Pururambo

O expedicích Kombai 2005
Minulost u nich neskončila, přítomnost však ještě nezačíná! Jejich svět nikam nepospíchá. Oni netuší, že tam někde, za pomyslnými hranicemi jejich území, existuje něco, čemu říkáme civilizace. Přírodní lidé, žijící vysoko v korunách stromů a obývají ty nejdivočejší místa západní části ostrova Nová Guinea. Přežívají jen s prostředky doby kamenné. Zapomenuti, izolováni, nebezpeční. Kombajové!

(Pavol Barabáš: „Když se náš domorodý průvodce dozvěděl, kam máme namířeno, zmizel…..“)

Většina lidí si Novou Guineu spojuje s kanibalismem. V dnešní době je tento jev nevídaný a hlavně atraktivní. Pro tamní domorodce je tabu! Pojídání lidí se věnovali jejich předkové: nabírali tak sílu a energii. Dnes o tom neradi hovoří. Dohady se však šíří rychleji než skutečnost. Totéž platí o kmenech panenských končin Západní Papuy. Nenajde se mnoho těch, kteří se tam odváží. Pokoušeli se o to misionáři, ale většinou vůbec nepochodili. Příběh o bohu a biblická slova o chlebu a víně z úst bílého muže domorodci nejednou pochopili po svém. „Tohle je má krev, tohle je mé tělo...“ vzali doslova a první misionáře snědli. V jejich myslích vznikl zmatek a svět měl o čem vyprávět. Nová Guinea však v tomto směru není žádnou atrakcí. Snad jen mementem, že v dnešním světě se nikdo neukryje…..: „V době satelitních fotografií a map existují místa, která si právem zaslouží označení starých kartografů - hic sunt leones - Tady jsou lvi!“, tvrdí světaznalý a velezkušený cestovatel Rudolf Švaříček. Nová Guinea mu učarovala a zná ji jako málokdo. Tento izolovaný kout naší planety navštívil už mnohokrát.

Cesta z území Asmatů vedla proti proudu řeky Baliem, hlouběji do vnitrozemí. Několik dnů trvající plavba v obrovské kanoi měla jediný cíl - přiblížit se k území přírodních lidí, do oblasti kmene Kombajů. Území, na kterém žijí, se na mapě dá vyznačit jen přibližně.Ví se jen, že existují kdesi uprostřed neprobádané močálovité džungle, nedaleko hranic, které rozdělují ostrov Nová Guinea. Jsou vzdáleni jen několik dní pochodu napříč deštným pralesem, který jako piják přijímá „všechny slzy světa“, zpřesňuje Pavol Barabáš.

Motorový člun uvízl v řece. Bylo tam málo vody. Dál museli jít všichni pěšky, místy až po pás v močálu. Po několika dnech narazili na malé osady Kombajů. „První muž, kterého jsme potkali, se jmenoval Kuriare. Na sobě měl jen luk a násadu na pohlaví ze zobáku ptáka zoborožce. Na nose měl přišitý knoflík jako ozdobu. Společně s dvěmi ženami žil pár dní pochodu od misijní stanice, poslední široko daleko. Měl nemocného syna. Když má v pralese všechno svou příčinu, obávali jsme se, zda jeho chorobu nepřičte naší přítomnosti. Chtěl, abychom odešli. Po dlouhém vyjednávání nám dovolil přespat. Ráno jsme byli svědky mystického líčení. Kuriare držel v ruce šíp a vyháněl zlé duchy z otvorů chlapcova těla,“ popisuje Pavol představu domorodců o medicíně.

Druhý den se dostali do poslední větší osady. Vyměnili nosiče za ty, kteří byli ochotni jít hlouběji do pralesa. Domorodci nejsou zvyklí cestovat, bojí se pohybu v cizích teritoriích. Nejdále byli ve většině případů jen v sousední osadě a to znamená v těchto končinách tak jednodenní cestu a to je pekelně daleko. Civilizace tam ztratila vliv. Neměla sílu jít dál. Zastavil se tam i čas. Vytvořil tichou hranici pralesa, kterou se odváží překročit jen málokdo. Dál se nechodí! Nejvzácnější a nejnedotknutelnější část Kombajů však žije hluboko za ní. Hovoří se o nich potichu a s respektem. Jsou roztroušeni v deštném pralese. „Naším cílem bylo najít lidi, na kterých civilizace nezanechala stopy. Společně s nejistými domorodými nosiči jsme se rozhodli jít dále,“pokračuje Pavol Barabáš.

„Netušili jsme, co nás čeká. Nedobytný prales však cosi naznačoval,“ říká. Něco nevídaného! Cítili, jak jim mokrá tropická džungle ubírá energii. Dotěrný hmyz, zrádné močály, vysoká vlhkost a nehybný vzduch - prostě peklo. Přes den vice než 40` Celsia, v noci 35`. Voda se stala otázkou přežití. Dehydratace je vyčerpávala. K dispozici měli jen vodu z močálů, kterou převařovali, horkou vodu však vypotili dříve, než uhasila žízeň. Pojem času se postupně ztrácel. Zůstaly jen dva orientační body: tma a světlo. „Džungle nezná jiné tempo pohybu, než chůzi,“ vzpomíná Rudolf Švaříček na krkolomnou cestu přes nížinný prales, křížem krážem přes močály, bujnou vegetaci a hnijící stromy. Vytvářely dokonalý labyrint překážek. Každý krok byl nejistý, jako ten, při kterém Pavolu Barabášovi uvízla noha hluboko v řídkém bahně, začínajícím jej nenasytně pohlcovat. „Začal jsem se propadat. Jednal jsem rychle a instinktivně. Odneslo to koleno, které mi téměř vyskočilo z kůže. Můj výkřik bolesti udělal přčekvapivou ozvěnu do ticha,“ vzpomíná na okamžiky, kdy hltal prášky proti bolesti. Zákony džungle vycítí každou slabost. Nesmíte ukázat, že máte problémy. Je nutné jít dál.

Čím se ocitali hlouběji a hlouběji v pralese, tím víc se jim otvíral dosud nepoznaný a mysteriózní svět Kombajů. Neměl nic společného s naším světem. Žasli a mlčeli. Tomu, co viděli, přestávali věřit. Jediným oděvem černých mužů byla ratanová obruč okolo pasu, na konci pohlaví jim trčel zelený list. Nazí, jednodušší lidé. „Oděv“ většinou doplňoval luk a devět šípů, každý na jinou zvěř, nepočítaje šípu na člověka. Ten měli „nabitý“ vždycky, když na jejich území vstoupili vetřelci. Jako nyní - dosud nepoznaní bílí lidé, o jejichž existence neměli ani potuchy. „Děti se bály, jejich oči neklamaly. Muži se chovali instinktivně. Bránili se, nervózně pobíhali a mířili na nás šípy. Já jsem mířil kamerou. Jednou mi dokonce palicí kameru vyrazili z rukou,“ vypráví Pavol Barabáš.

Světlo v pralese bylo předzvěstí mýtinky, kterou udělali Kombajové. Vykáceli stromy, aby mohli žít. Žijí vysoko v obydlích usazených na stromech. Bez provazů a hřebíků dokáží zavěsit svoji chýši z ratanu a sága do výšky vice než deseti metrů. Utíkají tam před bahnitou džunglí, malarickými komáry a nepřáteli.

Žijí v primitívních podmínkách, jako v době kamenné. Neznají vlastní podobu, snad jen z odrazu na hladině vody. Neznají písmo, kolo, hrnec. Peníze jsou jim k ničemu. Neumí vyhrávat, nepotřebují soutěžit. Přesto jim nechybí smysl pro rovnováhu a dokonalou spjatost s přírodou. „Oblečeni“ chodí stejně - muži mají zelený lupen na pohlaví, ženy palmová vlákna. Neznají barvy, které nezapadají do prostředí džungle. Všude je pořádek, žádný odpad. Nic po nich nezůstává. Vstávají, když přijde světlo. Jdou spát, když se na ně nalepí tma. Vodu z mokřadu si nosí v dutině bambusu. Obyčejná láhev by tam zajisté způsobila revoluci. Oheň vyrábějí třením ratanu. Jsou to opravdoví lovci, obratně zacházející s lukem. Jedí to, co uloví. Železné nástroje by jim nebyly k ničemu, zničila by je vlhkost pralesa. V době, kdy se mluví o vesmírné turistice, jsou pro ně prioritními bambusové nože a kamenné sekery. Kombajové neznají nic z našeho světa a přece mají všechno. „Přemýšlel jsem, co můžeme těmto lidem nabídnout. Kromě léků proti tropickým chorobám mně nenapadlo vůbec nic,“ přiznává Pavol Barabáš. “Možná je jednou někdo „polidští.“. Udělají z nich jakési křížence kultur. Budou je učit vzývat boha, nutit je oblékat se, pracovat za peníze, namísto, aby se od nich něco naučili. Znají totiž všechno, co je nutné k přežití v pralese. Žijí z přírody. Čistotu myšlenek jim můžeme jen závidět”.

„Zatím jsem se nevzpamatoval z toho, co jsem zažil. Snažím se všechno pochopit. Viděl jsem mnoho domorodých kmenů a původních obyvatel, ale tihle jednodušší lidé stale ještě žijí v pravěku, tak, jak je stvořila příroda, výlučně z toho, co jim ona poskytuje,“ říká Pavol Barabáš o zkušenostech a pocitech, kterým stale nemůže uvěřit. „Poznali jsme svět, o kterém jsme si možná mysleli, že už neexistuje,“ přiznává Rudolf Švaříček.


Dojmy a postřehy Rudolfa Švaříčka a Pavola Barabáše
Po návratech z Nové Guinei jsem zavalený „zásadními“ otázkami. Pijí alkohol? Co jedí? Znají peníze? Co sex a ženy? Je rozšířená nevěra? Věčnou otázkou je kanibalismus a lovení lebek. Před odletem padají otázky, jestli se k těm šíleným kanibalům nebojím jít a jestli není jejich svět příliš krutý: bojím se často, strach je tu nutný.

Ságové těsto se mísí s pochoutkami z ještěrek, mravenců a různých brouků.

Jako hosté máme všechna práva kromě jediného: nesmíme odmítnout nabízený pokrm. Všude se snažím alespoň ochutnat a neurazit…

Lidská hlava ukořistěná za války má rozhodující moc.

Vybělené lebky vytahuje náčelník z vaku s takovou samozřejmostí, jako by nám nabízel šňupací tabák.

Lebka kořisti nemá spodní čelist, ženy ji nosí jako náhrdelník.

Lebky vidíme i v další chýši, do které zběžně nahlížíme. Doufáme, že k nim nepřibudou ty naše. (Rudolf Švaříček)

Pod příkrovem tajemné džungle žijí lidé, od kterých se můžeme učit, jak přežít v extrémních podmínkách, jaké byliny se používají k léčbě atd.

Život v souladu s přírodou je však pouze čekáním. Na co? Na dostatek batatů a prasat, aby se dala vyplatit nevěsta, vysekat v divočině mýtina, postavit chýše a založit rodina. Nadbytečný je tu jen čas. A tak se posedává u ohně, kouří a mluví.

Každá víra tu chce mít své zastoupení. V nejodlehlejším koutě světa vzniká největší koncentrace svatostánků na světě. S narůstajícím počtem věrozvěstů se zvyšuje tlak na domorodce, v jejich hlavách musí být totální zmatek. Verze o Bohu se různě tvarují a překrývají. Do jedné bible se vejde několik odlišných příběhů. Svatá pravda ustupuje jiné pravdě a novému pojetí církve. Zmatené hlavy domorodců ztrácejí přehled. Komu věřit, jak reagovat na další zdroje osvícení? Útočí také množství velkých pravd a všechny jsou nejdůležitější…( Pavol Barabáš)

Pavol Barabáš
Je scénárista, kameraman, režisér. Je autorem celé řady dobrodružných filmů z horského prostředí a o lidech nacházejících se v extrémních podmínkách. Za sebou má 15 expedic. Natáčel například v nepřístupné divočině, na dravých řekách, na ledových štítech i v hlubokých jeskyních daleko od civilizace. Nejraději vyhledává příběhy, ve kterých hrdina dochází až na hranici svých možností. Fascinuje jej každé střetnutí s cizí kulturou. Barabáše přitahují území tibetského buddhismu, ale i život přírodních lidí, ukrývajících se hluboko v džungli. Za své filmy získal více než 130 ocenění doma i v zahraničí. Je držitelem prestižního ocenění Křišťálové křídlo, které je každým rokem udělováno úspěšným osobnostem Slovenska. Je majitelem a kreativním ředitelem profesionálního videoprodukčního a postprodukčního studia K studio s.r.o.

Rudolf Švaříček
Je hlavní postava filmu a vyprávěč. Má za sebou mimořádné výsledky v průzkumech extrémních oblastí i mnoho výprav s mezinárodní účastí: Polar 89 (se psím spřežením v polárních oblastech), Marco Polo (napříč Asií), Hedvábná cesta (rok a půl cesty po asijských státech), Živá Afrika (Tatrou napříč Afrikou), atd. Je autorem úspěšné knihy Živá Afrika. Věnuje se zejména oblastem izolovaných etnik. Jeho doménou je Indonésie a ostrov Nová Guinea. Absolvoval ojedinělé horské výstupy (první český úspěšný pokus zdolat Carstensz Pyramid). Publikuje v českých i zahraničních časopisech, spolupracuje s Českou televizí. Je ústřední postavou festivalu Go camera, zaměřeného na filmy, fotografie a publikace s cestovatelskou tématikou. Od roku 1995 je majitelem cestovní kanceláře CK Livingstone. Nákazu lásky k cestování úspěšně přenáší na pokračovatele. Radost si dělá ve svých cestovatelských klubech Cestovatelské café Livingstone (Praha, Brno) a Kanibal. Je autorem knihy i fotografické výstavy o Nové Guinei Tajemná Indonésie - tamtymy času, která měla velký úspěch i v rámci slovenské expozice Slovenského národního muzea na podzim 2005.

Michal Ničík-Novinski
Je hudební skladatel. Autor hudby k desítkám divadelních představení. Komponuje hudbu k filmům, TV inscenacím a rozhlasovým hrám na Slovensku i v zahraničí.