Tanec mezi střepinami

Tanec mezi střepinami je příběhem o lidském bytí, lásce, vzletech a pádech. Snímek je postaven na představách hlavního hrdiny, který prožívá své silné životné situace a zážitky prostřednictvím tance, podmanivé hudby, něhy a síly básnického slova. Jeho putování je poskládané z jednotlivých střípků života, které spolu vytvářejí úchvatnou mozaiku obrazů, pohybujících se v čase a v prostoru. Film je silný svým zpracováním, tanečnými výkony, nápaditou silně elektrizující energií, moderní interpretací folklóru i podmanivé hudby, která kolísá na pomezí lidové hudby mnoha slovenských regionů a world music. Ve slovenské filmové tvorbě mývaly taneční snímky bohatou tradici. Režisér Marek Ťapák svým dílem Tanec mezi střepinami dokazuje, že tento žánr je dosud stále živý, a dokáže se tak zařadit po bok svých mistrných předků. Film, který vznikl na základě divadelního představení, doslova uchvátil diváky, kteří ho zhlédli v předpremiéře na letošním ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Osobně ho přijeli do Prahy představit Marek Ťapák a autor hudby, Tono Popovič.

O díle

Tanec mezi střepinami je původní slovenský hudebně-taneční film. Příběh muže v zralém věku, který znovu prožívá významné okamžiky svého života, zhmotňuje své sny, touhy a představy. Křehkost lásky, síla touhy, bolest odvrhnutí, hořkost i krása poznání, i nerovný boj se smrtí i sebou samým - silné emoce jsou přetaveny do temperamentních i poetických tanečných obrazů. Charizmatická osobnost Marka Ťapáka, úžasné záběry slovenské přírody, podmanivá hudba a interpretační taneční mistrovství vytvářejí jedinečný snímek, z kterého srší nezkrotná energie.

Od divadla k filmu

K myšlence filmového zpracování příběhu vedla komornější verze divadelního představení. Tanec mezi střepinami byl původně scénickou freskou, vytvořenou na počest 80. narozenin Martina Ťapáka, rodáka z Liesku, který syna Marka odmalička vedl k lásce ke všemu lidovému. Folklórní tanec je pro Marka Ťapáka něčím podobným jako herectví - velkou láskou i chlebem. Se scénickým programem /v choreografii Ervína Vargu / měl obrovský úspěch nejen doma a v Evropě, ale i v USA. Námět a scénář jsou dílem Marka Ťapáka.

V režisérském debutu, který je netradičně a moderně vystavený, hrají neherci - folkloristi, kteří tancovali v Lúčnici anebo v SĽUKu. Jedinou herečkou, kromě Marka Ťapáka, je Anna Javorková.

Film nabízí fascinující taneční zážitek, spojený se strhující hudbou, tempem, podmanivým rytmem a úžasnými výkony interpretů. Filmové obrazy spolu vytvářejí fascinující mozaiku života a poskytují divákovi možnost intenzivně procítit jedinečnost filmového zážitku.

Hudba

Pod filmovou hudbu se podepsali skupina Banda, Samo Smetana, Tono Popovič, Stano Palúch, Jaroslav Stráňavský a výběr skladeb od zahraničních autorů jako jsou Lajko Félix, maďarský virtuózní houslista a skladatel world music, Joszko Broda, polský multiinstrumentalista, Nikola Parov, bulharský skladatel a multiinstrumentalista, Zbigniew Namysłowski a Jan Karpiel, polští jazzoví hudebníci, maďarská folková skupina Muzsikás, Tonyho Gatlif, alžírský režisér a hudebník, Ferenca Kiss, maďarský houslista a Papp István Gázsa, maďarský houslista se svou skupinou, věnující se romské lidové hudbě.

Jaroslav Stráňavský je producentem a sběratelem slovenské lidové a vážné hudby, Stano Palúch je fenomenální slovenský houslista, univerzální hráč, bravurně se orientující ve swingu, fusion, world music i v lidové hudbě a všestranný Tono Popovič, dirigent, aranžér, hudební producent je autorem několika skladeb z filmu, jedna z nich „Svätojánska noc“ je součástí filmového traileru. Tono je zároveň hudebním režisérem projektu a kreativním producentem, který svým perfekcionalismem strážil všechny důležité detaily realizace filmu.

Banda je world music skupina, jejímž největším zdrojem inspirace je autentická lidová hudba. Vznikla v roce 2003, působí v Bratislavě, její členové však pochází z různých koutů Slovenska. V základní sestavě jich je pět, Samo Smetana, Alžbeta Lukáčová, Ivan Hanula, Peter Obuch a Igor Ajdži Sabo (od roku 2010 i zpěvačka Eva Brunovská), ale počet jimi používaných nástrojů je více jak dvojnásobný. Kromě výrazného pěveckého projevu využívají ve filmu Tanec mezi střepinami tradiční akustické nástroje. Na jedné z nahrávek použitých ve filmu spolupracují se ženskou pěveckou skupinou Trnki. Lidovou píseň nabízejí v originálních aranžmá, pričemž nové prvky hledají hlavně v oblasti rytmu a harmonie. Hudebníci z Bandy mají s folklórem, ale i s jinými žánry dlouholeté zkušenosti a dokáží nacházet mezi nimi různé překvapivé spojitosti. Podle etnomuzikoložky Ľubici Záborské jsou nejtvořivější world music kapelou na Slovensku.

Marek Ťapák (rozhovor)
Kdy se zrodila Vaše myšlenka natočit taneční film a co bylo první inspirací k němu?

Na samém začátku byla velká chuť tancovat. Tím, že jsem na střední škole tři roky tancoval v Lúčnici, začali jsme spolu s přítelem Ervinem Vargem přemýšlet o projektu, ve kterém bych využil své zanícení pro tanec. To bylo na jaře roku 2005, potom přišla moje taneční příprava a až potom jsme začali oslovovat další tanečníky. Premiéra inscenace Tanec mezi střepinami se konala na jaře roku 2006. Musím se však přiznat, že můj návrat k tanci byl pro mne těžký a věru i bolestný.

S myšlenkou vytvořit z tanečního představení film přišel Palo Barabáš, který mi do představení půjčil své záběry tatranské přírody a poznamenal: „z toho by mohl být zajímavý film odehrávající se celý v přírodě“. A tak to začalo…

Jak vznikl název filmu?

Mojí představou bylo spojit tanec s mými hereckými zkušenostmi a využít i sílu poetického slova. I proto jsem oslovil mého přítele Dana Heviera o textovou část a právě on přišel s nápadem názvu Tanec mezi střepinami, tance nad střípky života, střípky vzpomínek, asociací - vycházejících z hloubky paměti.

Natáčeli jste v různých zákoutích Slovenska. Máte k těmto lokacím nějaký zvláštní vztah?

Slovensko je nádherná krajina, která na relativně malém prostoru nabízí tolik odlišností, kontrastů, čarovných zákoutí, až se člověku tají dech. Na obhlídku lokací jsem se vždy těšil, protože přinášeli příležitost objevovat krásy krajiny. Roháče, Šútovský vodopád, Súľovské skály, skanzen u Martina a v Zuberci, poloostrov Veľký Lél s tři sta let starými duby a šest set let starými vrbami či fantastická zemanská kurie ve Vyšném Kubíně. S každou lokací se mi pojí i vůně onoho prostoru a zůstane to tak ve mne navěky.

Podle čeho jste vybírali do filmu interprety?

Měl jsem na výběr dvě možnosti - buď do filmu vyberu herce a budeme se spolu s nimi trápit s tanci a s choreografiemi, anebo tanečníky a potrápíme se s hereckými scénami. Vybral jsem si druhou a schůdnější možnost a obsadil jsem špičkové tanečníky, kteří i typologicky splňovali mé představy. Navíc to jsou též interpretační umělci, takže s emocionální stránkou ztvárněných postav mají své zkušenosti. Jsem přesvědčený, že to byla správná volba.

Film má osobitou atmosféru a dynamiku také díky hudbě skupiny Banda. Znáte je i z jiných projektů? Jak probíhala spolupráce s nimi?

Se Samem Smetanou a skupinou Banda jsem se seznámil přes vzpomínaného Ervina Vargu a hned si mě získali jako lidé i jako muzikanti svým pohledem na interpretaci folklórní hudby. Pracovat s nimi byla radost. Mimochodem, měl jsem to obrovské štěstí, že všichni spolupracovníci ve štábu byli stejně jako já pro film zapálení, takže se běžně stávalo, že kdosi utrousil „doufám, že tento film a natáčení nikdy neskončí.“ No, nakonec to trvalo tři roky.

Ve filmu je hodně obrazů natočených v drsném terénu i podnebí. Jaké bylo natáčení? Překvapilo Vás něco?

Natáčení bylo vždy náročné, nejen z časového harmonogramu, ale i realizací choreografií v netanečním prostředí a samozřejmě i kondičně. Sloučit toto všechno kladlo obrovskou náročnost na přípravu a disciplinovanost interpretů a samozřejmě i na mně. Kondiční příprava byla jen jedna z příprav, které jsem musel absolvovat. Ale opět musím říci, že jsem měl okolo sebe úžasné lidi - Tona Popoviče, Petra Bencsíka, Ondru Mlynárika, Stana Marišlera, Maťa Urbana, to byla polovina úspěchu. Tehdy zvládnete i stres, tlak, únavu, dokonce se na ni těšíte. Emocionálním základem byla skutečná RADOST z toho, co děláme, a věřím, že se to z filmu přenese i na diváka.

Jaké poselství byste chtěli skrze Tanec mezi střepinami zprostředkovat divákům?

Žijeme v tomto prostoru se svými dějinami, kulturou, tradicemi, jazykem - tím vším, co tvoří to, z čeho vycházíme. Folklór jako lidové umění v celé své šířce je stále živé a má co říci i v dnešní době.

Šel byste opět do filmového projektu? Byl by to opět taneční film?

Realizace filmu Tanec mezi střepinami byla zkušenost k nezaplacení. Můj další film bude příběhový, so silnými tanečnými prvky.

Anna Javorková (rozhovor)
Svoje role si pečlivě vybíráte. Co rozhodlo, že jste přijala nabídku od Marka Ťapáka do filmu Tanec mezi střepinami?

Před časem jsme spolu s Markem zkoušeli divadelní hru a on mi při té příležitosti vyprávěl o svém připravovaném scénickém projektu Tanec mezi střepinami a o lyrických textech Daniela Heviera, které jsem mu poté také namluvila. Když jsem uviděla první formu tohoto představení, s obdivem jsem pozorovala, jak Marek zapadl mezi mladší kolegy a jak jako stále dobrý tanečník zrealizoval svůj sen. Po divadelních úspěších přišel s nápadem natočit film s tímto tématem a já jsem ho v této myšlence podpořila, protože film tohoto žánru se ve slovenské kinematografii velmi dlouho neobjevil. Mám ho ráda jako člověka, kolegu, herce a fandím mu.

Vaše role není taneční, zato však fyzicky mimořádně náročná. Jak vzpomínáte na natáčení?

Pro mne samotné natáčení nebylo náročné, cítila jsem se příjemně mezi lidmi, kteří Markovu myšlenku realizovali, pár dní jsem s nimi strávila v krásné přírodě. Myslím si, že pro ostatní účinkující to bylo mnohem náročnější, ale hravě to zvládali.

Tanec mezi střepinami není Váš první taneční projekt, účinkovala jste v inscenaci Jána Ďurovčíka Bolero. V kultovním muzikálu Na skle maľované jste naplno zazářila v jedné z hlavních postav. Jsou Vám tanec a pohyb blízké?

Vzhledem k tomu, že nejsem rozený tanečník, jen věrný fanoušek tohoto krásného pohybu, tanec mě fascinuje a je mi jedno, zda je to tanec moderní, klasický, anebo lidový. Obdivuji všechny, kteří dokáží tancovat s lehkostí a s vášní. Tím, že v mém případě zůstalo jen u obdivu, jsem ráda, že se tance mohu dotknout prostřednictvím herectví a děkuji za každou takovouto příležitost.

Jste zejména divadelní herečka, zároveň jste ztvárnila množství filmových postav, kde se cítíte lépe - na jevišti anebo před kamerou?

Neupřednostňuji ani jedno ani druhé, na jevišti se cítím výborně, a pokud je práce před kamerou zajímavá a smysluplná, je to stejné.

Když jste v pozici filmové divačky, jaké filmy vyhledáváte, co od nich očekáváte?

Ráda se dívám na dokumenty a kvalitní hrané filmy s klasickým zaměřením. Vybírám si je podle tématu, filmy určené pro náročnějšího diváka, a i podle hereckého obsazení, které předpokládá záruku kvality a dobře natočeného díla.

Tono Popovič (rozhovor)
Čím tě jako hudebníka oslovil projekt Tanec mezi střepinami?

Již v divadelní verzi projektu Tanec mezi střepinami byla selekce hudby, kterou Marek Ťapák a choreograf Ervín Varga elektrizují. Výběr hudby byl postaven na skvělých lidových písních ve stylu world music z regionů historického Uherska - od goralské, přes východoslovenskou, středoslovenskou až po maďarskou, rumunskou hudbu.

Hudební výběr z inscenace jsme se snažili v rámci realizace filmu ještě rozšířit. Tak vznikla i hudba z produkce Sama Smetany a skupiny Banda, stejně jako Stana Palúcha a jeho skupiny.

Ve Vaší tvorbě je zřejmá inklinace k současnému umění. Jako dirigent jste uvedl hudbu k inscenaci Sattó ve Štúdiu tanca a spolupracoval jste na projektech, které se pojí se současným tancem. Jaký máte vztah k folklóru a tradicím, co z nich Vás oslovuje?

Bez folklóru by tu prakticky nebylo žádné hudby, v kontinuitě hudebního vývoje má nezastupitelné místo. Folklór je naším kulturním základem, vychází z něj podstata naší identity. I velcí evropští skladatelé klasické hudby, jejichž díla formovali naše kulturní povědomí, v mnohém čerpali z folklórní hudby, která je naším genetickým kódem.

Je tento film v rámci svého žánru v něčem progresivní, nový? Jaké je podle Vás jeho poselství, v čem je jeho přínos?

Když mi Marek Ťapák předestřel ideu natočit film Tanec mezi střepinami, pocítil jsem, že v jeho vidění je cosi nového. Myslím si, že tento film přináší originální a ve velké míře i progresivní oživení vžitých forem přístupů k tomuto žánru. Kromě skvělých choreografických konceptů se koncentruje na hloubku prožívání postav, hledá jakousi opravdovost v motivaci jejich konání, přetaveného do uměleckých ztvárňovacích prostředků.

Jste jedním z autorů hudby k filmu Tanec mezi střepinami. Jaký má odkaz pro diváka?

Velkou část dětství jsem prožil v nádherném prostředí Oravy, v oblasti, ve které se narodil Pavol Orságh Hviezdoslav, Martin Kukučín, Margita Figuli, měl jsem příležitost zažít i přítomnost oravského rodáka, básníka Thea H. Florina, který měl s mými rodiči přátelské vztahy a byl naším průvodcem nádherami oravské přírody. Takže nejen v této skladbě, ale i v mé hudbě pro film Tanec mezi střepinami se odráží již v dětství zažitá silná emocionální stopa, která mě - stejně jako Marka Ťapáka - spojuje s čarovnou nádherou slovenské přírody. Kultovní slovenský režisér Martin Ťapák, Markův otec, pochází z Horní Oravy, Marek prožil podstatnou část svého dětství na Oravě, tento kraj nás jakoby „naformátoval“ na společné vidění, které se projevilo při naší spolupráci na filmu Tanec mezi střepinami.

Marta Stančíková (rozhovor)
Jste producentkou nového slovenského filmu Tanec mezi střepinami. Co Vás na projektu přitahovalo, proč jste se rozhodla ho produkovat?

Na svět přišlo prostřednictvím Marka Ťapáka výrazně odlišné téma od ostatních produkcí, projekt předurčený pro kvalitní umělecké zpracování, obsahově postavený na smyslových vjemech zprostředkovaných obrazem, hudbou, tancem, poezií... Jednoduše výzva.

Film zaujme strhujícími záběry nádherné slovenské přírody. Kdo objevil pro film všechna tato úžasná zákoutí?

Měla jsem tu čest seznámit se s panem Viliamem Gruskem, architektem filmu, kromě jiného i naším významným etnologem, který se dlouhé roky věnuje výzkumu, studiu a záchraně tradiční lidové kultury, zvyků a zanikajících tradičních lidových řemesel.

Ukázal nám nádherná místa a zákoutí této krajiny, ve které žijeme a na níž můžeme být právem hrdí. Jsem šťastná, že se nám mnoho z nich podařilo “dostat” i do filmu. Když se podíváte na http://www.facebook.com/Tanecmedzicrepinami, najdete několik komentářů právě k tomuto tématu lokací, takže jsme s radostí splnili i toto poselství. Jen pro představu, natáčeli jsme v Tatrách, na Oravě, v Martině, v Bánské Štiavnici, v Malackách, u Veľkého Léli, ale i v Bratislavě.

Čtyři roky jste strávili prací na filmu, který má přívlastek „taneční“. V čem bylo jeho natáčení specifické?

Zamyslete se, kdo kdy tancoval na vrcholu Roháčovského hřebene, v ledové vodě Šútovského vodopádu, ráno o šesté na Kráľovej Holi, v -19 stupňových mrazech s helikoptérou nad hlavami 30 členného tanečního souboru ve vojenských lesích, se skákajícími chůdami na nohou po hrbolaté Štiavnické louce, v řádných vedrech daleko od civilizace v Zlatné na Ostrove? Dnes se mi to zdá téměř neuvěřitelné, ale podařilo se to i proto, neboť se sešla parta skvělých, veselých, pracovitých, talentovaných a úžasných tanečníků, herců, autorů a členů filmového štábu.

Jak jste celý tým zvládali, těžký terén, drsné podnebí, náročné stavby?

Obklopila jsem se lidmi, se kterými se znám a znám i jejich vztah k této práci. Zvládali jsme to společně, protože jsme se zázračně ocitli na „jednej vlnové délce“ a potom to už jde téměř samo. Tím, že jsme točili s přestávkami, tak nás příliš horké anebo příliš ledové počasí nestihlo zničit a přitom jsme měli štěstí, že nám počasí přálo a nemuseli jsme dělat příliš velké kompromisy, anebo zrušit výrobu. Za to dodatečně děkují „těm nahoře“. To jediné „zařídit“ nejde. Točili jsme na tak půvabných místech, že jsme ani nestačili plakat nad tím, jaké je to náročné. Filmové stavby nám zrealizovali šikovní slovenští řemeslníci, přeci jen jich je ještě dost.

O jaké zkušenosti jste bohatší ve finální fázi Tance mezi střepinami? Šla byste opět do takového projektu?

O všechny, které jsou při této práci nevyhnutelnou realitou. Pojmenovala jsem si to pro sebe „škola života“. Naučila jsem se, že nejen to dobré, co člověka v životě potká, mu zkvalitňuje život, ale i to „horší“ mu pomáhá růst a dozrávat, jak je dostatečně vnímavý a empatický. Za „horší“ pokládám různé procesy, které souvisí se zabezpečováním finančních prostředků, ale o tom právě tato práce je a bez peněz to zatím nejde. Pracuji dále a připravuji se na realizaci dalšího žánru.