Probudím se včera

Petr Kovář, učitel na střední škole, se právě rozešel se svou několikátou přítelkyní. Uvědomí si, že jediná žena, kterou kdy bezvýhradně miloval, byla jeho spolužačka Eliška. Tehdy, v sedmnácti letech, nenašel odvahu jí říct, že ji má rád, a ona se pak navždy vytratila z jeho života. Petrovi se naskytne jedinečná šance cestovat zpět v čase do svých studentských let a vrátit se do června 1989, kdy chodil do třeťáku. Dostane možnost napravit, co promeškal. Musí překonat Eliščin počáteční nezájem, zbavit se jejího otravného přítele, navíc prospívat ve škole, přestože už středoškolskou látku dočista zapomněl. Petr se dostává do změti komplikací a průšvihů, které naštěstí řeší s vtipem, nadhledem a drzostí, kterou dobře zná od svých vlastních studentů. Postačí však tyto zbraně na to, aby přesvědčil Elišku o svých citech a získal její lásku?

Petr Kovář je sympatický čtyřicátník, oblíbený profesor češtiny na gymnáziu, úspěšný autor detektivek, který ale totálně „propadá“ ve vztahu k ženám. Když se s ním rozchází další přítelkyně (už osmá v pořadí!) a rodiče uzavírají sázky, jak dlouho mu vydrží jeho nový vztah, je z toho už téměř „na prášky“. Na třídním srazu bývalých spolužáků z gymnázia si uvědomí, že tou jedinou dívkou, o kterou kdy stál, byla jeho spolužačka Eliška. Ve svých sedmnácti jí nedokázal vyznat lásku, pak se odstěhovala a ztratila se z jeho života… Když Petr dostane jedinečnou šanci vrátit se na chvíli do svých studentských let, do června 1989, kdy byl ve třeťáku, neváhá ani vteřinu. Vidí v tom příležitost napravit to, co zameškal. Je mu opět osmnáct, ale zůstalo mu vědomí i paměť „čtyřicátníka“. Dělá vše pro to, aby si získal sympatie Elišky, ale musí opět zvládat i studentské povinnosti, s čímž rozhodně nepočítal. Zkuste si po dvaceti letech vzpomenout na rovnice z matematiky, chemické vzorce, azbuku, nebo na poučky z občanské výchovy, které už za pár měsíců nebudou platit? A vůbec - pamatujete si, jak to vypadalo ve školství v době před sametovou revolucí? A sem tam si zahraje i na „proroka“, protože ví, k jakým změnám dojde u nás po listopadu 1989 a jak budou vypadat spolužáci v dospělosti, čím kdo bude, atd.

Petr má však smysl pro humor a změť nepředvídané komické situace i vážnější konflikty řeší s vtipem, humorem a nadhledem. Ale hlavně prožije úžasný červnový měsíc, v němž si musí získat sympatie i lásku Elišky a kdy si uvědomí, že život se má žít tady a hned, naplno každou minutu a vteřinu a že to nejvíce platí o lásce.

Podaří se Petrovi přesvědčit Elišku o své lásce? Na odpověď na tuto otázku si musíme ještě pár dní počkat. Jedno víme už dnes - tento příběh nabídne v závěru velké překvapení!

Probudím se včera nabízí vtipný příběh, originální výlet do nedávné minulosti, nevšední milostnou zápletku a zcela nečekanou pointu.

Výběr hereckých představitel; do některých hlavních rolí nebyl jednoduchý. Příběh se odehrává v současnosti, ale vrací se i do nedávné minulosti - do června 1989. Pro řadu postav bylo potřeba najít dvojici herců, kteří by je představili ve dvou „věkových kategoriích“ - v osmnácti letech a ve čtyřiceti.

Zajímavost

Lokace

Praha, Lovosice, Ploskovice, Veltrusy a Litoměřice - pět hlavních lokací, kde se natáčela komedie. Prvenství si jednoznačně odneslo město Litoměřice, kde se natáčely všechny scény z minulosti - z 80. let. Filmaři ocenili hlavně vstřícnost a ochotu, s jakou jim tady vycházeli lidé vstříc, ale i upřímný zájem o film a natáčení.

Druhý natáčecí den - Velká studentská zábava v Litoměřicích.

Ten velký zájem se projevil už druhý natáčecí den. Nebývá zvykem, aby se ta nejsložitější a nejlidnatější scéna, natáčela mezi prvními, kdy se štáb ještě jenom oťukává a vylaďuje na stejnou strunu. U Probudím se včera to bylo právě naopak. Scéna velké zábavy v poslední školní den přišla na program právě druhý natáčecí den. Bylo potřeba desítky ba stovky komparsistů - hlavně studentů, ale i těch straších. Hlavně ti mladí a nejmladší se jen hrnuli na tak lákavou událost, i když se jednalo o noční scénu. Všichni se radovali, jak si užijí natáčení i tancování spolu s mladými herci, kteří si už získali uznání i popularitu: Jiřím Mádlem, Evou Josefíkovou, Filipem Cílem, Tomášem Váhalou a dalšími.

Už odpoledne se velký sál kulturního domu v Litoměřicích naplnil tak, že praskal ve švech. Na parketě bylo živo, tančilo se, řádilo přesně podle pokynů režiséra a jeho asistentů. Ale také se donekonečna opakovaly stejné scény, takže kolem půlnoci se začala projevovat únava a když natáčení s prvními slunečními paprsky skončilo, tak v sále zůstalo jenom několik největších vytrvalců. Hodně nadšených komparsistů potajmu zdrhlo. Naštěstí i podle scénáře mělo být na parketě mnohem míň tančících, takže se to nakonec nějak šikovně zakamuflovalo.

Pochvala

Jedničku na filmařském vysvědčení filmu Probudím se včera si zaslouží nejen mladí herci, kteří si zahráli role studentů, ale i opravdoví studenti z Gymnázia na Vítězné pláni v Praze a z Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích, kteří se rádi posadili do školních lavic i v době prázdnin a vůbec jim to nevadilo.

Naopak. Bavili se a užívali si natáčení do puntíku. O studentskou recesi v přestávkách natáčení nebyla nouze. A navíc - půvab studentek ocenili všichni členové štábu i hosté, kteří se přišli podívat na natáčení a všichni jako jeden muž prohlásili, že by se také hned vrátili do školních lavic, protože málokdy se stane, aby v jedné třídě bylo tolik krásných studentek. Platilo to jak o třídě Gymnázia Na Vítězné pláni tak o třídě v litoměřickém Gymnáziu Josefa Jungmanna.

Filip Blažek se stal mezi místními studentkami samozřejmě profesorskou hvězdou. On sám měl k té spoustě krásných studentek malou výhradu. Přiznal, že kdyby byl opravdu učitelem a měl ve třídě tolik krasavic, tak by se musel vzdát učitelského povolání. Prostě by to nešlo. Asi věděl, proč si zvolil přece jen jinou profesní dráhu...

Jiří Mádl to měl jednodušší - přijel do minulosti jenom za tou jednou jedinou - Eliškou, takže ani neměl čas všímat si krásných spolužaček To spíše ony si všímaly jeho, Zuzana, mu také pěkně zkomplikovala život.

Probudím se včera - téměř „historický“ film

Komedie Probudím se včera se odehrává ve dvou časových rovinách - v současnosti a před dvaceti léty (rok 1989). Dá se říci, že je to už vlastně „historický“ film. Rozhodně tomu tak bylo, pokud jde o dobové lokace, byty, rekvizity a oblečení. Bylo potřeba se také vypořádat se spoustou drobností, které odkazovaly na současnost. Zabodoval břečťan. Břečťan se totiž stal nejčastější pomůckou pro překrytí drobných detailů v exteriérech, které už nekorespondovaly s minulostí - TV satelity, nová dopravní značení, vývěsky nad obchody, nebo auta na ulici, k nimž se nikdo nehlásil a nebylo je možné odtáhnout. A pokud jde o dobové rekvizity - vybavení školy před dvaceti lety, vybavení bytů, obchodů atd. - ty by se nevešly ani do dvou pětitunek!

Největší second hand v Čechách - ve filmu Probudím se včera

Nejvíce práce měly však kostýmní návrhářka Lucie Ulíková a kostymérka Jana Konečná. Bylo potřeba zajistit stovky a stovky dobového oblečení z konce 80. let pro studenty i kompars (přes 1000 lidí!). Prý by se mnohem jednodušeji sehnalo oblečení z 60. nebo 50. let, ale to z konce let 80. jako kdyby se propadlo pod zem. Lucie Ulíková vymyslela skvělou teorii - listopad 89 přinesl zásadní změny do našeho života, lidé chtěli zapomenout na to, co bylo dříve, zbavit se všeho, co připomínalo dobu nesvobody, a tak se zbavovali i oblečení. Kostýmy se tedy sháněly, kde se dalo: Na Barrandově, v České televizi, v second handech i na inzeráty.

V Litoměřicích na gymnáziu pak věšáky s oblečením, bedny s obuví, koše s doplňky apod. - zabraly 2 největší třídy! Každý kus oblečení měl svoji visačku se jménem herce nebo komparsisty a k tomu ještě poznámky o botách a doplňcích. Stovky a stovky záznamů, popisek, jmen, pracovních fotografií - nic nebylo ponechané náhodě.

Škoda, že všechno to oblečení nešlo zachovat - byl by z toho parádní second hand a asi by měl dnes úspěch, protože retro je opět v módě! Ostatně Eva Josefíková, která si zahrála hlavní ženskou postavu Elišky, si některé kusy oblečení, nebo bižuterie vypůjčila od maminky ale i od babičky.

A český unikát - Tuzex

A aby oblečení Jiřího Mádla bylo stylové a aby byl malinko za „frajera“ před dívkou svého srdce - šel si jej koupit do… Tuzexu. A tak film připomene zcela unikátní možnost nákupu oděvů a dalších „buržoazních produktů“ - v Tuzexu za Bony.

Timeway - cestování v čase

Velkým oříškem pro architekty Zdeňka Flemminga a Roberta Vaňka byl výzkumný ústav TIMEWAY, resp. konstrukce pro přenos v čase. Zkoušely se nejrůznější modely a návrhy - a nakonec v obrovském hangáru v AVII v Letňanech vznikla úžasná a působivá futuristická konstrukce díky níž se mohl Petr Kovář dostat ze současnosti do minulosti a setkat se tak se svoji životní láskou Eliškou.

Poznámka do žákovské

Jednoznačně si poznámku a výtku zaslouží počasí. Kvůli dešti a studené vlně bylo potřeba přerušit natáčení a čekat několik dní na sluníčko. I tak se nejsložitější scéna na plovárně s králíkem natáčela pod mrakem a normální člověk by do bazénu nevlezl. Eva Josefíková a další herci projevili, jak už to u této profese bývá, obrovskou statečnost - ti si zaslouží největší pochvalu.

Králík

Pro tuto komedii veledůležitá „postava“, protože na něm záleželo, jestli si Jiří Mádl coby Petr získá sympatie Elišky. Králíci byli tři - šampión, líný a ten třetí - na… prostě jen na focení. Šampión první den natáčení úžasně zabodoval, ale druhý den už musel relaxovat. Nastoupil „líný“, který se ani nehnul. Jiří Mádl si ho tedy vzal stranou a kupodivu po krátké domluvě (co mu ten Jiří namluvil, zůstalo tajemstvím) se králík vzchopil a předvedl lepší výkon než šampión. První krůček Petra Kováře k srdci Elišky byl vykonán.

Je to tak! Co neuděláš hned, musíš dokončit včera!

Stejně jako hrdina naší studentské komedie Probudím se včera Petr Kovář. Když byl ve třeťáku gymnázia, nedokázal říct spolužačce Elišce, že ji miluje. A protože ve čtyřiceti zjistí, že jedině ona je opravdu ta pravá a jediná, tak se musí vrátit do nedávné minulosti (do června 1989), aby jí konečně vyznal lásku! Návraty nejsou nikdy snadné, zvláště když jde o návraty v čase. Navíc do doby "předsametové", a ještě na druhou stranu katedry, kdy život i školství u nás byly trochu jiné. Na cestě za studentskou láskou čeká Petra řada nečekaných situací, komických i vážnějších konfliktů - a na konci? Nejen pro diváky zcela překvapivá pointa.

K obsazení dodáváme:

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, v současnosti a v červnu 1989, o některé role se museli "dělit" dva herci: mladší a starší.

Petr Kovář
Jiří Mádl (18) a Filip Blažek (40)
Pohybují se ve dvou časových rovinách, takže se před kamerou nikdy nesejdou. Ale jinak jsou si v mnohém podobní, mají stejný smysl pro humor a neberou se vážně - a snad ti dva sympaťáci nakonec přece jen Elišku přesvědčí o svých citech a že to s ní myslí smrtelně vážně…

Věříme, že i blízkou podobu Jiřího Mádla a Filipa Blažka diváci přijmou za svou.

Jiří Mádl - režisér o něm zpočátku ani neuvažoval do role Petra. Jeho původní role byla jen pomoct při výběru hlavní představitelky na castingu, aby se dívky uvolnily v přítomnosti tolik inspirujícího a nepředvídatelného Jiřího Mádla. Ale byl tak skvělý, že získal roli. A když se vedle něho objevila půvabná Eva Josefíková - bylo jasné, že ti dva budou ideální.

Nezůstalo ale jenom u toho - Jirka "zajel" i do scénáře a měl řadu skvělých nápadů. S některými z nich se setkáte na plátně. Ostatně jeho nápadem byl i králík - původně byl ve scénáři papoušek. Ale králík se ukázal být mnohem zajímavější i z hlediska natáčení, i z hlediska jeho role v příběhu a ve vztahu Elišky a Petra.

Filip Blažek - dlouho se hledal Jirka Mádl ve straším vydání do role sympatického profesora češtiny, kterému to však moc nevychází se ženami. Nakonec to vyhrál Filip Blažek. A docela si to jako profesor sličných studentek užíval. Také umí skvěle recitovat zamilované básničky. Statečně ale přiznal, že kdyby měl být skutečně profesorem na škole a kolem sebe měl tolik krásných dívek, tak by to asi nešlo a musel by změnit povolání. Asi ví, proč se stal hercem...

Eliška Rybanská, později Novotná (životní láska Petra)
Eva Josefíková (18) a Martina Preissová (40)
Hlavní ženská postava dostala opravdu krásné a skvělé herečky pro věk studentský i zralejší. Jsou hezké, přitažlivé, vtipné a občas nepohrdnou ani fackou, jako jasným argumentem. Petrovi se rozhodně vyplatí zajet si do minulosti a pokusit se získat sympatie Elišky!

Osmnáctiletou Elišku hraje Eva Josefíková. O generaci starší Elišku hraje Martina Preissová. Obě herečky mile překvapila jejich vzájemná podoba, v tomto ohledu měl pan režisér a jeho castingový team mimořádně šťastnou ruku…

A hlavně: profesorský sbor snů…

Profesor Křístek - třídní, profesor češtiny a literatury, který má pochopení pro Petrovy lumpárny

Viktor Preiss
Vzpomenul si, že měl na gymnáziu štěstí a potkal tam právě profesora, který mu dal do života strašně mnoho. K samotnému filmu a příběhu se vyjádřil velmi pozitivně - je dobré se vracet do minulosti, aby se nezapomínalo na to,v čem jsme žili a jak je teď náš život jiný. Hlavně pro mladou generaci je to důležité. Ta možnost srovnání.

Profesor Maznička - kovaný zastánce starých pořádků, profesor občanské nauky, co první jistě zazvoní klíči… a stane se ředitele školy!

Miroslav Táborský
Na otázku, zda by se chtěl vrátit do minulosti, odpověděl se smíchem, že klidně, pokud by to bylo na ty tři-čtyři natáčecí dny. Jinak je rád, že už to máme za sebou.

Prof. Pažitková - svérázná pedagožka matematiky a chemie, co se nikdy neobejde bez meotaru, protože meotar je vždy jasnou oporou.

Profesorka ruštiny- jedinečně šokovaná, že někdo ve třeťáku tápe v azbuce.

Tělocvikář
V roli tělocvikáře, který okouzlil všechny dámy na natáčení svým šarmem a úžasným smyslem pro humor, ale své „svěřence“ totálně zničil - nikdo menší a povolanější než desetibojař Roman Ševele.

Profesor Bartoš - specialista na výpočetní techniku zcela unesený posledními výdobytky výpočetního pokroku.

Dr. Prubner - vědec, který experimentuje s přenosy v čase.

Petr Nárožný se svým nezaměnitelným smyslem pro humor bavil všechny v pauzách při natáčení. Někdy stačila už jen pouhá jeho přítomnost.

Psycholog Souček - Petrův kamarád, psycholog.

Petr Forman - je už téměř kmenovým hercem Bia Illusion - Hrál v Rodince (jednoho z dospělých raubířů), hlavní postavu v artovém filmu Bella Mia, který se právě natáčí a psychologa v Probudím se včera. A nesmíme zapomenout na to, že i jeho táta je spojený s Bio Illusion - jednak dokumenty Miloslava Šmídmajera a jednak postavou "ospalého" čerta v pohádce Peklo s princeznou. Petr Forman na otázku, zda si pamatuje ze školy na nějaké maléry suverénně odpověděl: - Ne, nedělali jsme řádné vylomeniny , my si s bratrem Matějem našli vždy nějakou zábavu a měli jsme pořád co dělat. Takže žádná rozbitá okna a podobně? -Ne, zděsil se, jenom jsme jednou doma založili požár!

A pak věřte hercům!

Marie - Petrova přítelkyně, osmá v pořadí, která od něho odchází.

Dáša - hodná učitelka, která by naopak velmi ráda získala Petra.

Domovnice, která se s nájemníky rozhodně nemazlí.

Drogista - specialista na barvy, herbicidy a vraždy.

Karel Šíp
Víte, chodil jsem do školy v době, která vyráběla ty nejneuvěřitelnější trapasy. V první třídě přišel jednou učitel a poručil nám, abychom vytrhli z jedné učebnice určitou stránku, na které byl nějaký obrázek. Nevěděli jsme proč. Aţ pak jsme se dozvěděli, ţe tam byla fotografie Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského v přátelském objetí. Bylo to v době, kdy probíhal se Slánským soudní proces a bylo potřeba zničit všechny kompromitující doklady...

Školní inspektor Křeček
Inspektor, co se rád vrací za katedru a zkouší studenty z povinné četby.

Miloslav Šmídmajer (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Proč jste se rozhodl realizovat právě scénář dosud neznámého autora Lumíra Holčáka? Co osobně u vás vyhrálo a čím si vás získal?

Poštou přišel scénář v modrých deskách a pár dnů ležel na stole. Jednou se kolegyně o něčem horlivě dohadovaly, a tak jsem ho vzal do ruky a začal číst - dialogy byly ohromně vtipné a záhy jsem zjistil, že se odehrává ve školním prostředí. Léta jsem scénáristy nabádal, prosil, ať napíšou příběh ze školního prostředí a nic… A najednou jsem měl před sebou nejen bezvadnou komedii z prostředí školy, ale autor mě do příběhu tak vtáhl, že mě zajímalo, jak ze situace v závěru vybruslí. Zkrátka mě napnul… Záhy jsme se sešli - a jak jsem četl scénář dvakrát za sebou, vybavoval jsem si prostředí gymplu, na který jsem chodil, a atmosféru Litoměřic, kde jsem vyrůstal a zažil první lásku… Zjistil jsem, že na gymplu se nic moc nezměnilo, a tak jsem se nadšeně pustil do příprav. Říkal jsem si, že to není typ filmu, který sbírá ceny, ale na druhou stranu je to typ filmu, který člověk může vidět víckrát a odchází příjemně naladěn…

Patříte k producentům a tvůrcům, co rádi podporují významné osobnosti jako naprosté nováčky, co vás motivuje k takovým protipólům a komu jste pomohl a jste na to pyšný.

Jé, takhle nepřemýšlím. K celé řadě starších tvůrců chovám veliký respekt a užívám si, když můžeme spolupracovat. A na druhé straně každý jednou začíná, a pokud je na tom člověku poznat, že do své první příležitosti vloží maximum svých schopností, je to také inspirativní. Pan Holčák napsal ohromně vtipný scénář a každý z nás se potřebuje občas zasmát, pobavit.

Trvalo dlouho, než jste vybral herečku do role Elišky?

Rozhodně dýl, než jsem chtěl. Věděl jsem okamžitě, že strašně moc záleží právě na Elišce, protože to musí být holka, kvůli které stojí za to se vracet. I v čase. Dělali jsme několik castingů a nebylo to nic moc s pouhým nahazováním. Tak jsem požádal Jiřího Mádla, aby přišel na castingy, aby ty krásné mladé herečky trochu vyhecoval, zbavil zábran před kamerou, odhalil jejich možnosti... a už nebylo pochyb. Když jsem viděl, jak se v roli Petra baví, jak přichází se stále novými a novými nápady ve stejných scénách, tak jsem věděl, že je to Petr! A bylo rozhodnuto!

Počkejte, ale my jsme se ptali na Elišku!

Já vám to neřekl? Byl bych raději, kdyby se to prozradilo až v kině, ale to neutajíme. Je to Eva Josefíková! Opravdu krásná, milá, na kterou jen tak nelze zapomenout. Navíc má smysl pro vtip a komiku! Když teď vidím Jiřího a Evu spolu před kamerou, tak vím, že to byla správná volba! Myslím, že tu volbu přijmou i diváci.

Kdybyste měl podobnou šanci jako hrdina Petr a mohl jste se vrátit do minulosti, změnil byste něco? A popř. co?

Po bitvě je každý generál a ví, jak to udělat nejlépe, ale co já vím, jestli bych se nerozhodoval hůř než tehdy? Vždy jsem miloval film a dnes pracuji pro film a s úžasnými lidmi, to bych za nic na světě nechtěl změnit. Škoda jen, že jsme jako generace nevyrůstali ve svobodné společnosti, ale zase jsme si užívali hodnot kamarádství a obrovské radosti, když jsme mohli třeba vidět film, který nám zdejší distribuce zatajovala… Zkrátka: asi bych se bál něco v minulosti měnit.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta? A pedagogy… kamarádské i ty kované? Jak to tedy bylo u vás na střední škole?

Na studentská léta vzpomínám hrozně rád, proto jsem si užíval tohle natáčení přímo na gymplu, kde jsem sám studoval. A v Litoměřicích, které také důvěrně znám! Jako bych všechny ty lidi z minulosti miloval. Měli jsme skvělého kantora na latinu - profesora Kozla. Pamatuju si, jak přišel v prváku do třídy, předstoupil před nás a vážně pronesl: „Jmenuju se profesor Kozel. Smějte se. Máte na to 5 minut!“ To víte, že jsme vyprskli smíchy a pět minut nám bylo málo. Vzpomínám na všechny ty blbosti, co jsme nadělali - i na maličkosti, kdy jedna kantorka nosila divné podprsenky, a my s klukama tipovali, jestli bude mít ňadra v zákrytu nebo rozhozené dolů a druhé nahoru… Normálně jsme se sázeli. No, byli jsme pubíci (tak nám říkal otec jednoho kamaráda, je to zkratka puberťák). Tenhle film jsem dělal s velkým nadšením a přiznám se, že bych klidně šel i do dalšího studentského příběhu.

Jaký byl váš největší „školní“ malér, na který si vzpomenete?

Míval jsem v pololetí pravidelně ředitelskou důtku, na konci pochvalu, protože jsem kromě malérů hrál amatérsky divadlo, vedl školní časopis, zúčastňoval se všech možných soutěží... Maléry jsem měl klasické - pozdní příchody, protože jeden rok nám škola nezačínala v 8.00, ale o 10 minut dřív - a já s tím nesouhlasil. Pak zakázané návštěvy na dívčím pokoji na horách a při výletech… První důtky jsem dostal hned první měsíc na gymplu: jeli jsme navštívit vlakem kamaráda z devítiletky do Ústí. Byl nervově labilní a hospitalizovali ho na psychiatrii. Pro nás to byla záminka k legraci a rozebírali jsme hovadiny, jak se má rozloučit, až ho propustí. Podepíše se jako Karel IV.

Jeli jsme čtyři - tři kluci a jedna holka a ve vlaku s námi jel i matikář, kterého jsme si nevšimli. Prý jsme se chovali nepřístojně (nahlas jsme se řehtali, to bylo vše) a prý jsme byli rozpárovaní - tehdy se nosili dlouhé vlasy. Zkrátka hovadina. Když nám chtěli dát důtku, rodiče spolužáků naklusali do školy, vysvětlili to - a nedostali nic. Naši nešli - a já důtku dostal. A další měsíc jsme jeli opět vlakem do Ústí do divadla na Rusalku. Když jsme se vraceli zpátky na nádraží, kamarád Jirka Masopust (dnes primář v ústecké nemocnici) měl hlad, tak jsme zaskočili do bufetu. Kdyby si dal párek jako já, vlak bychom stihli, ale on se rozhodl stát frontu na vlašák… Doběhli jsme na nadraží, skočili do vlaku, a ten jel jiným směrem… A byla ředitelská! Nebo si pamatuju, jak mě mamka honila půl odpoledne kolem kulatého stolu, protože jsem se nechtěl nechat ostříhat a ze školy přišel na to téma dopis…

Jak se vám líbilo natáčení a s kým se vám nejlíp pracovalo?

Ohromně jsem si užíval, že jsme točili právě v budově gymplu, kde jsem stokrát slyšel větu: Z vás nikdy nic nebude. Jednou matikář tohle říkal spolužákovi Doubravovi a předváděl, jak se bude vracet po týdnu z vysoké školy s kufrem potupně domů… No a Doubrava v pohodě vystudoval na přírodovědě obor, který ho skutečně zajímal.

Jména jako Honzák, Doubrava, Křeček patří lidem z mého okolí, často právě bývalým spolužákům. Scény s ženským přirozením na tabuli včetně té věty nebo lámající se křída a mnoho detailŧ jsem zažil a jen si je zapamatoval. Ale ty kytky, které kreslil Petr Elišce od domu aţ k zastávce, to jsem si kdysi vymyslel pro jednu holku…

A s kým se mi báječně pracovalo? Zní to strašně otřepaně, ale měl jsem skvělou partu: produkční, dramaturgy, rekvizitáře, kameramana i báječné herce… ale máte pravdu: když jsem měl na place Viktora Preisse a Jirku Mádla, to byla velká, opravdu velká radost. Na ně si režisér může vymyslet cokoliv a oni to naplní beze zbytku. Patří mezi světovou hereckou extratřídu!

Na jakou veselou historku z natáčení nejraději vzpomínáte…

Dnes se točí tak rychle, že příliš historek nevzniká, ale řeknu vám jeden drobný moment, který ukazuje, jak ohromný má smysl pro humor třeba pan Nárožný. Odpoledne, vedro, natáčení se zadrhlo na technických problémech, pomalu nám padal řemen, a najednou řekne vlídně větičku jako „Pojďte točit, abychom se dostali domů. Vždyť všichni platíme nájem, tak ať si to užijem.“ A tím všechno urychlil.

Jiří Mádl (rozhovor)
Co se ti nejvíce líbí na tomhle příběhu?

Asi to, že zobrazuje něco, co bychom si všichni hrozně často přáli - že to je taková ta naděje, že třeba ještě někdy někdo vymyslí stroj času a my se vrátíme a budeme moci něco napravit. Myslím si, že to je něco, co si lidi přejí mnohem víc, než vidět budoucnost.

Co rozhodlo anebo bylo největším lákadlem, abys přijal tuhle roli? Je to scénář nebo osobnost režiséra? Nebo spousta faktorů dohromady? Nebo něco jiného?

Scénář určitě ne… smích… Určitě Milda - jako to je úplně asi to zásadní. To je takový to, že člověk vlastně spíš řeší termín a jestli je pro tu roli vhodnej, aby to jako nepodělal, já jsem se úplně necejtil už osmnáctiletej, tak jsem to i Milošovi říkal, asi rozhodla osobnost pana režiséra.

Když si vzpomeneš na svoje školní a středoškolní léta, vzpomeneš si na nějaký trapas anebo průšvih, co jsi ochoten přiznat?

Já jsem chodil na osmiletý gymnázium a za první čtyři roky na gymplu jsem měl čtyři podmínečný vyloučení, ale byly většinou za nějaký fakt kraviny, za nějaký vyrušování v hodinách a takovýhle kecy. Ale já jsem nikdy nikomu neublížil a nikdy jsem se nepral. Byl jsem spíš takovej… ve třídě… že jsem kazil morálku třídy v jiným slova smyslu. A pak jsem třeba na výletech byl na pokoji holek v pozdních hodinách nebo tak, a to jsem neměl. Nic jako hroznýho - myslím si.

Jakpak se ti hraje s králíkem, co by hereckým kolegou?

Králík je výbornej, králík totiž vůbec nekazil záběry, králíka jsem musel jen jednou jedinkrát trochu proplesknout, jinak je úplně super. Vycvičenej jak stroj - vůbec to nechápu, protože ono to zvíře vůbec nemůže bejt chytrý, protože zvířata jsou v postatě hloupý. Já nechápu, jak s nima dokáže někdo takhle pracovat, že jsou vlastně stoprocentní. My jsme se toho báli, v tom scénáři to byl fakt největší otazník, jestli to tam vůbec dávat a jsme rádi, protože to vypadá výborně a nemáme žádný animace, je to opravdu pravej králík, co přede mnou zdrhá.

Takže myslíš, že to vyjde?

Já myslím, že jo.

Eva Josefíková (rozhovor)
Jak se Vám líbí scénář a celý příběh? Co se vám na něm líbí nejvíc?

Určitě je to zajímavá a docela neokoukaná zápletka, tedy jakoby v českém filmu, už dlouho se nic takového nenatočilo od filmŧ jako je Zítra vstanu a opařím se čajem nebo tak. Takže to je docela zajímavé. Je fajn, že je to příběh o lidech, kteří jsou mi věkově blízcí a že je to prostě veselá věc, ale ne úplně - já nevím jak bych to měla říct… okoukaná.

Kdybyste měla podobnou šanci vrátit se do minulosti a něco napravit, vrátila byste se kvůli něčemu?

Asi ne. Já mám pocit, že to co se děje, tak se má tak stát, jak se stalo a že zase na druhou stranu je to fakt velkej zásah. Myslím si, že osud to řeší za nás.

Takţe jste spokojená a nemáte opravdu co napravovat?

Ne že bych neměla co napravovat, samozřejmě najdou se věci… ale všechno má své místo v životě.

Vzpomenete si na nějaký svůj trapas anebo lumpárnu, zkrátka nějaký průšvih ze školy?

Já jsem chodila na gymnázium původně - na osmileté a musím říct, že jsem byla relativně hodná, já jsem nikdy nedostala poznámku, na základní škole jsem byla slušná holčička, až na střední jsem začala trošičku lumpačit, ale vždycky v mezích. A DAMU - to už je prostě o něčem jiným.

Jakpak se Vám točilo s panem režisérem Šmídmajerem?

No výborně, byla to vlastně naše první spolupráce a mne až překvapuje, jak to bylo strašně fajn a nejenom natáčení, ale třeba i po natáčení, že jsme si všichni - celej štáb šli sednout někam na jídlo a trávili spolu intenzivně ten měsíc… Musím říct, že se mi bude stejskat.

Na který zážitek budete nejraději vzpomínat?

Já jsem hrozně ráda za ty lidi, co jsem na natáčení potkala. Byl to takový letní tábor, spousta mladých lidí, získala jsem nové kamarády.