Odpor

Když v červnu 1941 vtrhla německá armáda na území dnešního Běloruska, zvláštní komanda s místní policií pronásledovala židovské obyvatele a docházelo přitom k ničivým pogromům. Bratři Bielští dokázali zachránit více než dvanáct set Židů před deportací do koncentračních táborů. V hlubokých hvozdech Nalibockého pralesa poskytli pronásledovaným židovským uprchlíkům útočiště v lesní vesničce, které se přezdívalo lesní Jeruzalém a stalo se jediným svobodným místem na okupovaném území. V lesním táboře postupně vytvořili jednu z největších židovských partyzánských skupin, která dokázala úspěšně čelit nacistickým okupantům. Přirozeným vůdcem oddílu se stal Tuvia, jeho horkokrevný bratr Zuš se kvůli osobním sporům připojil k Rudé armádě. Do dějin druhé světové války se však zapsali jako hrdinové, jejichž příběh dokládá, že i Židé dokázali aktivně bojovat proti nacistům. V hlavních rolích sourozenců Bielských se představili hvězdní herci Daniel Craig (Tuvia), Liev Schreiber (Zuš) a Jamie Bell (Asael).

Odpor je příběhem o rodině, cti, mstě a spáse, natočený podle mimořádných, pravdivých událostí druhé světové války. Je rok 1941 a Židé z východní Evropy jsou hromadně vyvražďováni. Třem bratrům se podaří uniknout jisté smrti a útočiště naleznou v hlubokých lesích, které od mala dobře znají. Zde začnou svoji nelítostnou bitvu proti nacistům. Daniel Craig, Liev Schreiber a Jamie Bell září jako bratři, kteří původní bitvu o přežití změní v něco víc - v cestu, jak pomstít smrt svých milovaných záchranou tisíců dalších. Na začátku dělají vše pro to, aby vůbec zůstali naživu. Ale postupně, jak se potichu šíří zvěsti o jejich odvaze, se k nim začnou přidávat další - muži, ženy, mladí, staří - odhodlaní riskovat vše kvůli pomíjivému okamžiku svobody. Tuvia je vůdce, jehož rozhodnutí jsou konfrontovaná s názory bratra Zuse, který se obává, že bratrovy idealistické plány je všechny zničí. Asael je nejmladší, postavený mezi bratry a jejich zuřivou rivalitu. Udeřila krutá zima a bratři se rozhodli vytvořit komunitu a uchovat si naději i ve chvíli, kdy se zdá, že lidskost se navždy ztratila.

V létě roku 1941 se dala Hitlerova armáda do pohybu. Evropa byla odsouzena, aby brzy podlehla její drtivé síle. Pro milióny lidí to znamenalo nezvratitelný rozsudek smrti. Ale pro bratry Bielské - tři mladé Židy, farmáře ze střední třídy pocházející z odlehlého venkova Běloruska - se to stalo něčím jiným: voláním “vzhůru do zbraně”, kterému uposlechli, zkouškou testující jejich bratrství, odvahu a vůli bojovat proti zlu kolem sebe. Jejich odhodlání přivedlo tisíce dalších, které vedli do zoufalé bitvy za přežití.

Edward Zwick, uznávaný režisér Krvavého diamant a oscarového Glory, přináší na plátno výjimečné, mimořádně působivé akční drama o komplikovanosti pomsty a spásy, síle společenství a touze žít, když už není žádná naděje.

Ve filmu Glory Zwick otevřel skrytou kapitolu o americké občanské válce a jejím prvním černošském regimentu a nyní odhaluje doposud opomíjenou existenci odporu těch, kteří se odmítli vzdát bez boje.

Zwick říká: “O holocaustu už toho bylo řečeno hodně. Chtěl jsem tomu dodat komplexnost, aby diváci pochopili, že je rozdíl mezi pasivitou a bezmocí něco udělat. Že snaha postavit se válce vždy existovala. Odpor je o těch, kteří se dokázali vzepřít, o věčném konfliktu touhy po pomstě a touhy ochránit ostatní. Je to příběh, který nás nutí se zeptat: Co bychom na jejich místě dělali my?”

Po pěti generacích zachráněných životů konečně přichází vyprávění o mimořádné odvaze

Příběh bratrů Bielskich a komunity, kterou vytvořili v temných, mrazivých, nacisty okupovaných lesích východní Evropy, je jedním z nejzajímavějších příběhů v historii, a to přestože není moc známý. Poprvé se na světlo světa, i když jen přechodně, dostal ke konci války v roce 1944, když byli místní lidé svědky ohromujícího, téměř surrealistického obrazu: více než 1200 židů vyšlo z hlubokých lesů. Nejprve si mysleli, že jsou to duchové. Jak by těchto pár mohlo přežít, když tisíce byly poslány do koncentračních táborů.

Jejich příběh se začal skládat dohromady díky vzpomínkám a vyprávění, které si lidé mezi sebou šeptali. V době vzrůstajícího antisemitismu vyrostli bratři ve farmářské rodině v Stankeviči, který je dnes součástí Běloruska, tehdy ale patřil k Sovětskému svazu. Charismatičtí a přitažliví bratři byli známí jako rváči a rebelové s odporem k autoritám. Když v červnu 1941 nacisté obsadili jejich kraj, byli bratři Bielski rychle označeni za potenciální vyvolávače nepokojů a proto sledováni příslušníky SS i místní policií.

Brzy se událo několik zdrcujících tragédií. Rodiče a další členové rodiny (včetně malé dcerky a ženy Tuvii) byli hromadně s dalšími 4000 Židy popraveni v nobogrudoksém ghettu. Aby zachránili holé životy, utekli bratři do hlubokých a rozlehlých lesů, které od dětství velmi dobře znali. Tam, ukryti před svými pronásledovateli, sestavili amatérskou, partizánskou skupinu, odhodlaní bojovat proti nacistům a všem, kteří s nimi spolupracovali. To, co začalo jako bitva o přežití a touha po pomstě, přerostlo v odhodlání zachránit co největší počet Židů, bez ohledu na věk, majetek a pohlaví. Pod vedením Tuvii se mise stala úspěšnější, než si kdo kdy dokázal představit.

Bratři Bielski se odvážili vracet se do ghett a pomáhali odtud utéci uvězněným Židům, kteří tam bezmocně čekali na deportaci a následnou smrt v koncentračních táborech. Po měsících neustálého přesouvání, kdy byli často nuceni opustit místo na základě náhodného zaznamenání něčeho podezřelého, se jim konečně podařilo v lesích založit provizorní vesnici. Žili v podzemních chatrčích, tzv. zemljankách, postavili si nemocnici, mlýn, pekárnu, lázně a dokonce divadlo a synagogu. Uprostřed okolního hororu vyrostlo tábořiště plné života, které jeho obyvatelé pojmenovali “Jeruzalém v lesích”.

Jak se šířily zprávy o jejich úsilí, počet příchozích uprchlíků rostl, útočiště zde našli doktoři, právníci, zemědělci i dělníci. Ženy pracovaly a bojovaly se stejným nadšením jako muži. Přestože všichni museli čelit mnoha těžkým situacím - od podvýživy, nakažlivých nemocí po nacistické hlídky a vnitřní rozepře, podařilo se jim vytvořit alespoň zdánlivě normální život, díky kterému si uchovali naděje a především lidskost. Děti chodily do školy, lidé se zamilovávali a brali se, každý se svým způsobem snažil přispět ke společnému žití. Díky tomu všemu vznikla uprostřed lesů komunita.

Nacisté mezitím vypsali na dopadení všech tří bratrů tučné odměny, přičemž doufali, že jejich smrt umlčí příběh, který se stával inspirací pro všechny, kteří zoufale toužili po naději. Vesnice v lesích vzkvétala. Nejdůležitějšími členy byly bojovníci, ochránci, kteří komunitu bránili za každou cenu, drancovali nepřátelské vesnice a nosili odsud jídlo, zásoby a zbraně, bez kterých by zajisté zemřeli. Jakkoliv byly jejich metody extrémní a smrtící, byly účinné. Skupina, kterou ostatní partizánské skupiny v lesích znaly jako “Bielski Otriad”(Oddíl Bielskich), se stala největší židovskou partizánskou skupinou v dějinách 2. světové války, která zabila více Němců a zachránili více Židů než kdokoliv jiný. (Předpokládá se, že v partizánských skupinách ve východní Evropě bylo kolem 20 tisíc Židů, ale většina seskupení, z nichž nejznámější jsou Zukovův a Zorinův oddíl, byly relativně malé.)

Po skončení války příběh bratrů Bielskich upadl v zapomnění. Tuvia a Zus se přestěhovali nejprve do Izraele a poté do New Yorku, kde vedli obyčejné životy, tvrdě pracující jako taxikář a řidič nákladního aut. O své minulosti nechtěli mluvit ani se svými dětmi. Naopak ostatní přeživší o tom, jak byli zachráněni, promluvili. Sulia Rubin, členka lesní komunity, řekla v roce 2000 pro noviny The New York Times: “Bez Bielskich bych nepřežila. Jestli byli dokonalí? Ne, každý dělá chyby. Ale jsou moje rodina, měla jsem je ráda takové, jací byli.''

Až po smrti Tuviy v roce 1987, kdy se o jejich příběh začali znovu zajímat historici, se veřejnost dozvěděla více. V roce 1993 vydal jeden z nejvýznamnějších historiků, profesor sociologie Nechama Tec knihu “Defiance: The Bielski Partisans”. Jeho rozhovory s dosud žijícími obyvateli tehdejší komunity přinesly první opravdový pohled do této mimořádné události.

Když Tecovu knihu četl scénárista Clayton Frohman, nedokázal pochopit, proč nebyl tento příběh židovského odporu a odvahy lépe znám veřejnosti. Lidé znali varšavské ghetto a lidi jako Oscar Schindler, ale to bylo vše.

“Drželi jsme v rodině židovskou tradici, o holocaustu jsem toho přečetl hodně, můj otec ve druhé světové válce bojoval, ale o Bielskich jsem nikdy neslyšel,” vzpomíná Frohman. “Cítil jsem, že tenhle příběh musí být vyprávěn nahlas... Celý život jsem slýchal o Židech, kteří byli oběťmi. Bezmocní, rezignovaní, odsouzení ke smrti. To chtěli Němci, abychom Židy jinak neznali. A málem se jim to povedlo. Tento film je důležitý tím, že ukazuje i druhou stránku. Že byli Židé, kteří se postavili a nevzdali se.”

Frohman ukázal knihu svému kamarádovi Edwardu Zwickovi. Ten po prvním přečtení porozuměl jeho touze příběh zfilmovat. Přesto to trvalo deset dlouhých let, než příběh našel cestu na filmová plátna. “Lidé mají úžasnou vlastnost - jsou schopni si uchovat vzpomínky,” říká Zwick. “Chtěl jsem, aby byl tento film bohatá a vzrušující zábava, ale zároveň vzdal hold těm, kteří to prožili. Není to jen strhující příběh, chci, aby v lidech vyvolal otázky typu “Co bych na jejich místě dělal já?”. Kromě toho chci, aby si lidé uvědomili, že i v moderním světě jsme stále svědky hrůz genocidy. Vzpomeňme si na válku v Bosně nebo súdanský Darfur.”

Psaní scénáře bylo dlouhé a pečlivě promýšlené. Scénář měl několik verzí. Nejtěžší bylo nalézt systém, jak zhustit tři roky těžkého života v lesích do dvouhodinového filmu. Režisér Edward Zwick chtěl zachovat fakta, ale v žádném případě nechtěl točit v dokumentárním stylu. “Ten příběh je o nadšení lidí, kteří si uchovali lidskost a tvář v těch nejstrašnějších podmínkách,” říká. “Chtěl jsem, aby diváci seděli na kraji sedadla a bez dechu sledovali, co bude dál. Ten skutečný příběh byl tak mimořádný, že jsme vůbec nemuseli “zasahovat” do historie.”

Zwick ukázal i temné stránky bratrů Bielskich. “Nebyli svatí. Byli to hrdinové s chybami, díky čemuž jsou tak opravdoví a tak zajímaví. Museli v sobě najít schopnost stát se skutečnými vůdci, vzít na sebe zodpovědnost za druhé, prostě najít v sobě to nejlepší. Museli se vypořádat s otázkami typu: Musíme se stát zrůdami, abychom zrůdy přemohli? Musíme obětovat svoji lidskost, abychom ji pro jiné zachránili?”

Další otázky byly intimnějšího rázu. I v lesích, i v době války, existovala láska a touha. Lidé, kteří ztratili všechno, mnohem víc prahli po útěše a společnosti. Uchytil se zde koncept “lesního manželství”. Mnozí nevěděli, jestli jsou jejich skuteční manželé a manželky na světě, přistoupili proto na tento způsob soužití.

Podstatu filmu režisér Zwick viděl v zachycení syrovosti reality. “Chtěl jsem, aby si diváci uvědomili, jaké to muselo být, odejít z civilizovaného světa a žít v nouzi, špíně, zimě a hladu, mít strach a být nucen neustále se ukrývat. V takových podmínkách se v lidech ozvou primitivní a základní potřeby.”

Fakt, že i pod takovým tlakem se tolik lidí vyrovnalo s nepříznivou situací a objevili v sobě nečekanou statečnost a solidárnost, je ve scénáři silně zvýrazněn. Nejdůležitější nejsou tři hlavní postavy bratrů, ale komunita, kterou společnýma silami vytvořili. Komunita se formuje jako samostatná postava, která vyjadřuje vlastní vůli a názor v zájmu přežití skupiny, ne jednotlivých lidí.

Bratři Bielski byli typičtí sourozenci - milovali se, ale soutěžili spolu, drželi při sobě, ale byli silní individualisté. Režisér Zwick chtěl, aby stejné vztahy fungovali i mezi hlavními představiteli. Mezi Danielem a Lievem vznik dobrý, popichující a zdravě soutěživí vztah, který na plátno přinesl nečekaný humor. Vztah Daniela a Jamieho byl skutečně bratrský, Craig se vžil do role staršího bratra před i za kamerou.

Film se začal konkrétně rýsovat, když Craig přijal roli Tuvii, vůdce partyzánské komunity. Craig, známý jako poslední James Bond, je stejně charismatický a energický, jako byl skutečný Tuvia Bielski. Skutečný syn Tuviy na svého otce vzpomíná takto: “Byl to muž plný protikladů. Vždycky jsem ho viděl jako muže s ohromnou sílou a velkou vnitřní dobrotou. Tyto vlastnosti pro něj byly stejně důležité, někdy se zdálo, že spolu svádějí souboj.”

Craig vidí Tuviu jako náhodného, nechtěného hrdinu - muže, který se stal důležitým jen díky extrémním okolnostem. “Byl jsem fascinovaný jeho odhodláním riskovat pro druhé a vymyslet potřebná opatření. Zároveň si myslím, že se příliš nelišil od jiných mužů v té době. Zasáhla mě jeho volba - dal přednost záchraně ostatních před osobní pomstou. Udělat to rozhodnutí a říct‘…OK, je potřeba něco udělat a já jsem ten, kdo to udělá', to je ohromující. Měl v sobě něco mimořádně vitálního a osobní tragédie ho zasáhla natolik, že se rozhodl vzít situaci do svých rukou. Přenést do postavy tyto vnitřní pocity bylo pro mne to nejobtížnější.” “Jeho hlavní motivací nebyla pomsta, ale touha vytvořit rodinu a společenství. To se pro něj stalo motivací pro přežití.”

Tuvia měl i temné stránky, v kempu vládl jako opravdový diktátor. S problémy se vyrovnával velmi rázně, některá jeho konání jsou neomluvitelná, ale v kontextu událostí snad pochopitelná. Na první pohled tvrdý Tuvia ukrýval svoji něžnou stránku, kterou zjevil jen své “lesní ženě” Lilce. Tuvia rozhodně nehledal další ženu. Takže když do jeho života vstoupila Lilka, zaskočilo ho to. O to víc to bylo romantické. Ve skutečném životě spolu Tuvia a Lilka zůstali do konce života. Situace z nich udělala víc než přátele a milence. Kvůli sobě zůstali lidmi a posunuli svoje instinkty k přežití na vyšší úroveň.

Jestliže síla a vytrvalost udělaly z Tuviy přirozeného vůdce, charisma a prchavost dělaly z jeho mladšího bratra Zuse muže akce. Zus je ten, který místo, aby prožil život s pocitem křivdy a bezpráví, najde v dané situaci způsob, jak vyjádřit svůj hněv a zlost.

Liev Schreiber o své postavě říká: “Zus je vždy připraven bojovat. Pro něj je nejdůležitější, aby ti, kteří ho připravili o rodinu, za to tvrdě zaplatili. Kvůli tomu je odhodlaný ke všemu.” Touha po boji odvede Zuse od rodiny do ruských partizánských kempů. Tam si ale překvapivě uvědomí, že domov je tam, kde jsou jeho bratři, a že patří k nim.

Zus zdánlivě vypadá jako impulsivní, nekontrolovatelný násilník, Schreiber ale varuje před tímto soudem: “Ve válce neexistuje morálka. A s tím se všichni partyzáni museli vyrovnat. Hrůzy a trápení byly součástí příběhu stejně jako jejich hrdinství.”

Jako nejmladší z bratrů - Asael - září Jamie Bell, mladý anglický herec, který na filmová plátna vtrhl coby Billy Elliot. “Tuvia a Zus do sebe stále vráží hlavami jako berani a Asael stojí mezi nimi. Jeho cílem je udržet je jako rodinu.” Kromě toho Asael pomáhá Tuviovi unést jeho břemeno zodpovědnosti. Jako mnoho mladších sourozenců, i on svého nejstaršího bratra obdivuje a když vidí, že mu dochází síly, dokáže jít a říct mu ‘Musíš se s tím porvat, musíš se narovnat a jít a stát se tím, kým jsi řekl, že budeš.”

Jak již bylo zmíněno, důležitými postavami v komunitě byly “lesní ženy” bratří Bielskich. Tuviovu ženu Lilku hraje začínající herečka Alexa Davalos, kterou jsme mohli vidět v dobrodružném scifi Riddick: Kronika temna nebo v romantické komedii Chuti lásky. Lilka je vzdělaná žena, která kdysi studovala hudbu, brzy ale byla nucena v sobě objevit drsnou, nezávislou stránku. Její schopnost trvat na tom, co je správné, je to, co k ní Tuviu přitahuje. Stejně jako on i ona bojuje za to, v co věří.

Další výjimečnou mladou herečkou je Australanka Mia Wasikowska, která hraje městskou dívku Chayu, do které se zamiluje Asael. A další dívkou, která se spolu s Chayou ukrývá na půdě, je Bella, dívka, která se sblíží s Zusem a výrazně ovlivní jeho pohled na svět. Bellu hraje dánská herečka Iben Hjelje, která hrála po boku Johna Cucaska v romantické komedii Všechny moje lásky.

Vesnice ožije díky dalších, vedlejším postavám. Intelektuálové Shimon Haretz a Isaac Malbin jsou lapeni v diskusi o duchovním životě i ve chvílích, kdy kolem nich zuří válka. V normálním životě cítí svoji důležitost, umí lidem poradit a porozumět světu. V lese jim to ale je k ničemu, musí proto pro sebe najít nové místo, musí se naučit pracovat rukama, bojovat a udělat vše pro přežití.

Do filmového štábu přizval Ed Zwicker mnoho z těch, se kterými pracoval na Krvavém diamantu. První otázkou bylo, kde se bude natáčet? Vzhledem k tomu, že Bělorusko je diktátorskou zemí, natáčení tam bylo vyloučené. Místo toho se štáb rozhodl pro okolí Vilniusu v Litvě. Kromě jedinečných lesů bylo velkou výhodou, že byly pouze hodinu vzdáleny od města, kde měl štáb vybudovaný základní tábor.

Kameraman Eduardo Serra točil film tak, aby evokoval tehdejší atmosféru, která ale musí vypadat skutečně, jako kdyby se příběh odehrával dnes. Slabé severní světlo mu pomohlo zdůraznit temnotu lesů, vlhkost bažin a absenci nebe.

Výpravu filmu dělal Dan Weil, který je podepsaný pod vzhledem filmů Syriana a Bournova identita. Weil nechal postavit vesnici celou ručně, včetně vyhloubení skutečných zemljanek. Kostýmní výtvarnice Jenny Beavan měla těžkou práci, protože tentokrát její kostýmy často nebyly více než pár starých hadrů. Přesto musely vypadat důvěryhodně. Díky ní měli herci neustále na paměti, čím vším museli jejich postavy projít.

Nesporně důležitou součástí filmu je hudba. Režisér Zwick říká: “Pro mne má film vždy pasáže, které jsou allegro, andante a adagio.” Hudbu napsal James Newton Howard. Důležitou částí partitury jsou houslová sóla, která byla charakteristická pro židovskou hudbu východní Evropy.

Během celého natáčení byl režisér Zwick v úzkém kontaktu s členy rodiny Bielskich, především s dětmi Tuviy a Zuse, pro které se film stal způsobem, jak předat dědictví svých rodičů dalších generacím. Rodina Bielskich se dlouhodobě snažila, aby příběh jejich rodičů znali i ostatní. Po každé informaci, co bylo před jejich narozením, se ale museli usilovně pídit, neboť rodiče o tom vůbec nechtěli mluvit. Tuviův nejstarší syn Mickey Bielski si vzpomíná, že o tajemství otcovy minulosti před ním mluvili cizí lidé. Zničehonic se objevil někdo, kdo mu řekl: ‘Tvůj otec mi zachránil život'. Tuvia Bielski byl jedním z mnoha těch, kteří přežili holocaust a nedokázali o tom mluvit. Místo toho se soustředili na lepší budoucnost svých dětí.

Právě děti jako první naléhali na svoje rodiče, aby o nelehké minulosti mluvili. Další z Tuviových synů, Robert Bielski vzpomíná: “Pro otce to bylo velmi emocionálně náročné, když začal mluvit o své minulosti. A čím starší byl, tím to bylo obtížnější. Nebylo proto lehké z něj dostat celý příběh. Začal vyprávět plný odhodlání, ale za chvíli byl tak dojatý, že nemohl pokračovat.” Ruth Bielski, dcera Tuviy, říká, že díky jejich touze znát minulost svých rodičů, se od nich nakonec dozvěděli celou pravdu.

Zvi Bielski, jeden ze Zusových synů, říká, že jeho otec byl sdílnější než jeho starší bratr. “Otec byl hrdý na to, jak se postavili nacistům a kolik lidí se jim podařilo zachránit. Skutečný odkaz bratří Bielskich spočívá v tom, že dnes žije mnoho lidí, kteří by tu bez nich nebyli.”

Děti bratří Bielskich byli myšlenkou natočit o jejich rodičích film nadšeni. Ne kvůli tomu, že to byli jejich rodiče, ale kvůli příběhu, který nebyl určen k tomu, aby zůstal zapomenut ve vzpomínkách. Ztvárnění režiséra Zwicka se shoduje s tím, jak příběh vidí rodina Bielskich. “Edward Zwick ukázal, o čem jejich příběh skutečně byl. Rozuměl tomu, že záchrana těch 1200 lidí, kteří přežili, vyšli z lesů a založili rodiny, jež mají už pět generací, bylo to nejdůležitější, co bratři Bielski udělali.”