film / pohádka, Česká republika,
2016,
104 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR a SK 25.2.2016, DVD od 31.8.2016 Bontonfilm
Režie:
Marta FerencovaHerci:
Vladimír Polívka,
Aleš Bílík,
Denisa Pfauserová,
Bolek Polívka,
Jan Hrušínský,
více...Co dáváš, to se ti vrátí.Rozmazlená princezna a dva mladí zlodějíčkové se shodou okolností ocitnou v kouzelném Černém lese, kde žijí podivné postavy, kterým vládne Paní lesa. Setkání s roztodivnými bytostmi a jejich vládkyní povedenou trojici konečně napraví..
Uprav informace o filmuKomentář k filmu Tolik správných ingrediencí- rej postav, pohádkových motivů, krásných kostýmů, filmových triků, vhodně zvolených lokací, spousta šikovných herců a stejně je to nakonec nuda… Natočit pohádku, která v divácích vyvolá pohnutí a zahnízdí se nám v srdci, je velká věda. Řachanda je toho zářným příkladem.
Všechny komentáře k filmu 27+ Napiš komentář k filmu a získej DVDWeb:
IMDB,
Titulky Videotéka:
přidat si do ní film
Matěj a Kuba žijí v Růžovém království, kde se lidem moc dobře nežije. Zemi místo krále vládne vyslanec Theofil, který se stará jen o svou kapsu. Jedné noci vleze Kuba do Theofilovy spižírny, aby ukradl něco ke snědku. Místo jídla tam objeví truhličku s jeho penězi. Kuba z ní ukradne zlaťák, při loupeži ale udělá hluk a je odhalen. Oba mladíci skončí ve vězení, ale podaří se jim uprchnout. Při útěku se zatoulají do Liliového království, kde se seznámí s rozmazlenou a panovačnou princeznou Markétkou, která ráda ubližuje lidem. Osud pak zavede Matěje a Kubu do kouzelného Černého lesa, kde se po setkání s roztodivnými bytostmi a jejich vládkyní konečně napraví.
Denisa Pfauserová (rozhovor)
Jaká je princezna, kterou hrajete v pohádce Řachanda?
Rozmazlená. Rozmazlený fakan. To mluví za všechno. Opravdu je jak pětiletá rozmazlená holčička, která vždycky dostala všechno, co chtěla. Tím si upevňuje svoji pozici. Všichni ze štábu si ze mě dělali legraci, protože jsem jako kolovrátek pořád říkala: Nechci, nechci, nechci. A protože ve své rozmazlenosti nechá pokácet les v Kouzelném království, tak ji Paní lesa začne převychovávat.
Je to vaše první princezna?
Je to moje první princezna a krásně se mi hrála. Ony se vždycky hrají líp takové ty postavičky s groteskními charaktery, než ty umělé hodné princezny. Je hezké být v očích malých diváků za tu hodnou, ale tohle je větší zábava. Když si maminka četla scénář, tak říkala, že je to přesně napsané pro mě. A jako každá malá holka i já jsem před zrcadlem představoval, že jsem princezna.
Jak dlouho trvá, než se zrodí filmová princezna?
V maskérně jsem trávila vždycky asi hodinu a půl. Důkladné líčení, z každého pramínku se musela udělat kudrna. Navíc jsem musela změnit barvu vlasů, ale ve všem jsem paní režisérce stoprocentně důvěřovala. Je to podle mě jedna z nejlepších režisérek.Když jsem přišla
ke kadeřníkovi a řekla, že chci zesvětlit
o dva odstíny, a on mi ukázal blond,
jakou má barbie od Mattela, tak jsme
nakonec zvolili jen jeden odstín.
Jak se vám spolupracovalo s vaším
filmovým tatínkem Janem Hrušínským?
Výborně, je to skvělý komik. Dalo by se
říci, že jsme se rozesmávali navzájem,
i když jsme to na kameru nedávali znát,
protože to se pak nedá dál točit. Hrajeme
spolu i v Divadle Na Jezerce, takže se
známe.
Absolvovala jste nějakou scénu, ze které
jste měla strach?
Měla jsem docela strach ze scény unášení
nevěsty, protože jsem chtěla, aby to
vyznělo vtipně a mile a nevypadalo
to hloupě a nazkoušeně. Bylo to dost
pohybové. Spočívalo to v tom, že jsem si
čichla k Ochablíku, k takové bylině, po
níž postupně začnou ochabovat svaly.
Nejdřív obličej, pak jedna ruka, druhá
ruka… Aby to vypadalo nějak přirozeně
a uvěřitelně, tak jsem si říkala, že to bude
docela kumšt. Nakonec se to ale povedlo
a myslím, že snad i dobře.
Jako princezna vystřídáte spoustu šatů,
jaká je vaše princeznovská garderoba?
Moje nejoblíbenější šaty jsou zlaté, ale
skoro jsem se do nich nemohla dostat,
protože byly dělané na benátskou noc
pro nějakou modelku s mírami
90-60-90. (smích) Říkala jsem si, že
když se pro ně nenajde scéna, tak si je
vezmu třeba na premiéru. Ještě jsem
měla růžové a svatební. Velmi vtipné
byly takové kraťásky s obrovskou
košilkou na spaní, ve které jsem
vypadala jak cukrová vata. Do lesa
jsem zase měla takovou růžovou
noční košili, ve které se máchám
v rybníce.
Líbilo by se vám vrátit se
do středověku a nosit tyhle
princeznovské šatičky?
Většina kostýmů byla šitá
přímo na mě, ale když
máte ty korzety a obruče
na sobě celý den, tak už
se těšíte, až se z nich
svléknete. Už bylo
princezny dost
a zpět do džínů.
Aleš Bílík (rozhovor)
Kdo je vlastně váš Matěj?
Je to jeden ze základní dvojice Kuba - Matěj, což jsou „skorobráchové“. Matěj
je rozumnější z té dvojice, klidnější, méně
potrhlý… Zachraňuje všechny ty situace,
které Kuba nějakým způsobem vytvoří. Je
takový milý.
Když jste si četl scénář, co vás na Matějovi
zaujalo?
Líbil se mi vztah těch dvou kluků. Je
takový přátelský a jak vyrůstali spolu,
tak jsou skoro jako bráchové, kteří se
mezi sebou neustále o něco handrkují.
Jsou každý úplně jiný, ale přitom se mají
strašně rádi. To se mi moc líbilo. A druhá
věc, ten scénář je hezký, pohádkový,
s nadpřirozenými bytostmi. Nikdy jsem
v ničem s takovými postavami nehrál.
Bohužel jsem se s nimi do kontaktu moc
nedostal, strávili jsme s nimi v lese asi jen
dva natáčecí dny. Je to ale velmi zajímavé.
Člověk si na ty masky musel zvykat.
Chvíli mi trvalo, než jsem na ně přestal
koukat jako na zjevení. Jsou krásně
udělané.
S Vladimírem Polívkou jste kamarádi
v civilním životě, potkali jste se při práci
poprvé?
Pokud se nepletu, tak poprvé. Pokaždé je
to jiné vstoupit do nějakého pracovního
vztahu, ale je to super. Tím, že jsme
kamarádi, si vycházíme vstříc a Vláďa je
i o něco zkušenější ve filmu, takže mi
občas dával i nějaké rady. V tom reálném
životě je to naopak takový můj starší
brácha.
Jak jste reagoval, když jste dostal nabídku
zahrát si v pohádce? Byl to váš sen?
Byl jsem nadšený. Vždycky jsem si chtěl
zahrát v pohádce jednu z hlavních rolí.
Jaké to bylo, potkávat se na place s herci
takových zvučných jmen, jako v Řachandě
hrají?
Ze začátku to pro mě bylo náročné. Měl
jsem v sobě ostych. Když jsem první den
točil s pány Kaiserem a Čtvrtníčkem, tak
to byl pro mě trochu stres navíc, měl jsem
pocit, že neumím vůbec nic. Ale pak už
jsem si to užíval. Škoda, že už to skončilo.
Co se vám ve spojení s Řachandou vybaví
jako první?
Asi jedna scéna, kde jsme s Denisou
Pfauserovou natáčeli, jak ji ochromím
Ochablíkem. U té scény bylo hodně
legrace, protože ta květina Denisu
„zgumovatí“, a ona tam předvedla
takovou krásnou pohybovou etudu. To
mě moc bavilo. Ostatně jako každá scéna
s Vlaďou Polívkou. On je fakt vtipný.
Vladimír Polívka (rozhovor)
V pohádce hrajete Kubu, mohl byste nám
ho trochu přiblížit?
Je to takový ten antihrdina, který nejdřív
činí a až potom myslí. Většinou, co
může, to pokazí. Je to popleta, harlekýn
děje. Provází příběhem, ale nesleduje
jeho hlavní rovinu. Kdyby neměl Matěj,
kterého hraje Aleš Bílík, Kubu, tak si
myslím, že by to všechno dobře dopadlo.
Kuba je Matějův nezdárný kamarád,
který to všechno myslí dobře a má věčně
hlad. Jeho cílem je mít plný žaludek a pak
si s ním můžete dělat, co chcete.
Když jste dostal tuhle nabídku, měl jste
radost, že si zahrajete v pohádce?
Měl jsem radost, protože pohádku jsem
ještě netočil a říkal jsem si, že by to mohla
být legrace. Prince bych hrál nerad,
protože vím, že mě baví hrát jiné role
a jinak. Princové nejsou to, po čem
toužím. Musela by to být hodně hezky
napsaná pohádka, aby mě princ zaujal.
Nedokážu si představit ty punčošky,
zpěv…
Jak vlastně Kuba vypadá, co má na sobě?
Je to trhánek. Je to harlekýnek, má
záplaty, rozcuchané vlasy… Myslím si, že
v té poloze, ve které se ho snažím hledat,
působí i poměrně roztomile. Skrz to si ho
člověk oblíbí. Pak mu musí divák, stejně
jako Kuba, odpustit všechno, co pokazí.
Zažil jste při natáčení nějakou pernou
chvíli?
Dva dny jsem strávil v pětadvacetikilovém
brnění v pětadvacetistupňovém vedru.
Tohle brnění mi nandávali panoši, část po
části našroubovat a kroutit, dopnout…
V sedm ráno jsem to na sebe dostal,
vysvlékali mě ve čtyři hodiny odpoledne
a hned mě vezli na představení do
Národního divadla, kde jsem byl dvě
a půl hodiny. To byly docela krušné dny.
Jak v mikrovlnce. Nikdy v životě jsem se
takhle rychle nepotil.
Nejvíce času jste při natáčení strávil
s Matějem Alešem Bílíkem, jak jste si
sedli?
My se známe ze školy a jsme kamarádi.
On chodil o rok výš na činohru. Takže
když jsem se dozvěděl, že Matěje hraje
Aleš, přišlo mi to perfektní.
Vilma Cibulková (rozhovor)
V pohádce Řachanda hrajete Paní lesa,
mohla byste nám ji popsat?
Paní lesa je nádherná postava, protože
touží naučit člověka vážit si přírody
a respektovat přírodní zákony, na což
my už jsme samozřejmě zapomněli.
Jsem matkou všemožných skřítků, dryád
a bytůstek, které mi v tomto snažení
pomáhají.
Jak dlouho trvá, než se v maskérně zrodí
Paní lesa?
Není to tak složité, protože my jsme tu
masku samozřejmě vymýšleli předem.
Měli jsme velké přípravy. Pak už jsme tu
masku vyrobili během asi jedné hodiny.
Na natáčení vám přálo počasí, scény jsou
plné slunce…
Ale třeba první den nám moc nepřálo,
takže jsme nemohli natočit sněm. Což je
nesmírně krásný obraz, ale složitý,
a protože jsme se bořili v bahně a nad
námi se přeháněly bouře, tak jsme ho
museli odložit na jindy.
Na place se potkáte s dryádami, puky,
hejkalem… Jak se s nimi hraje? Hrála
jste už někdy s takovými tvory?
Nehrála a moc se těším, až to uvidím na
plátně. Neustále jsem si musela na dryády
sahat, protože mě fascinovala celá ta
maska, jak ji dokonale vymysleli. Děvčata
velice trpělivě čtyři až šest hodin seděla
v maskérně, takže ve chvíli, kdy jsme
začali točit, ony už měly za sebou
přípravy od jedné v noci. Ale pořád bylo
na co se dívat, protože výpravou je ta
pohádka velice podařená. Domnívám
se, že i moje maska je krásně vyrobená,
protože Paní lesa vypadá jak pěna na
rybníčku… Je to moc, moc něžné.
Mohla jste nějak ovlivnit, jak bude finální
vzhled Paní lesa vypadat?
Samozřejmě jsme se radili a vybírali
z několika variant. Ve hře byla i obrovská
fialovo-růžová paruka, která je nádherná,
ale barevně nám s přírodou příliš neladila.
Ta bílá, obláčková barva se nám líbila
mnohem víc.
Rudolf Hrušínský (rozhovor)<>Obrázek nenalezen<>
Mohl byste nám říct něco o vaší postavě?
Je to pan král a jmenuje se Karel. Má
rozmazlenou dceru Markétku, kterou
hraje Denisa Pfauserová. A v jednu chvíli
ztratí jak svoji dceru, tak svoje bohatství.
Tedy všechno, co má na světě nejvíce rád.
A co má pan král raději, dceru, nebo
bohatství?
Určitě dceru, bez zaváhání. Král sice
není nejmoudřejší, ale je to v podstatě
kladná figura.
Co vás na roli krále Karla zaujalo?
Mně se strašně líbil scénář. Šel jsem do
toho s radostí. Žádné náročné scény,
byl to takový balzám po problémech
v divadle.
Bylo náročné převtělit se z Jana
Hrušínského do krále Karla?
Poměrně ano, protože to líčení, včetně
paruky, vousů a dalších věcí trvalo skoro
tři čtvrtě hodiny. Na Řachandě měli navíc
mimořádně dobré lepidlo, protože mi na
tváři vydrželo i dva dny po natáčení.
Kolikrát jste si už pohádkového krále
zahrál?
Myslím, že už čtyřikrát nebo pětkrát.
Naposledy jsem hrál krále v pohádce
Zdenka Zelenky Duch nad zlato. To byla
taková štědrovečerní pohádka.
Na svém kontě máte nespočet
pohádkových rolí, hrajete
v pohádkách rád?
Pohádky jsou krásné. Mám je
hrozně rád odmalička. Každé
dítě má rádo pohádky a já
se snažím, aby kus toho
kluka ve mně pořád byl.
Navíc pohádky člověku
připomínají lidi, kteří
tady už nejsou, kteří
vám je vyprávěli,
když jste byl malý.
To je moc hezké.
David Novotný (rozhovor)
V pohádce Řachanda
hrajete dřevorubce,
mohl byste nám ho
trochu přiblížit?
Jmenuje se Drvoštěp
a podle mě je tam proto,
aby otestoval účinek
bylinek seslaných na
něho Paní lesa a puky.
Pracuje a kácí na cizím,
ale to si neměl dovolit.
Paní lesa ho potrestá tak, že
z něho udělá nešikovného.
Řekl bych, že je to taková
komická postava.
Jak se vám hrála ta
nešikovnost?
To je vždycky příjemné.
Záporné postavy a nemehla
jsou docela vděčné role. Bylo
to docela náročné, někdy až na
hranici kaskadérských kousků.
Narazil jsem hlavou do stromu,
visel za sekeru… Všechno jsem ale
dělal sám a doufám, že to nakonec
bude i vtipné a bude se na to dát
koukat.
Na natáčení jste se oháněl sekerou,
štípal jste dřevo… Co vy a tyto práce?
Teď už dlouho nic, ale štípání dřeva
jsem zbožňoval, když jsme měli
s rodiči chalupu v Novém Oldřichově.
Miloval jsem ho jako uklidňující činnost.
Podobně jako skládání uhlí, když bylo
dobře připravené. Házet ho z plechů
lopatou do okýnka. Stačilo, když mě
kdokoliv naštval, a šel jsem buď štípat
dřevo, nebo házet uhlí do sklepa. To mě
bavilo. Bylo to náročné fyzicky
a monotónní, uklidňující. Dnes už jsem
na to moc pohodlný.
Na place jste se potkal s dryádami
a puky, jak se s nimi hrálo?
Jsou to strašně laskaví lidi. Já je
obdivuju, protože trvá několik hodin,
než je nalíčí, a to je pro mě hrozná
představa. Vypadá to ale hrozně pěkně,
což je pochvala do maskérny.
Byl jste rád za nabídku zahrát si
v pohádce? Hrál jste vůbec někdy
v pohádce?
Už jsem hrál ve dvou pohádkách, ale ty
byly studiové. A protože mám čtyři děti,
tak při natáčení myslím na ně. Aby je to
nějak potěšilo, pobavilo… Těším se, až
to uvidí, a jsem zvědavý, co mi k tomu
řeknou.
Bolek Polívka (rozhovor)
Vaše postava se jmenuje Theofil, kdo to
je?
Theofil je vyslanec. Je to potvora.
Myslí jen na sebe. Nemyslí vůbec na
blaho království a okolí. Je to hloupý
sebestředný sobec, který hrabe pod sebe,
jako tolik podobných.
Jak se vám hrála záporná postava?
Nepovažuji ho za zápornou postavu, ale
za ohavnou postavu. A ohavné postavy se
hrají krásně a s odporem.
Když jste si přečetl scénář Řachandy, co
vás na něm zaujalo?
Že je vtipně napsaný. Ale místy je
i dojemný. Navíc tam hraje můj syn
Vladimír a zúčastnit se takového díla
je mi radostí. A paní režisérka je taky
výborná, tak proč ne.
Vy vlastně hrajete poprvé se synem
Vladimírem. Jak se vám spolu hraje?
My už jsme si se synem tolikrát hráli…
Na vojáky a na všechno možné. Před
kamerou jsme se potkali v Manéži, ale při
podobné práci je to poprvé. My se tam
o sebe jen tak otřeme, nemáme tam nic,
co bychom měli výrazně společného, ale
i za to málo jsem rád.
Jak se vám líbily masky dryád, puků,
hejkala, trolla…?
Ty jsou opravdu skvělé! Viděl jsem
jednoho z nich, jak ze sebe po
celodenním čekání olupoval to
pohádkové stvoření. Byl celonalíčený
a olupoval to z břicha a hrudi s lehkým
sténáním, protože byl chlupatý,
a když na chlupatého něco nalepíte,
tak to jde dolů i s chlupama.
A ještě mu bylo vynadáno s lehkým
ukrajinským přízvukem, že toto je
práce odborníků, tedy maskérů,
a ne jeho.
Když si vzpomenete na natáčení
Řachandy, co se vám vybaví jako
první?
Jak jsem lítal v noční košili po
ztemnělém nočním hradu Kost.
Byl průvan, byla zima
a chytil jsem tam zánět
močových cest. Pořád jsem
musel chodit čurat. Takže jsem
točil a točil, čural a čural
a mezitím i cikal.
Petr Čtvrtníček (rozhovor)
V této pohádce jste velitelem stráží, mohl
byste nám vaši postavu nějak přiblížit?
Velitel stráží ve zmíněném projektu je
170 cm vysoký muž střední postavy,
hovoří česky, slovensky, maďarsky
a cikánsky, vyhledává osamělé produkční
a přespává u nich.
Baví vás hrát ve stylizovaných kostýmech
nebo dáváte přednost vzhledově
civilnějším rolím?
Baví mě obé.
Kdybyste se vrátil v čase a ocitl se ve
středověku, líbilo by se vám být velitelem
stráží nebo byste si vybral jinou profesi?
Mohl byste říci proč?
Vybral bych si logicky profesi pana krále.
Co vás na projektu Řachanda zaujalo?
Zaujala mě tam jedna produkční ze
Šumperku.
Absolvujete jako velitel stráží nějakou
náročnou scénu? Musel jste se na ni nějak
speciálně připravovat?
Kdepak, já už na takové věci připraven
jsem. Alespoň to tvrdí můj Mistr.
Když si vzpomenete na natáčení
Řachandy, co se vám vybaví?
Je to scéna, kdy tančíme s Oldřichem
Kaiserem. Škoda, že u toho nebyl Zdeněk
Chlopčík.
V Řachandě má svoje místo i spousta
pohádkových bytostí a magických bylin.
Věříte nebo věřil jste jako malý v jejich
existenci?
Jako malý jsem věřil na Ježíška a jako
dospělý muž věřím v jednu magickou
bylinu. A teď mě omluvte, jdu to
smotnout.
Máte rád pohádky? Jaká je vaše
nejoblíbenější?
Nejradši mám pohádku „Jak šlo vejce na
vandr.“ Je to můj autobiografický příběh
z urologického oddělení vinohradské
nemocnice.
Kdybyste měl pohádku Řachanda popsat
jednou větou, jakou byste zvolil?
To už je otázka na mou tiskovou mluvčí
Mirku Spáčilovou.
Oldřich Kaiser (rozhovor)
Koho hrajete v pohádce Řachanda, jaká
je vaše postava?
Hraju opilého ponocného. Na té roli jsem
hodně dlouho pracoval, přípravy byly
opravdu náročné, a to dokonce až tak, že
jsem často trpěl amnézií. Ale vyplatilo se.
Byl jsem dobrý!
Kolik času jste strávil na natáčení?
Přesto, že šlo o jeden natáčecí den,
nakonec z toho byly dny dva, což už si
ale nepamatuji. Nicméně soudě z výrazu
paní režisérky, byla velice spokojená.
Během těch dvou natáčecích dní se
navíc vytvořila báječná parta. Dodnes si
píšeme!
Jak se vám s paní režisérkou
spolupracovalo? Pracujete raději
s režiséry nebo režisérkami?
Nerozlišuji to. Akorát vím, že to je žena
a tohle chlap. To poznám. Režisérky
samozřejmě mají jiné kouzlo než muži
a k tomu je paní režisérka Slovenka (nebo
se mi to alespoň zdálo), a tak jsme si
bohovsky porozprávali. Lebo moja mama
pochádza zo Slovenska, kde mám vel'a
bratrancov, sesterníc a dalších snedých
příbuzných. Tuším, že paní režisérka sa
volá Marta Ferencová, ale neni som si
istý…
Čím vás tato vaše životní role zaujala?
Vycítil jsem, že tato role může být
odrazovým můstkem v mé kariéře. Ale
pozor, pokud mě chce divák vidět,
musí dávat bedlivý pozor a být už od
samého začátku ve střehu.
Ester Kočičková (rozhovor)
Jaká je vaše dvorní dáma v pohádce
Řachanda?
Ona se vlastně nijak neprojevuje.
S druhou dvorní dámou jsme trošku
nepřející, ale naštěstí se to nestihne příliš
projevit. Myslím, že jsme trochu praštěné
a jsme moc rády, že jsme u dvora. Ale že
bychom tam byly nějak užitečné, to ne.
Jako ostatně všechny dvorní dámy.
Proč jste roli přijala?
Protože jsem zvědavá. Uvědomila jsem
si, že i přes svůj věk nejsem vůbec zvyklá
pracovat s kamerou. Něco jiného je
diskuzní pořad v televizi a něco jiného
je natáčet nějaký děj, pamatovat si text
a pak ho nesplést… Kamarádka Simona
Babčáková mi radila, že to musím prostě
zkoušet, že jiný recept není. A když jsem
viděla to obsazení, tak jsem chtěla být
u toho a vidět, jak tihle lidé pracují.
Takže tohle je vaše první pohádková role?
Myslím, že ano. Vždycky, když jsem
byla v nějakém filmu nebo seriálu,
tak jsem dělala lékařku nebo učitelku,
přemrštěnou, abych to řekla slušně.
Tohle je taky taková přemrštěná paní, ale
v dobovém kostýmu, takže si to patřičně
užívám.
Chtěla jste si někdy zahrát v pohádce?
Určitě. Je to nádherná věc. Tak zhruba
tušíte, v čem ty ženy musely chodit.
Pravda, toto je trochu jednodušší, než
když jsem měla v jednom historickém
seriálu krinolínu, ale je dobré, když si
žena současnosti může vyzkoušet, v čem
se dámy musely škrtit dřív. A pak si
s úlevou vezme sukni na gumu a nějaký
svetr a je jí dobře. Tady jsem měla trochu
problém s pokrývkou hlavy, ale pravda
je, že když zaprší, prakticky o tom nevíte.
Co se vám vybaví, když si vzpomenete na
natáčení Řachandy?
Horko, když jsme se potili v těžkých
sametových šatech. A taky jak někteří
kolegové dokážou znovu a znovu nasadit
a zopakovat svůj „vál“, jak se říká na
Brněnsku. Já bych to asi nedala. Pětkrát
šestkrát zopakovat tutéž věc, ještě třeba
emočně vypjatou, hlasově náročnou. To
obdivuji. Například moje maminka si
myslí, že všichni herci jsou darmožrouti.
Chtěla bych ji vidět, kdyby měla stát
na nádvoří, v dešti, ve vedru a pořád se
točilo, točilo a točilo, protože se něco
nepovedlo. Komparzisté, kteří jsou na
place poprvé, jsou udivení. Ti ostřílení
už to znají, že je to těžká dřina. A myslím
si, že by si to každý divák měl zkusit, aby
viděl. Výsledek vypadá hezky a jednoduše,
ale dvacetivteřinový záběr se může točit
i půl dne.
Jaromír Nosek (rozhovor)
Prozraďte nám, kdo je Herold?
Moje postava je královský ceremoniář,
který mluví velmi hezky a vybraně.
Ovšem vypije takový nápoj, po kterém
mu mluvit nejde. V pohádce Řachanda
je totiž taková vtipná věc, že všechny
postavy vypijí nápoj, po kterém neumějí
to, co do té doby uměly.
Máte zajímavou paruku, mohl jste
zasáhnout do jejího výběru?
Paruku jsem si vybral sám. To jsem si
hezky naběhl. Byly asi čtyři možnosti,
ale tahle mi přišla nejvtipnější. Ty ostatní
byly takové fádní.
Zasahoval jste i do výběru kostýmu?
Ne, oblékly mě kostymérky. Jen mi
pořád padaly kalhoty, protože jsem měl
boty připnuté zavíracím špendlíkem ke
kalhotám. Z dálky to vypadalo hezky, ale
byl jsem takový celý sešitý, takže jsem
se v tom nesměl moc hýbat. Ale
jsem rád, že v tom hraju, ta moje postava
je vtipná, je to legrační pán.
Je to vaše první filmová pohádka?
Vlastně ne. Úplně poprvé jsem hrál
v televizní pohádce O bojácném
Floriánkovi, kde hrál Floriánka mladý
Roman Vojtek. To mi bylo asi dvacet.
A pak jsem hrál v pohádce Kočičí
princezna, kterou dělal Roman Meluzín.
Tam jsem hrál dokonce princeznu,
protože jsem ztvárňoval lupiče, který se
za tu princeznu převlékne.
Jaká scéna pro vás byla během natáčení
nejtěžší?
Scéna, kdy se snažím přečíst papír, kde je
napsáno „Na vědomost se dává, že…“,
a přitom zjistím, že mi to nejde. Nemůžu
mluvit, nemůžu číst… Dělal jsem to
dlouho a je to taková jimcarreyovská
scénka, kdy kroutíte pusou, koušete se do
rukou, a to bylo hodně nepříjemné
a těžké. Myslím si, že jsem nic těžšího
snad ještě nedělal. Bylo to nejdříve
naprázdno, pak s lidmi, pak se vám už
nechce…, ale doufám, že to dopadlo
dobře. Snad to nevystřihnou.
Martin Pechlát (rozhovor)
V pohádce Řachanda hrajete rytíře,
mohl byste nám o něm říct něco bližšího?
Rytíř Albert doprovází prince Jaromíra,
a tak ho jako opečovává.
Jste kladná, nebo záporná postava?
Myslím si, že veskrze kladná.
Proč jste se rozhodl roli přijmout?
Vždycky bylo mým velkým přáním hrát
v pohádkách. A tohle je moje první
zkušenost.
Rytíř Albert musí nosit dobový kostým.
Máte raději postavy, které se musí
oblékat do obdobných kostýmů, nebo
civilnější role?
Civil je samozřejmě příjemnější, protože
tyhle dobové kostýmy jsou z takových
teplých materiálů, což obzvláště v létě
není úplně příjemné.
Josef Rarach (rozhovor)
Mohl byste nám přiblížit svoji profesi?
Jsem speciální make-up artista a herec.
Make-up dělám již více jak 15 let
a pracuji jako make-up actor, tedy jako
herec, který hraje v maskách více jak
10 let.
Jaké role již máte na svém kontě?
Mezi nejznámější patří Zombie King,
kterého jsme dělali na Zombie Walk
v Praze, a ten obletěl celý svět
a získal mnohá ocenění. Dále například
Letopisy Narnie, Solomon Kane…
Pracujete tedy zejména se zahraničními
produkcemi?
Mohu říci, že ano.
Jste rád, že jste se mohl podílet na ryze
české pohádce?
České filmy máme moc rádi
a je pro nás vzácností na nich dělat.
Už se nám stýskalo po opravdovém
pohádkovém projektu. Jsem moc rád,
že jsme se mohli zapojit a ztvárnit lesní
pohádkové bytosti.
Marta Ferencová (rozhovor)
O čem je vlastně pohádka Řachanda?
Je to v podstatě klasický příběh
o namyšlené princezně. Samozřejmě je
to okořeněné kouzelnými postavičkami
v kouzelném lese, dvěma velmi
kouzelnými a šarmantními chlapci, kteří
jsou velmi veselá dvojice. Jinak je to
klasická „pyšná princezna“, která musí
být potrestaná, musí projít přerodem
a musí se z ní stát příjemná princezna.
Název Řachanda navozuje, že by se mělo
jednat o vtipnou komedii, je to tak?
Musím se přiznat, že jsem si ve
slovenštině dlouho zjišťovala, co to slovo
znamená, a bylo mi řečeno, že to není
pouze o vtipnosti, ale i o spádu
a veselosti. Toto by měl název evokovat.
Není to smutná pohádka, ani těžká,
depresivní… Snažíme se, aby byla vtipná
a děti i dospělí se pobavili.
Co vás zaujalo na scénáři?
Že se tam pracovalo s humorem. Vždycky
jsem si říkala, že až budu točit pohádku,
nechci dělat takovou, u které se budou
děti bát. To mě moc nelákalo. Chtěla jsem
pohádku pro pobavení. Miluju animáky,
které se dnes dělají úžasně, jdete do kina
a baví se dospělí i děti. To mě na
Řachandě potěšilo, že to není strašidelná
ani filosofující pohádka.
Řachanda je plná krásných kostýmů
a lokací. Jak jste je vybírali?
Najít třeba kouzelný les nebylo vůbec
jednoduché. Když jdete do lesa, vypadají
všechny stejně. Naštěstí se nám podařilo
v okolí Dětenic najít les, který vypadal
na první pohled pohádkově. Navíc
jsme měli velmi šikovné lidi od stavby,
kteří v něm postavili kouzelné dřevěné
domečky dryád, liány, hráz na potoce…
Les byl ve výsledku opravdu kouzelný.
Co se týče kostýmů a masek, to jsme
měli velké štěstí na maskérskou skupinu.
Myslím si, že masky jsou velmi věrohodné
a komplikované. Tvořily se celou noc,
herci prakticky spali vsedě a přitom
je maskérky líčily. Dryády přes noc
zůstávaly natřené…
V pohádce hraje spousta velkých jmen,
jak se vám podařilo získat takovou partu?
Myslím, že pro herce je všeobecně
zajímavé zahrát si v pohádce a vyzkoušet
si být pohádkovou bytostí. Tolik pohádek
se zase netočí a hrát v nějaké je velmi
příjemné. Netočí se vážný příběh
a můžete si hrát. Což je vidět i na
štábu. Při natáčení byla velmi příjemná
atmosféra a všichni z toho měli radost.
Věřili, že je to kouzelné, čarovné…
Jaké je režírovat ostřílené herce a s nimi
ty mladé?
Vždycky je rozdíl mezi zkušeným a začínajícím hercem právě v té zkušenosti. Ale musím říct, že Aleš Bílík a Vladimír Polívka přistupovali k práci velmi zodpovědně. Dokonce chtěli velké psychologické rozbory postav, což jsem trochu zrušila a řekla jim, aby nad tím tolik nepřemýšleli a hráli si s tím.
Čím je pohádka Řachanda výjimečná?
Myslím si, že je hravá, že je opravdu kouzelná a že v ní budou k vidění masky, které v našich filmech nejsou běžně k vidění. Je barevná, plná krásných lokací a vtipných herců.
Daniel Miňovský (rozhovor)
Jak byste popsal pohádku Řachanda vy?
Řachanda je příběh o tom, že jak se my
chováme k ostatním, tak se oni chovají
k nám. Motto pohádky je: Co dáváš, to
se ti vrátí. Je to o rozmazlené princezně,
kterou nedokáže napravit lidský svět, ale
les a lesní tvorové ano. A o dvou klucích,
kteří taky nejsou úplně hodní. Jeden
z nich se zamiluje do princezny a ona do
něj. A dopadne to všechno dobře, jako
v každé správné pohádce.
Natáčení probíhalo i v zámeckém
komplexu Dětenice. Mohl byste nám
o něm něco říci?
Ten rezort je úžasný v tom, že je tam
všechno dohromady. Je tam zámek,
o pár metrů dál kolbiště, ale i hotel, kde
si člověk může vyzkoušet spát jako ve
středověku. Ve sprše teče voda jakoby
z konve, je tam i vyhlášená Středověká
krčma. Dá se tam zažít úplně všechno.
Rytířské turnaje, Dětenické peklo…
A vaří se tam pivo postaru - na otevřeném
ohni.
Jak vznikl nápad stvořit pohádku
Řachanda?
Říkali jsme si, že těm pohádkám
z poslední doby chybí určitá milost
a komediálnost. A chtěli jsme natočit
něco, co by se vracelo k odkazu pohádek,
jako třeba Byl jednou jeden král. Druhá
rovina byla, že sem Amerika chrlí Harry
Pottery, Pány prstenů a jinou krásnou
podívanou. Napadlo nás, že bychom
udělali českou klasickou pohádku, jen
ozvláštněnou magickými tvory. Aby to
byla evropská pohádka. Nakombinoval
jsem českou pohádku se špetkou anglické
a severské mytologie. Nabídneme dětem
podívanou plnou lesních tvorů. Na
prvním místě je ale herecký výkon
a komediálnost.
Jak vznikaly magické bytosti?
To byl velký problém. Dělat to pomocí
CGI a kreslit je od začátku, to u nás
nejde, on takový Glum v Pánovi prstenů
stál asi dvě stě milionů. Tak jsme se
rozhodli skvěle namaskovat herce, ovšem
na to jsme potřebovali skvělé maskéry,
a tak jsme oslovili FX Creator a Josefa
Raracha a najali dalších šestnáct maskérů.
Jak vznikl název Řachanda?
Existuje strašně moc pohádek, které jsou
dvouslovné, tříslovné nebo pohádky
O… Chtěli jsme mít jednoslovný úderný
název, ve kterém by bylo písmenko Ř,
protože Ř nemá žádná jiná abeceda na
světě. Volili jsme mezi slovy Taškařice
a Řachanda. Řachanda vyhrála, protože
má to Ř na začátku a evokuje i tu
komediálnost.
Když to už od začátku měla být taková
legrace, vybírali jste podle toho i herce?
Určitě. Od začátku to bylo tak, že téměř
všichni herci, kteří zde hrají, jsou komediální. První koho jsem si vybral, byla princezna. Potřebovali jsme princeznu, která má gumový obličej, zahraje úplně všechno a má skvělou mimiku. Vsadili jsme na Denisu Pfauserovou, kterou jsme obložili Vladimírem Polívkou, a přidali jsme Aleše Bílíka. Jako starší herce jsme zvolili velké bardy, jako jsou Oldřich Kaiser, Petr Čtvrtníček, Bolek Polívka. Navíc režie se chopila skvělá režisérka Marta Ferencová.
Pohádky mívají ústřední písničku. Má ji i Řachanda?
Samozřejmě. Je to hodně rychlá písnička, která pohádku nakopne hned na začátku, protože Řachanda začíná poměrně dost akčně. Útěk z hradu Kost bude podmalovaný hodně rychlou a veselou hudbou.
Zásadní jsou tady i kostýmy, o ty se stará kdo?
O kostýmy se částečně stará taky FX Creator. Firma, co dělá masky, šila i kostýmy ústředních postav. Krásné věci, se kterými si vyhráli do nejmenších detailů, dokonce i šperky, korunu na krále, to všechno vyráběli v FX Creator. Udělali to moc krásně. Částečně využíváme fundusu a taky lidí, kteří žijí středověkem, nosí to, takže to má i tu patinu.
Co děti a zvířata? Říká se, že točit s nimi je vždycky největší problém.
Děti jsme objevili úplně úžasné. Máme tam jedenáctiletého zlodějíčka, kterého hraje úplně úchvatný herec, jsou tam koně, sova, která hrála s paní Kubánkovou v chatrči kořenářky... Takže jsme žádný zásadní problém neměli.
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů
napiš nám.