Paříž 36

Pigoil, stárnoucí inspicient pařížského kabaretu Chansonia, je obviněn z vraždy. V jeho dlouhé zpovědi zavítáme až do roku 1935, kdy odhalí nevěru své ženy a místní gangster Galapiat zavře kabaret. Během následujících několika měsíců přijde Pigoil o opatrovnictví svého milovaného syna Jo-Ja a musí si hledat jinou práci. Spolu s několika kamarády se rozhodně znovu rozjet kabaret Chansonia - a dokonce i jindy nevlídný Galapiat je tentokrát plánu nakloněn. Hvězdou jejich show se stane Douce, mladá dívka ze severofrancouzského Lille, po které začne Galapiat toužit. Ona se však zamiluje do Miloua, místního socialisty. V Pigoilově životě, zdá se, začínají být světlé momenty v převaze - ale co si počít s Jo-Jem a jak se to má vlastně s onou vraždou?

Jaro 1936. Městská čtvrť pracovní třídy na severu Paříže, která kdysi mívala své vlastní jméno, ale kterou nyní každý jednoduše nazývá Faubourg. Malé náměstí, pár obchodů, naklánějící se budovy, dlážděné ulice a olupující se fasáda kabaretu Chansonia.

V této dělnické čtvrti všichni oslavují triumfální vítězství Lidové fronty ve volbách s nadšením a nadějemi na světlejší zítřek. Mezi sliby nové vlády je i slavný zákon o placené dovolené, která umožní řadě lidí spatřit poprvé moře.

Tři obyvatelé Faubourgu, zaměstnanci showbusinessu a blízcí přátelé, však nesdílí divoké naděje ostatních lidí. Chansonia, kabaret, který je před tím zaměstnával, ukončil svůj provoz o čtyři měsíce dříve a oni tak zůstali bez práce.

Pigoil, kulisák, 30 let u Chansonia. Bez práce může přijít o svého 12letého syna JoJo a musí se vzdát plánů na to ho vzít k moři. Milou, horkokrevný osvětlovač a záletník. Symbol „pracující aristokracie“, obratný řečník, který je odhodlán „změnit svět“. Jacky, bývalý nosič reklamy v Chansonia. Poté, co nosil řadu let jména hvězd na vývěsní desce, začal Jacky snít o tom, že jednoho dne bude sám králem kabaretu.

Podporováni místními se tito tři přátelé rozhodnou vzít osud do vlastních rukou: zaberou Chansonii a produkují hitový muzikál, který jim umožní ono místo koupit. Každý z nich má odlišný motiv, ale všichni sdílí stejný cíl: najít novou rovnováhu ve svém životě.

Tenkrát v Paříži

Christophe Barratier

Směs komedie a drama, hudby a vášně! Paříž 36 by mohla být také nazvána Tenkrát v Paříži…, jako epická freska pracující třídy Paříže, která nyní vymizela, s celou její lidskostí, melodiemi, pestrými postavami, banálními událostmi, velkými očekáváními a především varovnými signály nebývalého celosvětového chaosu.

Paříž 36 je bližší fikci než realitě. Je založena na poetické a evokující vizi. Písně Reinhardta Wagnera a Franka Thomase jsou moderními písněmi, inspirovanými všemi populárními styly tehdejšího, výjimečně bohatého hudebního období; scény Jeana Rabasse dávají „básnickou“ vizi severní oblasti tohoto hlavního města; kamera Toma Sterna je nesmírně silnou estetickou volbou pro tvorbu Paříže 30. let, která nikdy nebyla filmově zpracována v barvě. Tento film jako takový nepatří zcela k hudebnímu žánru: dialogy nejsou zpívány a hudební scény jsou vždy natočeny v určitém kontextu. Nicméně hudba je všudypřítomná: občas „mimo záběr“ jako ozvěna pouličních zpěváků nebo vzdálený zvuk rádia, ale především má své místo v každé scéně s velkou rozmanitostí hudebních stylů: Chansonia a její kabaretní svět; továrna s jejími stávkujícími; chlapci vydělávající si zpěvem; Galapiatův kabaret s více anglo-saskými melodiemi; rádiové vysílání… Všechna ta hudba byla složena speciálně pro tento film a skvěle koresponduje s naší touhou vyhnout se „retro“ stylu.

Stejně jako ve snímku Slavíci v kleci vnáší postavy a hudba do filmu emoce, ale nikdy neusilují o přebytí komedie. Oboje tvoří příběh přátelství, lásky a hudby v období bohatém na události. Pařížské téma, mezinárodní film.

Producent

Najít srdce města
Skrz jeho historii
Skrz jeho hudbu a písně
V místech skromných prostředků
V událostech každodenního života
S jeho pouličními rošťáky
S těmi, kdo pamatují
Mezi těmi, které jsme znali, v jejich běhu života, jejich smutku i radosti
Mezi těmi, kteří se vrátili poté, co hledali štěstí jinde
Pohled do kronik pařížské čtvrti
V příběhu Paříž 36, který se mohl skutečně stát
Paříž 36, když vás smích a přátelství mohou přimět věřit
Paříž 36 v srdci vašeho vlastního pohledu na život
Po překypující radosti Slavíků v kleci vykresluje Christophe Barratier hudební portrét zapomenutého života dělnické třídy Paříže roku 1936. Paříž 36 nás zavede do zákulisí malého kabaretu, který krystalizuje vášní každého představení.

Sousedé spojeni dohromady a radost z prvních placených prázdnin kontrastují s vzestupem temných sil evropského rozměru. Čas nadějí a snů, ale také předzvěst doby strádání, Paříž 36 je jako křehký tanec na vrcholu sopky. Poté, co se doslova zavalil všemi možnými dochovanými, dobovými materiály, zavolal Christophe Barratier Tomu Sternovi a Jean Rabasseovi, aby mu pomohli vytvořit poetickou vizi typické Paříže někde mezi Montmartrem, Belleville a Ménilmontant.

Christophe Barratier se také spojil s Reinhardtem Wagnerem a Frankem Thomasem, aby složili písně a hudbu typické pro 30. léta, ale aby také do nich vnesli značně moderní nádech.

Nora Arnezered

Christophe Barratier Pro roli Douce, mladé talentované zpěvačky, jsme měli na konkurzech herečky, které byly „zčásti“ zpěvačkami, zpěvačky, které byly „zčásti“ herečkami, některé známé, některé „zčásti“ známé a některé neznámé ženy a dívky. Mezi stovkami kandidátek byla jedna mladá začátečnice, Nora Arnezederová, ještě ani ne 18letá, která zvládla všechny zkoušky se znepokojující silou a instinktem. V pěveckých zkouškách bylo jasné, že jsme slyšeli excelentní vokalistku, a herecké zkoušky byly stejně tak dobré. Bylo jasné, že jsme se dívali na nově objevený, mimořádný talent. Byl to stejný pocit, jaký jsme měli u Jean-Baptistea Mauniera, který hrál mladého Pierrea Morhangea ve filmu Slavíci v kleci.

Byla neznámá? Ne tak špatná věc pro roli neznámé… Na place, kromě jejího talentu, se Nora chovala s tou pravou rovnováhou jistoty a bázlivosti, stejně jako postava, kterou hrála. A stejně jako Douce má Nora před sebou dlouhou, slibnou cestu.

Kameraman

Od samého počátku bylo Christophemu Barratierovi zcela jasné, že chce vytvořit čistý, vymyšlený svět, který, ačkoliv měl základ v příběhu každé postavy, by převyšoval mezinárodní kontext. Mnoho z příběhu je vyjádřeno písněmi, a tak si pomohl vizuálním realismem, aby poctivě a pravdivě podal zkušenosti postav.

Hudba

Napsali jsme písně naší doby se vzpomínkou na včerejšek. Ve filmu zní waltz (Attachez-moi, Le môme Jojo, Loin de Paname), jive (Les dingues), pocta Charlesi Trenetovi (Il y a), stejně jako žánrové písně.

Použití akordeonu, jako jednoho z hlavních aktérů filmu, zdůrazňuje duševní rozpoložení roku 1936. Ta doba je nejlépe vyjádřena volbou hudebních nástrojů. Je to stav mysli na pozadí hudby Paříže 36. Písně v černo-bílé, hudba v živé barvě.

Vedoucí výpravy

Na hranici mezi Paříží a jejím průmyslovým předměstím je čtvrť nenasycených barev a materiálů, které reprezentují běžný život, drsný a nejistý.

Od patin po realismus jeho mašinérie… tisíce detailů daly život varietnímu divadlu, vnesly realitu do této továrny na sny. Je to svět inspirovaný fotografy ze 30. let, jako byli např. Doisneau, Brassaï, Willy Ronis.