forda je ten tam, místo měj je to cíl divokých turistických nájezdů za dobrodružstvím. Místo Monument Valley padla volba na Moab. Tady také John Ford točil svoje filmy a bylo to tam mnohem míň zničené a zprofanované. Navíc město samotné je prima. Jak se vám psal scénář se Samem?
To byl velmi zvláštní proces. Sam neuvažuje o zápletce. Tedy alespoň ne zezačátku. Zajímají ho především postavy. Chvilku trvalo, než jsme vytvořili Howarda. Až když jsme měli Howarda, začal Sam psát první scény. A bylo to takhle: Já jsem si přečetl scénu, spolu jsme ji prodiskutovali, upravili, a až pak jsme se pouštěli do další. Ne, že bychom dopsali celý příběh, to ne, jenom to, co se bude dít hned v další scéně. Pak to zase Sam dopsal, já si to přečetl, a pak zas na další scénu ... Psaní scénáře trvalo až do poslední chvíle. Scénu po scéně, bez toho, abychom mysleli dopředu.To je opravdu neobyčejný proces, a pro režiséra celkem náročný. To vás naučí trpělivosti, jen co je pravda! Naučí vás to ale také důvěřovat vašim postavám. Jen tak si můžete být zcela jistý, že je váš příběh postaven na postavách. Scénář jsme dokončili za 3 roky, a to až po tom, co jsme dvě verze zavrhli, protože jsme měli pocit, že jsme se s příběhem dostali do slepé uličky. Až když se nám jeden příběh úplně zamlouval, sedli jsme si a diskutovali celek. Pak jsme samozřejmě ještě do textu zasahovali a něco vylepšovali. Teprve po tom všem šlo o příběh se zápletkou.

Bylo příjemné pozorovat, jak blízko jsme si při tom procesu byli. Tolik se nám to zalíbilo, že jsme scénář psali tři roky. Ne po celou tu dobu, samozřejmě, ale často a na různých místech, po celých Spojených státech. Jaký má pro vás obecně, když točíte film, scénář význam?
Když natáčíte se scénářem, kterému plně důvěřujete, máte jistotu, a můžete klidně spát před natáčením té které scény. A znovu to znamená, že se můžete lépe soustředit na postavy. Nemusíte se bát, že ze strany herců narazíte na něco neočekávaného. Je uklidňující vědět, že máte dobrý příběh a dobré dialogy, na které se můžete spolehnout. Film Nechoď klepat na dveře jsem natáčel bez obav a stresu. A natočili jsme ho celkem rychle, trvalo to cca 36 natáčecích dní.

Co byste řekl k rytmu filmu?
Podle mě má film Nechoď klepat na dveře klidný, sebejistý a předem nalinkovaný rytmus, bez náhlých výbuchů šílenství ...

Sam Shepard
Je považován za jednoho z nejlepších a nejkreativnějších scénáristů současného amerického divadla, a i filmovému obecenstvu se už představil v mnoha vynikajících rolích. Zamlada pracoval jako pastevec, pomocník ve stáji, sběrač pomerančů, číšník a hudebník, v roce 1964 se zaměřil na pasní scénářů a v roce 1965 získal cenu Obie. Jeho divadelní hry patří mezi nejčastěji hrané v USA za posledních dvacet let. Scénář k filmu Paříž, Texas, na kterém pracoval s Wimem Wendersem, získal na filmovém festivalu v Cannes v roce 1984 Zlatou palmu. Jako herec Sam Shepard debutoval ve filmu, ke kterému i napsal scénář, v Reynaldo and Clara (v režii Boba Dylana, rok 1978).

Jessica Langeová
Vyrůstala v Minnesotě a vystudovala drama ve Francii. Když se přestěhovala do New Yorku, objevil ji režisér Dino De Laurentis a obsadil ji do nákladného remaku filmu King Kong (1976). V roce 1982 byla oceněna hned dvěma Oskary:jedním za hlavní titulní roli Frances (kde si zahrál i Sam Shepard, kterého si vzala za muže) a za film Tootsie, kde si zahrála s Dustinem Hoffmanem.

Sarah Polleyová
Začala hrát už jako dítě, a v devíti letech získala nominaci na cenu Gemini (kanadská obdoba ceny Emmy) za svou roli v oblíbeném dětském seriálu Ramona. Díky této roli si ji vybral Terry Gilliam pro svoje The Adventures of Baron Munchhausen, nebo pak získala hlavní roli v seriálu Cesta do Avonlea. Cenu Gemini získala ve svých 14 letech za roli v kanadském seriálu Lantern Hill, další cena Gemini následovala o rok později. Ale smrt matky a touha po vzdělání přerušili Polleyovou hereckou kariéru. Návrat zaznamenala s Egoyanovým filmem Exotica. V sedmnácti byla nominována na cenu Genie (kanadská cena Akademie).

Eva Marie Saintová
Započala svou filmovou kariéru ještě s Marlonem Brandem v On the Waterfront, za nějž získala cenu Akademie. Vyrůstala v Delmaru v New Yorku a chystala se na kariéru učitelky. Pak se vrhla na studia dramatu.

Fairuza Balková
Vyrůstala v Kalifornii a ve Vancouveru. Pak byla obsazena, ve svých 11 letech, do filmu Návrat do země Oz. Několik let žila v Anglii, a poté, co ukončila studia hrála ve filmech: Na pokraji slávy, Divoká krev, Family Guy a v dalších.

Wim Wenders
Narodil se v Německu několik týdnů po konci 2. světové války. Je jedním z tvůrců, kteří dali německé kinematografii novou tvář. Vytvořil několik nejpozoruhodnějších děl světové filmografie vůbec. Společně s Herzogem a Fassbinderem začal reflektovat své německé kořeny a projevoval zájem o americkou filmovou a kulturní tradici. Po jeho prvním filmu Summer In The City následoval The Goalie´s s Anxiety at the Penalty Kick, jeden z jeho nejvlivnějších filmů.
V Americe poprvé pracoval v roce 1982 na filmu Stav věcí, později pak na skvostu Paříž, Texas, ke kterému scénář napsal Sam Shepard. Za tento snímek získal Winders ocenění BAFTA za nejlepší režii. Jeho další významný film je Nebe nad Berlínem, k němuž scénář vytvářel společně s Peterem Handkem. Mnoho kritiků tento film považuje za nejvlivnější a nejkreativnější film vůbec. Wendersův celoživotní velmi kladný vztah k hudbě se odrazil na mnoha projektech s Willie Nelsonem a U2.