Paříž

Život profesionálního tanečníka Pierra změní zjištění, že trpí těžkou srdeční chorobou a zachránit ho může jen transplantace. Hrozba smrti radikálně proměňuje jeho pohled na svět - především na lidi, které ve svém životě dosud jen sebestředně míjel... Patří mezi ně Pierrova sestra Élise, sociální pracovnice pečující sama o své tři děti, bezstarostné sestry pracující v oblasti módy, bezdomovec, prodavači zeleniny, historik specializující se na Paříž či ilegální přistěhovalec z Kamerunu... Nikdo z nich není výjimečný, každý však s nasazením prožívá svůj jedinečný život, plný naděje a touhy. Jednotícím prvkem příběhové mozaiky skládané napříč rozmanitými osudy, povahami a sociálními třídami se stává solidarita, jež se rodí mimoděk, během náhodných setkání osamělých, uzavřených lidí. "Paříž vypadá na plánu metra jako síť křižovatek... Aby bylo možné udělat její portrét, musíte využít všechny směry, nestačí jedna linie," podotýká o svém novém díle úspěšný režisér Cédric Klapisch.

Cédric Klapisch (rozhovor)
Co vás inspirovalo k natočení filmu Paříž?

Nedávno jsem hodně točil v zahraničí, v Londýně, Petrohradě, Barceloně... Měl jsem chuť vrátit se domů, bavit se o mém městě. Na druhou stranu, i moje předchozí filmy byly vždy dost o Paříži (Riens du tout, Chacun cherche son chat, Možná, atd.), ale nikdy ne přímo o ní. Měl jsem pocit, že chodím okolo horké kaše, až nastal ten správný okamžik...

Je tento film i jakousi reakcí na negativní dojem, který město může vzbuzovat?

Je pravda, že si o Paříži a Pařížanech tvoříme negativní obraz. Hned nás napadají slova jako snobský, namyšlený, měšťácký, nepříjemný, nepřátelský. Pařížané se vyznačují vlastností “vždy nespokojný“. Je to však i francouzská specifičnost - francouzský hrdina à la Gabin nebo Delon, postavy Célina, Léa Maleta a Tardiho. Tito pařížští hrdinové nešetří fackami, mají rozdrásané duše, nejsou to žádní hlupáci a vždy se proti něčemu bouří... Na tomto postoji je však i něco pěkného a zdravého. Paříž je městem světobolu. Je v něm melancholie, která, což je zvláštní, je životním postojem a ne rezignací. Velkými momenty Paříže byly revoluce roku 1789, Komuna, Osvobození, Květen 68... Paříž je známa díky chvílím takovéhoto zdravého hněvu.

Mnohokrát jsem slyšel: “Paříž už nejde s dobou“ a “Paříž je mrtvé město“, ale myslím si, že to není pravda. V určitém čase tu byla celá série náznaků, že Paříž už není tak zajímavá, anebo že už není takovou “metropolí“. Právě proto jsem chtěl ukázat Paříž v této možná trochu banální době. Uvažoval jsem i o tom, že dám filmu podtitulek “mizící obraz věčného města“.

Je pro vás stále jednoduché točit o Paříži, když už jste to udělal tolikrát?

Mám pocit, že čím více umělci jako Willy Ronis, Robert Doisneau, Cartier-Bresson, Depardon anebo William Klein fotografovali Paříž, tím byly jejich fotky lepší. Při tvorbě filmu má opakování jednoho stejného gesta také něco do sebe a Paříž představuje nevyčerpatelné téma. Takže se nevyčerpávám. Myslím, že právě proto, že jsem o Paříži točil tolik, začínám pomalu vědět, jak na to.

Ve filmu Chacun cherche son chat jste točil ničení Paříže, zatím co tady jeho budování.

Jedním z východisek tohoto postupu byla Baudelairova věta, reagující na tvořivé blouznění Haussmanna: “Podoba města se bohužel mění rychleji než srdce smrtelníka“. (citát jednoho verše z básně Labuť, ze sbírky Květy zla, 1861).

V období filmu Chacun cherche son chat jsem natočil renovaci čtvrtě Bastille, ale nebylo to kvůli nostalgii, že jsem točil o zničení “staré Paříže“. Nebylo to ani proto, že bych chtěl vypovídat nebo dělat reklamu této nové Paříži, modernější, měšťácké, zajímavější... Snažil jsem se jen ukázat, že to není nutně jedna proti druhé, ale že obě dvě existují současně (stará i nová Paříž), a to je přesně to, co dává tomuto městu bohatost. Jak říká Roland Verneuil (postava Fabrice Luchiniho): „Starobylé město se neurčuje podle toho, jak staví proti sobě své trosky a svou modernost.“ Dnešní Paříž, to není jen Louvre nebo muzeum na nábřeží Branly, to je spojení obou... Mám rád toto spojení, fakt, že Paříž je spojovníkem mezi historií a avantgardou.

Dnes je čtvrť Marais směsí klasické architektury 17. století, čtvrtě gayů, židovské čtvrtě, okrajově i čínské čtvrtě a významného místa módy s butiky prestižních značek. Její identita je vázána na tyto různé společenské vrstvy… ať už je to v konfliktu nebo ve svazku, žijí tu spolu spojené vitalitou. A toto míchání období a komunit vytváří Paříž.

Jak byste shrnul děj filmu Paříž?

Je to příběh nemocného Pařížana, který se ptá sám sebe, zda umře. Jeho stav způsobuje nový a odlišný pohled na lidi, které potkává. Tváří v tvář smrti zhodnocuje svůj život, život ostatních i život celého města. Paříž vypadá na plánu metra jako síť křižovatek... Aby bylo možné udělat portrét Paříže, musí se na to jít všemi směry, nestačí jedna linie. Je třeba respektovat komplexnost města. I takovýto roztříštěný obraz ukazuje bujnou, živou stránku Paříže.

Povězte nám o všech postavách, které se v Paříži setkávají.

Vyskytuje se tu mnoho rozdílných lidí a světů, které se nedotýkají, sociální třídy, které se nesetkávají, ale je tu i bratrství. Skutečně je to dost o otázce bratrství.

Bratr a sestra, Juliette Binoche/Romain Duris: ona je sociální pracovnice a zajímá se o kolektivní problémy, on je tanečník a zajímá se jen o své tělo...

Dvě sestry z 16. pařížského obvodu, Audrey Marnay/Annelise Hesme: pracují v oblasti módy a v Paříži si žijí lehce a bezstarostně.

Dva bratři Verneuilovi, Fabrice Luchini/François Cluzet: Philippe je architektem a realizuje projekt fakulty biologie Denise Diderota, druhý z nich, Roland, je historikem, specializujícím se na Paříž.

Skupiny lidí více či méně spojené: prodavači zeleniny plavící se mezi Rungis a Ménilmontant... (Albert Dupontel, Zinedine Soualem, Julie Ferrier, Gilles Lellouche, Emmanuel Quattra....).

A jsou tu i další, izolovanější postavy: pekařka, která se beznadějně pokouší najít mladou zaměstnankyni, Kamerunec Benoįt, který přešel Afriku, aby se dostal do Pařížě, Laetitia, mladá studentka.

Snažil jsem se ukázat, že vždy existuje i spoluúčast v městě protikladů a rasové diskriminace. Navzdory osamělosti existuje i solidarita nebo zkrátka náhodné setkání.

Film, to je často příběh jedné cesty. Zde sledujeme více postav a také více cest. Individuální cesty vytváří v tomto filmu kolektivní emoce. Problémy jedněch živí, přes střihové triky, problémy druhých. V tom také nakonec spočívala největší složitost filmu, již od psaní scénáře: jak dostat jeden příběh ze všech těch roztříštěných příběhů.

Přítomnost Fabrice Luchiniho a Karin Viard v Paříži má ozvěnu ve vašem prvním celovečerním filmu Riens du tout, další film, ve kterém se střetává mnoho postav...

V Paříži najdete ozvěnu všech mých předcházejících filmů. Měl jsem chuť odkázat na věci, které jsem už někde předtím naznačil. Je pravda, že Fabrice Luchini a Karin Viard se ocitli už v Riens du tout. Kromě toho se vracím k poměrně roztříštěnému vyprávění, protože tak jako v Riens du tout, tak i tady vystupuje víc než deset postav, které jsou vypravěči. A to i navzdory tomu, že jsem si po Riens du tout říkal, že to už opakovat nebudu. Bylo to náročné, ale dobré. Bylo to silnější než já!

V Paříži je i hodně herců, se kterými jste doteď nepracoval - Juliette Binoche, François Cluzet, Mélanie Laurent, Gilles Lellouche, Albert Dupontel... - a co víc, patří ke známým hercům. To je pro vaši tvorbu nezvyklé.

V mých filmech se vždy lidé vyskytovali opakovaně (Zinedine Soualem, Romain Duris, Vincent Elbaz...) ale také, a to především, řada nových herců. Rád objevuji v každém filmu nové tváře. V Paříži jsem měl jasnou představu - natočit rozmanitost. Je tam tedy dost herců a... ano, je pravda, že řada z nich je dost známých.

Když jsem si řekl, že film nazvu Paříž, uvědomoval jsem si, že by se měl podobat tomuto městu, to znamená střídat banální s monumentálním... Ukázat neutrální realitu ulic, ale i vznešenou a úžasnou stránku některých míst a památek. Přejít přes Seinu nebo se procházet pod Eifelovkou znamená pro Pařížana vždy zvláštní okamžik. I když to vypadá jako klišé, je to každodenní součást naší krajiny, a proto nemůže být nikdy úplně banální. Neměli bychom se bránit to ukázat.

S herci je to konec konců trochu podobné. Je dobré mít anonymní lidi, ale i filmové hvězdy. A pracovat s herci jako je Romain Duris, Juliette Binoche, Fabrice Luchini, Albert Dupontel, François Cluzet, Julie Ferrier, Gilles Lellouche, Mélanie Laurent, Zinedine Soualem... to není banalita, to je výjimečné a velkolepé.

Z toho vyplývá, že je lepší natáčet teleskopem z výšky, a já jsem chtěl věci velebit, protože Paříž má takový mýtický, vznešený ráz.

Je to váš šestý film s Romainem Durisem, kterému dáváte úplně odlišnou roli od Xaviera z Erasmu a Erasmu 2.

Je to jasný pokus zbavit se Xaviera! My jsme to s Romainem už potřebovali. Už jen proto, abychom si dokázali, že můžeme spolu dělat film i bez Xaviera. Teď je pro mne složité točit bez Romaina - stejně tak jako bez Zinedine Soualema. Když jsme točili Paříž, vůbec jsme nehledali pokračování, jako tomu bylo při Erasmu 2, museli jsme hledat jinde. Nebylo to příliš těžké, protože Romain se hodně naučil, když procházel různými rolemi s jinými tvůrci. Naopak, bylo zvláštní nemít při natáčení ten stejný vztah jako obyčejně: při Erasmu a Erasmu 2 jsme byli uvolnění, zatímco tady bylo více napětí. Napětí ve smyslu, že jsme chtěli vytvořit něco vážnějšího: postavu Romaina téměř odsouzenou jeho nemocí - už nebylo možné trávit čas na scéně společným žertováním. A to nás tísnilo. Byl to takový projev úcty vůči Pierrovi a jeho utrpení.

V jednu chvíli vidíme Romaina Durise v retrospektivním záběru jako tanečníka v Moulin Rouge. Překvapil vás v této roli?

Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Dělal jsem s ním šest filmů, ale stále mě dokáže překvapit! Byl to skutečně neobyčejný zážitek, v ten den se ve filmu projevilo jakési uctívání, takové to bylo i v poslední den natáčení s Romainem a nebyl to vůbec bezvýznamný moment.

Vidět ho takto tancovat bylo znepokojující, protože uvedl ten svět, kostým, postavu a choreografii s takovou nenuceností... Na jedné straně je v jeho projevu trochu ubohosti, zároveň ale vystihuje tanečníka z Moulin Rouge. Líbí se mi, jak představil tyto dva aspekty. Když točíte film o Paříži, který se zčásti týká Moulin Rouge a jednou z hlavních postav je tanečník, musíte to přijmout. I když je to klišé... je karikaturou symbolu této značky. Pokud toto ve filme zafunguje a nebude to přehnané a hrubé, má na tom zásluhu právě Romain se svojí grácií.

O vašich filmech se říká, že jejich natáčení bývá veselé. Byl to i případ Paříže?

Natáčení tohoto filmu bylo skutečně veselé! Zažil jsem pocit štěstí a spoustu zábavy. Je to zábava intimně propojená s prací, a tím i s velkým úsilím a únavou. Nikdy jsem neměl tak úžasnou partu lidí. Všichni jsme se každé ráno znovu rádi viděli (dokonce i já jsem byl rád...). Byl v tom takový šťastný náboj, ale zároveň to nebyl žádný flám, hodně jsme seriózně pracovali a vymýšleli. S kameramanem Christophem Beaucarnem jsme byli jakoby spolčení. Byli jsme si vědomi, že pracujeme, ale zároveň jsme se cítili trochu jako děti, schopné všechno, co nás naučili, obrátit na otázku. Byl v tom jakýsi posun mezi naší profesionální dospělostí a nevyspělostí na „place“. Měli jsme velkou chuť nebrat se vážně!

S Juliette Binoche jste se setkali v období, kdy jste pracoval jako elektrotechnik na filmu Zlá krev od Leose Caraxe. Dnes je na plakátech filmu Paříž a vy jste uznávaným režisérem. Uvažujete někdy nad tím, jaký kus cesty jste ušel?

Snažím se si to příliš nepřipouštět. Myslím, že cítit, jak stále postupujete, přináší závrať, a to není to, co hledám. Rád dělám věci neuvědoměle. Mám raději neuvědomělost než závratě.

To není samozřejmé pro někoho, kdo režíruje svoje postavy z výšky...

To je pravda. Když mi bylo 25 let a dělal jsem elektrotechnika, o ničem jiném jsem nesnil. Říkal jsem si: „Doufám, že jednoho dne budu moci točit filmy.“ A nejen že je točím, ale dokonce i s neuvěřitelnými lidmi, a to si velmi dobře uvědomuji. Co si však dnes vychutnávám, to není ani tak postavení známého tvůrce, jako skutečný požitek, že můžu dělat tuto práci. Natočit film s Karin Viard, Fabricem Luchinim, Juliette Binoche nebo Romainem Durisem, to je neuvěřitelná výsada. Působí to jako droga, a navíc legální...

Máte svou oblíbenou pařížskou čtvrť?

Doufám že taková neexistuje. Na Paříži je geniální to, že je to místo, kde se ztratíte. Pro mne to je město, kde se můžu ztratit, a ten pocit zbožňuji. To je asi to, co mám v Paříži nejraději. Je tam plno míst a jsou nevyčerpatelná... Na druhou stranu, cítím cosi silného k nábřeží Seiny a ostrovu St. Louis. V důležitých chvílích svého života jsem se často přistihl kráčet k těmto místům, anebo jsem cítil potřebu tam jít po skončení natáčení. Možná jsem potřeboval cítit srdce starého města....

Juliette Binocheová (rozhovor)
Kdo je Élise, vaše postava?

Élise má tři děti, žije sama a živí se jako sociální pracovnice. Má bratra. Střet s každodenním životem v Paříži pro ni není jednoduchý. Žije v neustálém zápasu a během příběhu se postupně mění.

Pamatujete si Cédrica Klapische, který pracoval jako elektrotechnik na Zlé krvi Leose Caraxe?

Skutečně si ho dobře pamatuji, mám celkem dobrou paměť! Při natáčení Zlé krve jsme spolu strávili jedno odpoledne, protože jsem měla vyhodit z okna kousek papíru a on měl takovou pistoli na stlačený vzduch, se kterou měl papírek nasměrovat tak, aby spadl přesně tam, kam měl! Takže jsme spolu strávili několik hodin, a pamatuji si ho, protože byl jemný, trochu ostýchavý, trochu tichý...

Jaký se z něj stal režisér?

Myslím, že je to touha být překvapený a zároveň mít potřebu se kontrolovat. Všimla jsem si toho u více režisérů. Cítila jsem to, když byl zamyšlený, a také jsem měla příležitost vidět ho podlehnout bláznivému smíchu i slzám.

Jean-Pierre Daroussin, který s ním točil Riens du tout a Un Air de famille, o něm řekl, že ze všech režisérů, se kterými kdy pracoval, právě on nejvíce dirigoval herce. Je to i váš dojem?

Ne. Vím to, protože jsem potkala řadu tvůrců, někteří herce usměrňují příliš, další vám zase nechávají úplnou volnost. Zažila jsem skutečné extrémy. Cédric má se svým intelektem schopnost vstoupit do scény. Vysvětluje, co se bude dít, v myšlenkách s ním procházíme to, co vypozoroval, a potom naznačí, k čemu by chtěl směřovat. Ne vždy mi to pomáhá: nepracuji s myslí, ale když o tom tak mluvím, vzpomínám si na výraz, který mi jednou zahrál, aby mi ukázal svou představu, a to bylo senzační. Mám na mysli konkrétní scénu, když musím odejít z bytu Mélanie.

V Paříži hrajete sestru Romaina Durise. Ví se, že se Cédricem Klapischem je váže silné puto. Cítila jste to?

Nechtěla jsem to příliš vnímat - také proto, že jsem začala točit několik scén bez Romaina. Snažila jsem se vytvořit si se Cédricem spontánní vztah, směr, kterým bychom se ubírali. Řekla bych, že to bylo období přizpůsobování. Měla jsem dojem, že Cédric měl trochu obavy, ono to totiž vždy trochu nahání strach pracovat s novými herci.

S Romainem jsme se ve filmu skutečně často setkávali, bezpochyby proto, že naše postavy pojí vztah bratr a sestra, sice bezmezný, ale plný napětí. Je to druh oddělené lásky. Cédric chtěl mít svůj film o vztahu k životu a příběhu. Viděl, že dva herci mohou mít také takový vztah, a myslím, že byl velmi spokojný. Romain a já jsme to vycítili. Takže jsem se cítila v této trojici spíše jako v páru s třetí osobou.

Poznala jste Romaina Durise před natáčením? Co si o něm jako o herci myslíte?

Znala jsem ho hlavně ze Cédricových filmů a z Audiardova filmu Tlukot mého srdce se zastavil. Střetává se v něm radost ze života a rychlost, je to moderní člověk, který má rád lidi, a je oblíbený, ale který má i skryté nedostatky. Všechny tyto vlastnosti vytváří jeho lidskost a to je důvod, proč jsem s ním skutečně ráda pracovala.

A Albert Dupontel - váš další partner v Paříži?

Viděla jsem filmy Bernie a Úplně mimo. Albert má svůj svět, svéráznou bláznivost a nesmírnou touhu po tom, aby ho lidé měli rádi. Natáčeli jsme spolu jen několik dní, ale bylo to intenzivní, a myslím, že v tom byl i vzájemný obdiv. Být z různých světů nakonec sbližuje.

Co vám dodalo chuť natáčet film Paříž?

Měla jsem chuť stát se součástí party a natáčet v mém městě. Pro mě je to účel, vracet se domů a současně poznávat jiné světy. To, co mě přitahuje, není jen hraní, láká mě poznávat něco nového prostřednictvím hraní. Jsou to setkání, která se odehrávají mezi čtyřma očima; někdy jsou to setkání, která nás překvapí - s režisérem, herci, ale i s lidmi z týmu. Takováto setkání se týkají toho nejskrytějšího intimna v nás. Takováto důvěrnost je to, co mě nejvíc zajímá.

Které je vaše nejoblíbenější místo anebo čtvrť v Paříži?

Nábřeží Seiny... Myslím, že právě to mám v Paříži nejraději. Procházet se po nábřeží, je jedno, jestli ve dne nebo v noci. Světla, řeka, voda, která plyne, mosty, a také myšlenka jít mimo proud. A potom je tu samozřejmě Pont-Neuf! I další mosty, které se váží k mému životu: Pont des Arts, ten pro mne znamená randění, Pont Marie je můj psycholog...

Romain Duris (rozhovor)
Kdo je Pierre, postava, kterou ztvárňujete v Paříži?

Pierre je tanečník, který už nemůže tancovat, protože je nemocný: Čeká na transplantaci srdce a má pouze 40% šanci úspěšnosti. Je na pořadníku a přežívá s úzkostí, nadějí a tajemstvím, které to čekání způsobuje. Cédric mi řekl: „Čím víc budeš trénovat tanec, tím víc se budeš cítit jako tanečník, a budeš zklamaný, že od tebe nechci, abys tancoval, a takto vytvoříme tvou postavu“. Cédric šel ještě víc do citové hloubky svých postav, šel do jejich srdce; ironií příběhu je, že přesně kvůli tomuto místu moje postava trpí.

Pierre je vzdálený postavě Xaviera z Erasmu a Erasmu 2...

Chtěli jsme se Cédricem vytvořit úplně jinou postavu, ukázat kontrast, vzdálit se Xavierovi. Bylo tu určité nebezpečí zůstat v tónu komedie, blízké Erasmu, a tak jsme vymysleli postavu Xavierovi úplně opačnou. A vznikla postava, která má problém se zdravím, je oslabená, vlastně nemá nic společného s požitkářským Xavierem. Pierre se ocitá na kolenou, protože neví, zda zůstane naživu. Myšlenka, aby to byl tanečník, přišla až potom. Chtěli jsme, aby tu byl i fyzický rozdíl...

Pomáhá vám dostat se do kůže filmové postavy i krátký sestřih vlasů?

U tanečníka bychom měli myslet spíše na delší vlasy, protože při tanci to může vypadat dobře. Ale naším záměrem bylo, aby měl Pierre něco přímočarého, upřímného, aby se nemohl za něčím skrývat. Aby se mohl podívat do zrcadla a říci si „jsem nemocný a tak to prostě je“.

Bylo pro vás těžké tancovat v Moulin Rouge?

Na začátku Cédric nevěděl, jestli chce natočit nebo jen nafotit tento záběr z minulosti... Já jsem Cédrica trochu postrčil, aby tu scénu natočil. Pověděl jsem mu, že bude úžasné vidět Pierra tancovat. Nevěděli jsme, jestli to půjde, jestli dostaneme povolení... A od chvíle, kdy bylo vše ok, zbýval do natáčení už jen krátký týden. Najednou to bylo hrozně narychlo: měl jsem tři dny na sjednocení choreografie. Byl jsem už několik měsíců ponořený do tance a choreografie scény s Oliviou Bonamy. Byl jsem překvapený, do jaké míry, když je člověk oduševněný, je všechno možné.

Kvůli filmu Erasmus 2 jste se s Cédricem dívali na filmy Truffauta. Jaké filmy jste při přípravě postavy sledovali tentokrát?

Cédric mi vyprávěl o filmu Žít od Kurosawy, protože se mu líbil hlavní hrdina, který měl rakovinu. Cédric chtěl, abych viděl, do jaké míry je tento hrdina silný, jak se mění jeho pohled na svět, a jak se mění vůči ostatním. Je nemocný a cítí, že jeho dny jsou sečteny, ale stává se mnohem aktivnějším, odvážnějším, chce pomáhat lidem. Viděl jsem řadu dalších filmů, které mi pomohly, například Můj život beze mne od Isabel Coixetové se Sarah Polley, Ostrov samoty s Danielem Day-Lewisem. Také jsem četl pěkné věci, například Ryokana, japonského básníka, kterého doporučuji. Nebezpečí u postavy, jako je Pierre, by mohlo hrozit v neohrabanosti... Čeho si na Cédricovi vážím, je, že míchá svou bolest s reálnými věcmi.

Změnila nějak vážnost postavy vaše vztahy se Cédricem na place?

Ano i ne. Byl jsem už dopředu připravený, hodně jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si: “A jéje, možná se budu muset zavřít do nějaké bubliny, abych zůstal soustředěný.“ Nakonec jsem zjistil, že nemusím. Čím to bylo těžší, tím víc jsem se potřeboval zasmát. A najednou se natáčení začalo tou energií podobat tomu, co jsme se Cédricem zažili při Erasmu a Erasmu 2.

V Paříži vám Cédric vymyslel velkou sestru, kterou hraje Juliette Binoche...

Byl jsem rád, že to byla Juliette. Díky Cédricovi jsme se setkali už rok před začátkem natáčení. Juliette má v sobě tu šlechetnost, kterou jsem vždy v jejích filmech obdivoval. Dokáže naslouchat a přijímat emoce jako nikdo, a to, co vám vrací, je ohromující. Juliette mě hluboce dojala.

Je frustrující být ve filmu s tolika herci, se kterými jste nikdy nepracoval?

To není frustrace, spíše mi to dalo chuť znovu se s některými z nich setkat.

Na tomto natáčení jste se ocitl s velkou částí technického týmu Klapischových filmů. Prospívá vám, cítit se na place jako součást rodiny?

Ano, určitě je to prospěšné. Je to Klapischův svět. Toto je u Cédrica důležité, parta, lidská zkušenost, to co má každý dávat a jak to dává. Bavil jsem se o tom s více lidmi z týmu a všichni jsou tím nadšeni, protože se cítí respektováni, cítí se pro tento projekt nenahraditelnými, a přitom to berou s lehkostí.

Hrál jste v šesti filmech Cédrica Klapische. Jakým vývojem podle vás prošel?

Získal ještě větší charisma a vyspěl. Mám v hlavě ten první obraz z natáčení, kde sedí vysoko ve svém pojezdovém vozíku, řídí svou skupinu proti větru a vlnám uprostřed pařížského chaosu, a zároveň kontroluje světelné signály na start, hodnotí vzácné poslední záblesky zapadajícího slunce, přecházejíc Luchiniho, Cluzeta, Durise, přesně je usměrňuje, náhle ale s úsměvem... skutečný dirigent, imperátor, který vám nedá jinou informaci, než tu, která se týká jeho filmu.

Máte nejoblíbenější místo v Paříži?

Mám rád čtvrť Belleville, s čínskými supermarkety, kavárnami, které nic neznamenají, ale které by měly o čem vyprávět, její park a neuvěřitelný výhled na Paříž. A potom, je tam všude plno lidí, a to já zbožňuji.