Občan K.

Občan K. je společenskou sondou o identitě a identifikaci

„Tentokrát to nebyla rychlá akce 'teď a tady,' ale dlouhodobý proces a sonda, kterou mělo význam průběžně dokumentovat,“ vysvětluje režisér a člen skupiny Michal „Romeo“ Dvořák. Jeden z členů Ztohoven ve filmu prochází londýnskou celnicí tam a zpátky na občanku kamaráda, který vůbec neopustil Prahu, zatímco jiný je sám sobě svědkem na svatbě. Další se učí pilotovat letadlo nebo vyřizuje zbrojní pas na cizí jméno. Provokativní akce mají diváky vybudit, aby začali více uvažovat o tom, jak se v dnešním technologickém světě mění pohled na identitu a identifikaci člověka. „Toto téma je aktuální a každý ho dennodenně buď vědomě nebo nevědomě prožívá. Každý tu občanku má v kapse, každých pět let se mu musí vyměnit, a neustále v ní pod záminkou pokroku či zvyšování bezpečí přibývají nějaké informace. Děje se to automaticky a nikdo se nad tím ani nepozastaví. A to zastavení, ta akce a ten risk jsou obsažené v tomto filmu a mluví jasnou řečí,“ říká Michal Dvořák.

Film představuje jediný ucelený výstup projektu

Veřejnost si vybaví především vyvrcholení projektu - výstavu, konflikt s policií a její předčasné uzavření. I to film zachycuje, ukazuje se však, že se jedná o dílčí část celkového obrázku. Ten sestává z měsíců, které výstavě předcházejí, z desítek situací, kteří členové skupiny s cizími občankami prožívají. „Pokud bychom měli Občana K. nějak žánrově definovat, pak je to performance. Probíhala dlouho a na více místech současně, od začátku tedy bylo zřejmé, že film je jediným médiem, který ji divákovi může v neochuzené míře zprostředkovat,“ vysvětluje člen skupiny Roman Týc. „O projektu už se toho hodně napsalo, zdaleka ne všechno ale byla pravda. Vznikla spousta konstruktů, které jsme záměrně nevyvraceli. Až teď se můžete přesvědčit, jak to doopravdy bylo.“ Občan K. převrátil životy členů na půl roku naruby, všichni navíc žili v napětí, zda celá věc neskončí u soudu. Co Ztohoven motivovalo uskutečnit tak časově náročný a riskantní projekt? „Šli jsme do toho proto, abychom na téma upozornili, ale také sami pro sebe. Mluvit o věcech nestačí, je potřeba je zažít. Nikdy si nemůžeš být jistý, kde leží hranice, dokud se ji nepřiblížíš,“ uzavírá Roman Týc.

Manifest Občana K.

Vrátil jsem se z míst, odkud jsem spatřil sebe a pochopil, že jde především o nás! My všichni jsme společnost, my všichni vytváříme systém a hlídáme se navzájem. Všichni se podílíme na strachu, který nás drží na uzdě. Kvůli nám všem jsem vstoupil tam, kam se ostatní bojí a viděl jsem tu marnost, tu absurditu poslušnosti. Jak křehké a lehce zneužitelné je to, co by nám prý mělo sloužit. Nejsme čísla, nejsme biometrické údaje, tak tedy nebuďme ani figurkami velkých hráčů na herním poli této doby. Jestli se nechceme bát vlastního obličeje, musíme si zachovat svou tvář!

Ztohoven o Občanovi K.

Občan K. se zrodil z bezprostředního a konkrétního pocitu neustálého a postupujícího omezování našeho (práva na) soukromí. Nejde nám pouze o naše osoby, ale o celou společnost, člověčenství a jeho budoucnost. Naše osoby včetně těla a mysli jsou v projektu Občan K. zapojené jakožto zúčastněná média v procesu zkoumání problematiky identity a vlastní identifikace ve společenském systému. Jsem ještě vůbec pro někoho zajímavý jen jako Já, jako člověk se svými emocemi a pocity nebo jsem se stal už JEN číslem, kódem, ovladatelnou a kontrolovatelnou jednotkou, uživatelem, plátcem, zákazníkem, voličem, spotřebitelem? A co se stane, když se za tím přiděleným číslem, kódem, spotřebitelem skryje někdo jiný než já? Všimne si toho vůbec někdo?

V dnešní obecně se zrychlující době specifické důmyslnými IT technologiemi, které mohou sloužit různým těžko průhledným zájmům pociťujeme strach z toho, kam až muže sledování nás samotných skrze tyto technologie vést, kam až se každý z nás nechá pod heslem “pro bezpečí nás všech” vtáhnout. Dokud z něčeho máme strach, zbývá ještě čas si klást otázky po tom, co se děje, co by se mohlo stát a na základě toho zvážit, jakou cestou se vydat. Máme ale pocit, že se (ať už jakkoliv vzdělaný) jednotlivec může čím dál tím méně vyznat v tom, kdo a jak o něm sbírá informace, kdo sleduje jeho chování, pohyb, zájmy, příjmy, společenské vazby a kdo ví co ještě jiného. To jsme tak nepoučitelní? Orwell, zkušenosti z 2. světové války, kauza Wikileaks nám stále nestačily? Nevíme kdo hlídá hlídače IT systémů a hlídače hlídačů, víme ale, že je nám stále vnucován pocit toho, že vše se děje pro naše dobro, pro naše bezpečí a hladké plynutí celku, že vše je dokonale bezpečné a nezneužitelné.

Je to ale skutečně tak?

Máme pocit, že jednotlivé kroky, které vedou k omezování soukromí (sčítání lidí, nové a nové registrace, povinné sdělování na sebe čím dál více intimních informací) se do našich životů vkrádají pomalu, často nenápadně, co je ale nejdůležitější, nenávratně. Netvrdíme že se tak děje pod taktovkou někoho nebo že je to proces učelový. Vnímáme ale, že tlak na soukromí každého Občana je enormní a pro společnost jako celek zhoubný. Chápeme, že díky registrům asi rychleji dopadneme zloděje aut, vystopujeme původ viru či nemoci. Obhájí ale ojedinělý únos a rychlejší vystopování malé unesené holčičky v blízké budoucnosti existenci třeba povinného čipu v ruce každého z nás? A nestane se ten únos právě jen proto, aby druhý den všichni vymyškovaně stáli ve frontě na svůj nový čip pro falešný pocit vlastního posíleného bezpečí? Opravdu je toto všechno nutné?

Shromažďované informace o nás samých mohou být lehce zneužitelné. Nejvážnějším zneužitím je jejich únik. (viz. kauza Wikileaks, odposlouchávání předsedy Ústavního soudu ČR, krádeže informací o majitelích kreditních karet, atd.) Únik u takovéhoto typu informací je únikem nevratným, jednou uniklé informace už nelze zastavit, šíří se dál a únik je tím definitivní. To je na celém problému to nejvíce znepokojivé. Kdo vlastně všechno má informace o nás samých?

Proto jsme my, členové skupiny Ztohoven vzali zodpovědnost za naši budoucnost do svých rukou a vydali se tam, kam se málokdo odváží. Čelili jsme systému a hlouposti nás samých tváří v tvář a tam kde jiní mění svou identitu za účelem zisku nebo vlastního profitu jsme pro vás hledali odpověď na to, co jsme sami jen tušili.

Vytvořili jsme dílo Občan K. složené z řady indícií, dílo, jehož jednou indícií je i tento film. Dílo, jehož součástí jsi i ty a tvá, naše společná zodpovědnost za sebe samé, za naši budoucnost.”

Profil skupiny Ztohoven

Činnost skupiny Ztohoven se soustředí do uměleckých projektů jejichž snahou je veřejně exponovat intuitivní pocity ze života v dnešní společnosti a z nich vyvěrající prřesvědčení a názory se snaží uspokojivě komunikovat nejen zaběhlými uměleckými formami. Nechtějí být omezeni ve sdělení a nechtějí zůstat problémy společnosti umlčeni, jsou tedy nuceni hledat pro své projekty formy stále nové a nové a zatím se jim to vždy daří, překvapují a i nadále vystihují ožehavá témata.

Mezi známé projekty patří Znásilněné podvědomí, projekt namířený proti všudypřítomné reklamě, kdy svými plakáty “obsadili” během jediné noci všechny reklamní vitríny v Pražském metru 2006, projekt Mediální realita, kdy nabouráním do vysílání ČT a vložením záběru s Atomovým výbuchem prezentovali rozpor mezi reálným světem a jeho mediálním obrazem 2009, atd.

Proces každého projektu Ztohoven je typický fázemi uvědomování si, uchopování, zpracovávání a končeně fází veřjného sdělení, či sdílení něčeho, v čem Ztohoven cítí zásadní omezování základních práv a svobod jednotlivce. Svoboda, Právo a omezení to je téma, které je tíží nejvíce a prorůstá všechny jejich doposud známé projekty. Konečné fáze jejich projektů - Sdělení byly vždy v minulosti celospolečensky vnímány a i silně medializovány ať už pro svou provokativnost či aktuálnost.

Ztohoven zůstávali vždy v anonymitě, teď prvně u nejaktuálnějšího projektu Občan K se nám obnažují, veřejnost může nahlédnout pod pokličku, přiblížit se k samotnému procesu vzniku celého projektu a skrze kameru a filmový dokument zjistit, co to pro umělce znamená jít opravdu s vlastní kůží na trh. Stáváme se svědky sdílení a reflektování uvnitř skupiny, pnutí mezi jednotlivými členy, kteří nenesou jednotnou ideologii, politické názory, či životní styl. To co sdílejí, jsou jejich projekty, v kterých se jejich odlišnosti potkávají a dávají tak vzniknout něčemu, čeho by samotný jednotlivec nebyl schopen.

Umělecká skupina Ztohoven není klasickou uměleckou skupinou tvořící umělecké projekty, ale naopak- konkrétní projekty utváří samotnou skupinu.

Michal Dvořák (rozhovor)
Občan K. je prvním projektem Ztohoven, o kterém vznikl samostatný film. Proč jste se rozhodli natočit dokument právě o tomto projektu?

Z každého z našich dřívějších projektů existuje film nebo videozáznam, žádný ale není celovečerní. O Mediální realitě, výbuchu v televizi, byl například natočen dvacetiminutový film, který jsme vydali na dvd. Stejně jako sama podstata skupiny, její přemýšlení, tak i audiovizuální reflexe projektů prochází vývojem. Cítili jsme, že v případě Občana K. je konečně prostor pro natočení pořádného dokumentu a to i kvůli tomu, že se liší od našich předchozích projektů. Tentokrát to nebyla „teď a tady,“ akce, která rozvine diskuzi, ale dlouhodobý proces a sonda, kterou mělo význam průběžně dokumentovat.

Je tedy dokument Občan K. zpětnou reflexí, jakýmsi ohlédnutím za projektem?

Spíše je jeho součástí. Manifest či výstava byly indíciemi, které diváka mohly a měly nasměrovat k uvažování o sobě samém, ale film je ucelenějším výstupem. Akce probíhala po dobu šesti měsíců v životě nás všech, tedy na více místech současně, pokud bychom ji chtěli žánrově zařadit, měla nejblíž k performance. Film je způsobem, jak lidem zážitek či vjem z této performance předat. A snad jim tak také vnuknout myšlenku, že je dobré uvažovat nad tím, jak je stát nebo okolí ovlivňuje, jak se nechávají ovlivňovat a jak se v dnešním technologickém světě mění pohled na identitu a identifikaci člověka.

Řekněme, že jsem na výstavě byl, manifest četl, nad identitou uvažoval. Proč bych měl ještě jít na film?

Podíváš se nám do skříně, uvidíš nás jako obyčejný kluky... Hodně jsme tenhle krok zvažovali, ale myslím si, že je správný a že je na něj čas. Do výbuchu v televizi (Mediální realita) byli Ztohoven anonymní. Přestože pro plno lidí zůstali i dál, není to už pravda a soudním procesem kolem výbuchu byla rozkryta identita základních členů. Tak jsme si řekli, veřejnost už stejně ví nebo může vědět kdo jsme, tak se pojďme obnažit naplno a právě v projektu, kde zkoumáme identitu a identifikaci v dnešním světě. Ale zároveň s tím trošku zamotat. Přišlo to intuitivně a je to ten nejlepší moment. Člověk uvidí, jací jsme, uvidí do zákulisí, a zároveň do průběhu té sondy.

Kdo držel kameru, byl to vždy jeden člověk?

Všichni. V tomhle pohledu je to naprosto skupinové dílo. Přestože jsem pod filmem podepsaný jako režisér, kameru jsme měli v rukou snad všichni. A nejen členové skupiny - zatýkání při výstavě například točil Tadeáš Trojánek, produkční, který věděl, že tam je položená moje kamera. Chytnul jí a od boku pálil a natáčel zatýkající policisty. Díky mu moc za to! Skryté kamery jsme měli všichni zabudované v bundách, v taškách, když jsme byli na úřadech. Na místa, která byla oficiální, jako třeba volby či svatba, kde se to dalo domluvit a kde byla kamera přiznaná, jsme vzali malý štáb. Jednotnou podobu filmu nakonec vtiskl Martin Klimpar, hlavní kameraman, který točil právě třeba volby a závěrečné výpovědní dotáčky.

Říkal jste, že si téma zasloužilo větší prostor na plátně mimo jiné proto, že se projekt se liší od vašich dřívějších akcí. V čem tato odlišnost spočívá?

V partě jsme to hodněkrát řešili a dospěli jsme k pojmu, který se nám líbí a vystihuje naše projekty: mediální objekt. Dříve jsme používali termín mediální skulptura, což ale není přesné, protože slovo skulptura vychází z výrazu pro „odebírat.“ My neodebíráme, naše projekty se vrství... Například výbuch nebo otazník, to byly jednorázové akce, které trvaly pár minut, ale rozvířily takovou debatu, začaly vytvářet takový „mediální objekt“, že až ten objekt sám je vlastně finálním dílem, živým uměním, jehož tvar ovlivňují média, jednotlivci, celá atmosféra ve společnosti. Výbuch v televizi, to je pár vteřin trvající věc, která je dobře cílená a správně zasazená do kontextu - je jakousi roznětkou tohoto objektu. Mám ale pocit, že ta díla, to jsou ty objekty - nikoliv ta akce, ale to, co přijde po ní. Občan K. je jiného druhu - není to rychlá roznětka, ale dlouhodobá sonda. Kdybychom ji nezveřejnili, tak se o ní nikdo nedozví a dál to v klidu běží. Maximálně by došlo na nějaké osobní kontakty s hranicí zákona, možná by někoho chytli na letišti. Bylo to úplně nové, když jsme to tvarovali a dělali, věděli jsme, že to bude jiné. Vydali jsme se na tenký led, báli jsme se chyb, ale zjišťujeme, že chyby neexistují, že vše je správně.

Ve filmu vystupují členové skupiny Ztohoven, ale pak je tam ještě jedna další postava, a tou je Bezksichťák. Kdo to je?

Bezksichťák je fantom, bezksichťák je symbol, bezksichťák je Občan K. Vznikl tak trochu jako antropologický projekt jednoho z nás uvnitř projektu. Původně byl vlastně takovým mementem - člověkem, kterým se nechceme stát. Člověkem bez tváře, bez otisků, bez výrazu, člověkem-číslem, jednotkou, vykonavatelem bez osobnosti který jen automaticky jedná. V jeho osobě je samozřejmě i odkaz na Kafku a je to on kdo mluví za celý projekt, jehož slova jsou slova manifestu.