Soudce

Robert Downey Jr. hraje ve filmu právníka Hanka Palmera, který se z velkoměsta vrací domů, kde prožil dětství a kde je jeho odcizený otec, maloměstský soudce, podezřelý ze spáchání vraždy. Palmer se rozhodne zjistit pravdu a v průběhu pátrání obnovuje spojení s rodinou, od které před lety odešel.

<>Obrázek nenalezen<> O produkci

Z tajemství naší minulosti se stávají strasti našich životů…

Mazaný chicagský právník Hank Palmer se právě chystá vyrvat dalšího nóbl klienta ze spárů illinoiského státního zastupitelství, když obdrží oznámení o úmrtí své matky. Hank přerušil veškeré kontakty se svým otcem a jediný člověk z rodiny a z celého rodného města, se kterým byl v posledních dvaceti letech kontaktu, byla právě jeho matka. Jedině ona, jedině její úmrtí, ho mohlo přimět k návratu domu. V idylickém městečku Carlinville ve státě Indiana ho však čeká mnohem víc než jen chladné přivítání a zádušní mše. Ještě než stačí z rodného městečka zase zmizet, je povolán k obhajobě svého otce, který se po 42letité kariéře ctihodného maloměstského soudce ocitá na druhé straně soudcovské stolice.

„Když se vrátíme zpět do míst, kde jsme trávili dětství, tak se bez ohledu na svůj věk a postavení během pěti minut opět staneme tím, kým jsme byli v okamžiku našeho odchodu z domova.“, říká režisér a producent filmu „Soudce“ David Dobkin. „Vrátíme se do starých kolejí; začneme se chovat a komunikovat stejně, jako když jsme byli mladí, vynoří se stejná, více či méně závažná, nevyřčená nedorozumění a nedořešené problémy, které nás trápí po celý život.“

Velikáni Robert Downey Jr. a Robert Duvall se poprvé setkávají ve filmu, který se věnuje obrácení rolí, ke kterému dochází prostřednictvím emocí či změněných okolností a které všichni dobře známe - nutnosti postarat se o své stárnoucí rodiče a smířit se s vlastní historií. Jak se my, jako dospělí, náhle ocitáme na neznámém rodinném území a jak dokonce i ty nejlepší úmysly nemusí vždy vést k nejlepším postupům či ve svém důsledku nejlepším výsledkům.

Představitel hlavní role a výkonný producent Downey k tomu říká „Na tomto příběhu obdivuji hlavně sepjetí člověka s místem, když odejde z domova a musí se vrátit a čelit všemu, čemu se dlouhá léta vyhýbal a co se při návratu najednou opět vynořilo se stejnou intenzitou. Jak rozdílně vnímají životní neúspěchy a úspěchy lidé, kteří, aniž by si to uvědomovali či připouštěli, nám jsou tak podobní. Celý příběh je plný zvratů, překvapení a humoru. Osobně tento film považuji za klasiku 21. století.“

<>Obrázek nenalezen<> Dobkin říká, že nejenže od začátku myslel na to, že do role Hanka Palmera obsadí Downeyho, ale že pro něj pro tuto roli žádný jiný herec ani nepřipadal v úvahu. „Poprvé jsem se s Robertem setkal asi o rok dříve a okamžitě jsme si padli do oka. Pokud ve mně herec vzbuzuje reakce a obdivuji jeho talent, podvědomě začnu hledat nebo tvořit roli, která by mu podle mě dokonale sedla. Takže když se mi v hlavě začal rýsovat tento film, Robert v něm už roli měl.“

Dobkin se chtěl zaměřit především na vztah mezi silným patriarchálním otcem a synem, který před lety odešel z domova a který se kvůli přetrvávajícím a zdánlivě nenapravitelným vzájemným neshodám nikdy nevrátil a nevypořádal se s kostlivci ve skříni svého dětství.

Robert Duvall, který hraje soudce tvrdého jako skála, nabídnutou roli okamžitě přijal, protože „film měl inteligentní a velmi dobře napsaný scénář s báječnými postavami - prostě šitý na míru hercům. Kromě toho jsem tušil, že spolupráce se štábem a ostatními herci bude skvělá. A taky mě lákalo Davidovo pozitivní nadšení a odhodlání, které do filmu vložil.“

Když nedávno Downey založil se svou produkční partnerkou a manželkou Susan Downey vlastní produkční společnost, Team Downey, rozhodli se, že „Soudce“ bud první film natočený v jejich produkci. „Robert a já jsme měli rozpracováno spoustu dalších projektů, se kterými jsme chtěli jít ven, a tohle přišlo naprosto neočekávaně.“, vypráví Susan. „Je to jeden z těch filmů, do kterých se pustíte, jen když mají vynikající scénář… a tenhle ho měl.“

Nápad na natočení filmu s touto tématikou Dobkin poprvé dostal, když sám prožil osobní ztrátu a začal přemýšlet o vztazích mezi dospělými dětmi a jejich stárnoucími rodiči v americké kultuře. „V mnoha částech světa žije několik generací celý život v jednom domě a je to naprosto přirozené.“, říká Dobkin. „Ale my Američané většinou se svými rodiči nežijeme, takže jejich stárnutí jde mimo nás - jak fyzicky, tak emočně. Začal jsem si představovat, jak se po smrti matky tito tři bratři a jejich otec setkávají a jaké by to bylo.“

Dobkin se scénáristou Nickem Schenkem doladil příběh, společně vytvořili postavy a napsali první scénář. „Jeho scénáře se mi opravdu líbí, a tak jsem mu zavolal. Když jsme se sešli, sdělil jsem mu svou představu a on se pro to strašně nadchl a vytvořil tento osobní, emocionální příběh.“, vzpomíná režisér.

„Nejvíc na mě zapůsobilo, když mi David řekl, že nás spojuje to, že jsme oba ztratili matku - jeho tato ztráta právě potkala a ve mě ještě doznívala.“, vypráví Schenk. „Napadlo mě, že ve většině rodin je to právě matka, která brání vytržení pojistky granátu, takže když zemře jako první, jednotlivé kousky se rozletí daleko od sebe. Ale její skon se také může stát styčným bodem.“

<>Obrázek nenalezen<> Jakmile se Downeyovi ocitli na palubě, začali se s producentem Davidem Gambinem ze společnosti Team Downey pravidelně scházet s režisérem Dobkinem a společně dávali zápletce i postavám konkrétní tvar. Dobkin poznamenává: „Bylo důležité, abychom zjistili, co stojí v pozadí pocitu viny a výčitek svědomí - jak otce, tak i syna - a jaké jsou vztahy mezi oběma muži ve chvíli, kdy se oba snaží přijít na kloub současné záhadě uprostřed soudního procesu, ve kterém je otec obviněn z vraždy a syn otce obhajuje.“

„Od samého začátku do konce se nám s Davidem výborně spolupracovalo.“, říká Robert Downey Jr. „Všechno vycházelo z jeho elánu a vize.“ Potom se filmaři obrátili na scénáristu Billa Dubuquea, který dal scénáři finální podobu. Gambino poznamenává: „Bill vyrostl ve střední Americe, takže se okamžitě ztotožnil s příběhem mocného maloměstského soudce a jeho synů, zejména s Hankem. Okamžitě pochopil kadenci postav i to, kým jsou.“

„Věděl jsem, že chtějí zachytit středozápadní vnímavost, a oni byli přesvědčeni, že jsem pro tento úkol ten pravý.“, říká Dubuque. „Příběh také vyžadoval náročné verbální přestřelky, což je můj šálek čaje. Velká část děje se odehrává v soudní síni, ale nejedná se o soudní drama, je to rodinné drama, takže bylo nutné vědět, odkud postavy přicházejí. Proč jsou obě hlavní postavy tak odlišné a přesto tak stejné? A co se k čertu zvrtlo? Věděl jsem, že když se mi tohle všechno podaří zachytit, tak diváci příběhu i postavám porozumí.“

Susan Downey říká: „Vzpomínám si, že když jsem četla Billův koncept scénáře a byla jsem zhruba na straně 60, řekla jsem Robertovi, že mám strach to dočíst, protože jsem byla přesvědčena, že druhá půlka už nemůže být tak dobrá jako ta první. Ale byla.“

„Bill má typický styl psaní.“, dodává Dobkin. „Velmi čistý, břitký a výstižný. Jeho postavy chybují a vnášejí do věcí chaos. Je velmi popisný a zábavný zároveň.“

Jen málokdy se hercům poštěstí, aby měli v předprodukční fázi dostatek času na zkoušení a mohli si vyzkoušet 90minutovou improvizaci se všemi „členy rodiny“ - Downeym, Duvallem, Vincentem D'Onofriem a Jeremym Strongem - a projít si své role společně ještě před tím, než se rozsvítí světla na kamerách.

Dobkin říká: „Vytvářeli jsme scénu za pochodu a všichni jsme se podíleli na změně dynamiky rodiny směrem k něčemu tak specifickému, že to nakonec fungovalo. Byl to velmi strhující a úspěšný proces a bylo úžasné vidět, jakých výsledků lze dosáhnout pouhým použitím klasických technik používaných ve „starých“ hereckých školách. Všechny nadhozené nápady a podněty byly dokonale zpracovány osobností každého z nich a ukázaly nám nový směr. Je to jako když postavíte tým ze skvělých basketbalových či fotbalových hráčů: víte, že když dáte dohromady ty nejlepší, vědí, jak mají hrát. Vědí, jak se pohybovat, kličkovat a uhýbat a mají potřebné zkušenosti.“