Příliš osobní známost

Natálie je šťastná svobodná třicátnice se skvělou kariérou a dlouholetou nejlepší kamarádkou Simonou, které se právě obrátil život vzhůru nohama. Simona se po rozvodu snaží vyrovnat s tím, že její jedenáctiletý syn odchází žít k otci. Tuhle pachuť zažene seznámením s výstředním umělcem Viktorem, pro kterého se stává múzou. Viktor je však posedlý nejen Simonou, ale i sexem, což zpočátku vypadá jako vysněný ráj. I Natáliin život nabírá nový směr. Když potká okouzlujícího podnikatele, vdovce Marka a jeho dcerku, láska na sebe nenechá dlouho čekat. Jejich soužití je téměř idylické až na to, že jejich vztah je pod drobnohledem Markovy tchyně Evy, která byla zvyklá pomáhat s výchovou vnučky. Nyní Eva zjišťuje, že musí najít jiný smysl života, aby se cítila šťastná. Seznámení s šarmantním hudebníkem by mohlo znamenat nový začátek.

Eva „Evita“ Twardzik Urbaníková (Rozhovor)
Napsala jste několik knižních titulů. Proč jste se po Všechno nebo nic rozhodla zfilmovat právě Příliš osobní známost?

Protože Příliš osobní známost je přesně o tom, že život je houpačka, jednou jsme dole, jednou nahoře, někdy jsme déle tam, někdy na té druhé straně a vše je naplněno emocemi. Čím jsem starší, tím více vnímám, že nic v životě není černobílé, a to se mi líbí i na příběhu tří žen, které jsou stěžejní v tomto filmu.

Film má opět výborné herecké obsazení - dokonce v něm hrají herci i z jiných zemí. Jak probíhal casting?

Velmi podobně jako při Všechno nebo nic. U některých postav jsme měli jasnou představu, u některých jsme se velmi hádali. Hráli jsme si s kombinacemi herců, zkoušeli jsme celé dny v Praze i v Srbsku.

Vaše knihy jsou o vztazích mezi muži a ženami, je to tak i v případě Příliš osobní známosti. Inspirují vás při psaní i reálné příběhy lidí ve vašem okolí? Případně - co vás nejvíc přitahuje na tématu vztahů?

Mě vztahy fascinují. Baví mě. Protože každý je jiný, každý vztah má svoje zákonitosti a tajemství, každý má jinou výchozí pozici a jiný konec. Navzdory tomu, že všichni chtějí to samé. Někdy se sama sobě směji, jak se lidí vyptávám na jejich životy, ale je to tím, že jsem opravdu zvědavá. Když mi lidé o sobě vyprávějí a když si všímáte párů okolo sebe, je námětů více než dost.

Bylo něco, co vás při natáčení překvapilo nebo zaskočilo?

Překvapila mě pětiletá Valentýnka, která hrála Terezku. V dobrém. Nesmírně talentované a disciplinované děvčátko. V jedné scéně jsme potřebovali, aby srdceryvně plakala, a ona srdceryvně plakala, a když doplakala, tak za mnou přišla a zeptala se: „Plakala jsem tak, jak jsi to napsala?“

Co bylo při natáčení filmu Příliš osobní známost pro vás nejtěžší?

Scény, kdy je malá dcera svědkem otcovy opilosti. Všichni jsme tam tehdy u toho byli s trochu staženými žaludky, někomu ty scény něco připomněly, někomu možná ukázaly, jak málo stačí, a rodina je v krizi.

Na co byste nalákala diváky do kina, na co se můžou těšit?

Na humor, na slzy, na všechny možné emoce. Na to, že je to film o životě, o lásce k muži, k dítěti, k sobě samé.

Marta Ferencová (Rozhovor)
V lednu přijde do našich kin nový film Příliš osobní známost. Po Všechno nebo nic je to další „evitovka“ pod vaší režisérskou taktovkou. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma tituly? V čem je Příliš osobní známost jiná?

Já bych možná začala tím, co mají oba filmy společné. Oba jsou o vztazích, o tom, jak po nich toužíme, jak nám unikají, nebo naopak přicházejí, když je vůbec nečekáme. Jsou o síle přátelství a samozřejmě o lásce. Zkrátka jsou o životě, který žijeme. Pokaždé se s Evitou snažíme, aby naše postavy byly lidské a pravdivé, aby jim divák rozuměl a dokázal se s nimi srovnat. Film Příliš osobní známost je jiný už tím, že je to úplně nový příběh, s novými postavami. Je možná o něco vážnější, více si hraje s emocemi a také je v něm zastoupeno více generací.

Ve filmu hrají excelentní herci. Jak se vám je podařilo získat ke spolupráci?

Předpokládám, že je přesvědčil scénář. No a potom to byla hlavně osobní setkání, při kterých jsme si o postavách vyprávěli. S Eliškou jsme si dohodly první schůzku - společnou kávu a předpokládala jsem, že to bude maximálně na hodinu. Schůzka nakonec trvala více než tři hodiny. Byl to jeden z největších hereckých výslechů, které jsem do té doby zažila. Eliška nakonec řekla ano a mě natáčení s ní velmi bavilo. Pro Mikiho Manojloviče jsme jeho postavu Ervína dokonce po dohodě maličko rozvinuli. No a potom tady byl ještě jeden moment, myslím, že všechny tak trochu lákala možnost zahrát si se zahraničními herci.

Pracovali jste s mezinárodním štábem. Vznikly na place nějaké vtipné situace, způsobené například komunikační bariérou?

Co se týká našich tří hlavních mužských herců, vtipné situace nastávaly poměrně často. Všichni hráli ve svém rodném jazyce a takto probíhala i komunikace na place. I když jsou si všechny jazyky blízké, rozhodně si nejsou tak blízké, jako například slovenština s češtinou. Takže občas jsme některá slova museli vyloženě „dohrát“. Zajímavé je, že slovenština byla pro ně srozumitelnější než čeština. A na konci to celé skončilo tak, že Eliška Balzerová hovořila tak trochu srbsky, Péťa Hřebíčková slovensky. Miki používal dost slovenských i českých slov současně a Branislav Trifunovič sice mluvil srbsky, ale rozvinul svoje „telepatické“ schopnosti a rozuměl mi dříve, než jsem stačila cokoli říci, už jen z mého pohledu.

Jak probíhalo natáčení? Co bylo pro vás na natáčení nejtěžší?

Natáčení probíhalo až výjimečně klidně a pohodově navzdory tomu, že všechny postavy mají ve filmu několik vypjatých a náročných scén. Měla jsem výborný štáb a skvělé herce, kteří mi byli velmi blízcí nejen pracovně, ale i lidsky. Před začátkem natáčení jsem se asi nejvíc obávala práce s malou Valentýnkou, které, když jsme natáčeli, bylo pět let. Paradoxně z toho malého děvčátka vykoukl velký profík a velký talent. To, že jsme ji mezi tolika dětmi našli, považuji za veliký dar.

Na filmu jste se, tak jako v případě filmu Všechno nebo nic, podílela i scenáristicky. Můžou diváci očekávat kopii knihy, nebo jste se ve filmu od ní maličko odklonili?

Já si osobně myslím, že při zfilmování knihy je občas nutné se od knižní předlohy odklonit. Kniha totiž pracuje s jinými rozpoznávacími principy a film také s jinými. Kniha má k dispozici opisy, vnitřní monology, přes které se dostanete do myšlenek postav, do jejich emocí. Ve filmu to musíte dát do jiných situací, musíte najít způsob, jak to, co si ta postava myslí ve svém nitru, říci jinak. Také se toho do knihy dostane mnohem více než do filmu.

Na co byste diváky nalákala do kina? Na co se můžou těšit?

Doufám, že na silný a emotivní příběh, při kterém se dá zasmát, ale i si poplakat. Ženy se můžou navíc těšit na tři nové, neokoukané, charizmatické mužské tváře, Branislava Trifunoviče a Mikiho Manojloviče, kteří patří mezi nejoblíbenější srbské herce, a Janka Popoviče Volariče, který je hvězdou v Chorvatsku.

Peter Nunez (Rozhovor)
Naposledy jsme se potkali těsně před premiérou vaší producentské prvotiny - kinofilmu Všechno nebo nic - kdy jsme s napětím čekali na to, jestli divácký zájem zúročí všechny investice - lidské i finanční, které do projektu putovaly během náročného pětiletého natáčení. Jak se na vstup filmu na nejen slovenská plátna a jeho další osud díváte dnes?

Všechny moje producentské sny byly překonány. Měl jsem vysoké očekávání, ale to, že Všechno nebo nic dohromady vidělo více než 850 tisíc platících diváků - Slovensko, Česko, Polsko - to jsem neočekával ani v nejdivočejších snech.

V těchto dnech opět prožíváte „období čekání“. Opět budete jistě s určitou mírou napětí sledovat, jestli se sály a kinosály naplní a jestli v pořadí druhý film s názvem Příliš osobní známost osloví diváckou veřejnost. Jsou vaše současné pocity jiné? Cítíte se před aktuální premiérou emočně silnější po zkušenosti s filmem, který měl premiéru před třemi lety?

Ani ne. S prvním filmem jsme mohli jen překvapit, anebo shořet, s druhým „musíme“ potvrdit úspěch, a když se to nepodaří, zklameme. Tlak je to značný a dost nepříjemný, ale jsem na to zvyklý z jiných projektů. Úspěch je zavazující, ale jen pánbůh ví, jak to dopadne s tímto druhým závazkem.

Pomohl vám úspěch snímku Všechno nebo nic ve vaší práci na pozici producenta?

Ano, snáze se mi sháněly peníze. Všechno nebo nic byl ziskový projekt, pro zhlédnutí tabulky s čísly tohoto filmu se lidé, kteří vstupovali do Příliš osobní známosti, rozhodovali snáze.

A i tentokrát jste stavěli na spolupráci s režisérkou Martou Ferencovou a autorkou literární předlohy „Evitou“ Twardzik Urbaníkovou. Staré moudro však říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Jak probíhal váš dialog ve změněných souřadnicích času a prostoru?

Nevstoupili jsme do stejné řeky. Jsme na nové lodi se starou posádkou na velmi dobrodružné nové výpravě. A mám z toho radost.

Výběrem „ženského“ žánru jste se podle vlastních slov, které jste řekl před třemi lety, rozhodl zaplnit mezeru v domácí filmové tvorbě. Postupoval jste při volbě scénáře snímku Příliš osobní známost stejně pragmaticky, nebo v té chvíli sehrály roli i jiné, osobní faktory?

Naše tušení o mezeře se potvrdilo, v tomto smyslu už hrajeme na jistotu. Ale jsem zároveň milovníkem toho, když mě film v kině překvapí. A takovéto překvapení dopřejeme i divákům, kteří přijdou do kina na Příliš osobní známost. V první polovině filmu si vytvoříte představu, jak se bude film vyvíjet, ve druhé polovině se všechno zvrtne a nebudete chápat, co se děje. Překvapující bude podle mě i emocionální síla filmu.

Vnímal jste jako režisér zajímavé nuance při komunikaci vícejazyčného hereckého kolektivu, ve kterém byli herci slovenští, čeští, srbští a chorvatští?

Všechny problémy, které z toho vznikaly, řešil štáb. Já jsem si jen užíval skvělé herecké výkony a svěží herecké kombinace.

I váš druhý film je naplněn každodenními drobnými dramaty, která nás provázejí, protože nedokážeme fungovat jinak, než že lidé na sebe zkrátka reagují. Považujete vy osobně vztahy mezi lidmi v současné společnosti za komplikované? Máte na řešení běžných rozhodnutí a bouřek vlastní recept?

Vztahy jsou podle mě v dnešní době stejné, jako byly vždycky. Jen lidi se mají lépe, a když nemusí bojovat o přežití, více se zabývají sami sebou a svými vztahy. A ne vždy je to dobré. Co mě se týká, já žádný recept nemám.

Jaký moment se vám při natáčení Příliš osobní známosti vryl do paměti?

Při první projekci jsem měl slzy na krajíčku a říkal jsem si: Proč? Vždyť už jsem to četl, tak to je trapné, nechat se takto dojmout.

Na závěr mi dovolte jasnou otázku: Čím byste nalákal diváky do kin?

Příliš osobní známost je výborný film, který své diváky na necelé dvě hodiny strhne do dění tak, že úplně zapomenou na okolní svět. Je plný výborných hlášek, komických situací a velmi intenzivních emocí. Jestli přijdete do kina na Příliš osobní známost, nebudete litovat. To slibuji!

Eliška Balzerová (Rozhovor)
Čím vás role, kterou hrajete v Příliš osobní známosti, zaujala?

Já mám ráda role lidí, kteří se během filmu mění. Dostala jsem nabídku hrát ženu, která svůj život už vzdala, rezignovala, obětovala svoje dny péči o vnučku. A najednou přišel někdo, kdo v ní znovu zažehl plamen lásky, do koho se zamilovala.

Je to pro herečku výzva?

Ano, mě to moc bavilo hrát. Přerod ženy, která už byla jen šedivou myškou, starala se o vnučku, vařila, prala, žehlila, na znovu rozkvetlou ženu. Pamatuji si tu scénu, kdy jsem s mužem, který se mi líbí, přišla poprvé do jazz baru, do světa, který jsem v té roli vůbec neznala. Dívala jsem se jen tak zpoza rohu a po nějaké chvíli jsem tam byla jako doma.

Zahrála jste si po boku Mikkiho Manojloviče, kultovního srbského herce. Bylo to příjemné?

Měla jsem velké štěstí na hereckého partnera. Miki je velmi sympatický člověk, výborný herec, a když mi paní režisérka řekla, že ho našla v Srbsku, trochu jsem se lekla, protože jsem věděla, že je před námi i intimní scéna, a záleželo mi na tom, abychom si s partnerem sedli. Takže jsem byla trochu v rozpacích a také jsem to Martě řekla, ale ona mě uklidnila, že to bude v pořádku, a opravdu to bylo fajn. Miki je velmi otevřený člověk, ihned jsme se stali přáteli, dokázali jsme se dohodnout, co a jak zahrajeme, cítili jsme jeden druhého a krásně jsme herecky souzněli.

Přerod té ženy byl vidět i na tom, jak se oblékala na začátku a jak se oblékala, když potkala nového muže…

Ano, chtěli jsme, aby ten smutek a zatrpklost byly vidět, a postupně jsme je odlupovali.

Ve filmu hrajete tchyni, která není moc příjemná, jaká jste tchyně doopravdy?

My jsme dětem do života nikdy nezasahovali, nijak jsme jim výběr partnera neznepříjemňovali. Říkali jsme si s mužem - my jsme dvojice, my jsme spolu a oni budou žít s tím, koho si vyberou ony, ne my. Obě naše děti si našly skvělé partnery a jsme rádi, že jsme jako rodina spolu.

Petra Hřebíčková (Rozhovor)
Čím se vám zalíbil scénář filmu Příliš osobní známost?

Vždycky mě baví, když je scénář nepředvídatelný a postavy jsou uvěřitelné. To je základ, který scénář Příliš osobní známosti splnil na jedničku. Téma lidské hladiny lásky mě nikdy neomrzí, navíc je film plný dobrého humoru, vášně a dramatický závěr mi vehnal slzy do očí. Smála jsem se, červenala jsem se, dojala a asi i zamyslela. Kéž by takový zážitek měli i diváci v kinech.

Je to film o přátelství mezi ženami, je to důležité i ve vašem životě?

Teď, když mám malé děti, se to u mě tak nějak jinak všechno pozměnilo, že jsem víc s rodinou než s kamarádkami na víně. Ale vím, že přijde čas, kdy si znovu s holkama někam vyjdeme a strávíme spolu čas, který si užijeme.

Hrála jste mámu malému děvčátku, je náročnější hrát scény s malými dětmi?

Určitě, hlavně když jsou situace, které hrajete, emočně vypjatější. Valentýnka je velký talent, pracovala jako profesionál a my dvě jsme měly štěstí, že jsme se hned sblížily.

Natáčení bylo pro vás náročné i proto, že máte malého chlapečka a těsně předtím jste dotočila jiný film…

Ano. Naštěstí mi produkce vyšla vstříc a v rámci natáčení jsem měla mezi pracovními dny víc volna, tak se to dalo zvládnout.

Janko Popović Volarić (Rozhovor)
Čím vás zaujal film Příliš osobní známost, že jste se rozhodl přijmout nabídku zahrát si v něm?

Na scénáři se mi líbilo zobrazení vztahů mezi muži a ženami, a i to, jak se na ně pohlíží idealistickým a romantickým pohledem zároveň a pro mou postavu i optimistickým. Líbilo se mi, jak jsou vystavěné postavy a humor, který se prolíná celým scénářem. Obzvlášť u mojí postavy a jejího milostného příběhu.

Jak se vám hrála vaše role, v čem je zajímavá, výjimečná, jiná?

Viktor je romantická a svým bláznovstvím vlastně dost sympatická postava, ze začátku filmu je to jen nevyzrálý rebel a bohém, postupem času se ale se svou nevyzrálostí srovnává čím dál tím víc. Dochází k tomu ve chvíli, když se seznámí s ženou na první pohled úplně jinou, než jakou by člověk předpokládal. A ona mu obrátí život vzhůru nohama, změní mu úplně pohled na svět. Všechno je proti nim, oni se ale do sebe zamilují natolik, že se oba nakonec dokážou pro toho druhého změnit.

Jak se vám spolupracovalo s českými herci a tvůrci?

Když je kolektiv úplně zapálený do projektu a na place vládne skvělá atmosféra, je pak jedno, kde točíš. Od prvního dne mě kolegové z Česka a ze Slovenska přijali do rodiny, stal jsem se jejím členem a moje filmová partnerka, Tatiana Dyková, je úžasná herečka. Natáčení s ní jsem si užil a tohle opravdu není jen moje zdvořilá odpověď na vaši otázku.

V čem to bylo jiné, když to porovnáte s natáčením v „domácím“ prostředí?

Je dost schizofrenní slyšet pokyny v jednom jazyce, poslechnout si je v překladu od tlumočníka, s částí týmu mluvit anglicky a přitom vše hrát v chorvatštině. Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykl, pak jsme si ale našli systém, ve kterém jsme komunikovali. Objevili jsme i možnost slov, které jsou v našich jazycích podobné, takže jsme se dorozumívali v takovém našem vymyšleném jazyce. Všechno ostatní je podobné jiným filmovým štábům, ať už se točí kdekoli. A já tu energii, která je na place, miluji, takže jsem si tenhle projekt užil.