Zločin a trest

"…hodně z Hitchcocka, hodně z Bressona a jen dvě procenta jsem já,“ těmito slovy Kaurismäki skromně zhodnotil svůj první celovečerní film, kterým v šestadvaceti letech odvážně debutoval jako samostatný režisér i hlavní scenárista. Kaurismäki dále uvádí: "Rozhodl jsem se pro Dostojevského příběh, když jsem si někde přečetl Hitchcockův názor, že by se nikdy neodvážil adaptovat jeho romány, protože jsou z hlediska filmového zpracování příliš těžké. Řekl jsem si tehdy: dobrá, tak to zkusím já. Natočit ve Finsku film jako debutant není právě snadné a předpokládal jsem, že pak uplynou léta, než se mi znova naskytne nějaká příležitost. Proto jsem se rozhodl, že bude lepší zklamat s velkým projektem. Když už padnout, tak hlasitě, aby se o tom alespoň vědělo. Vzal jsem tedy nejlepší knihu na světě a úplně jsem ji zničil…" Kaurismäki, pro něhož byl tento film také "holdem zlatým časům, ve kterých jedna vražda stačila na jeden kriminální film", se Dostojevského románem, který přesadil do reálií současných Helsinek, inspiroval jen velmi volně. Lea Trojanová o tomto Kaurismäkiho stylisticky neobyčejně čistém, originálně autenticky působivém a myšlenkově pozoruhodně vyzrálém debutu mj. píše: "Spíše než Raskolnikovem, pro něhož je spáchaný zločin jakýmsi laboratorním pokusem, majícím potvrdit jeho úvahu o bonapartistických povahách, k nimž by rád náležel, je Rahikainen (tj. ústřední hrdina filmu) zklamaným idealistou a společenským outsiderem. Přehlíženým outsiderem, jenž vegetuje v nuzném pokoji laciné ubytovny, jehož malé okno vede do dvora, evokujícího nuzné petrohradské dvorky, nesnídá a nepije v krčmách, ale v umakartovém bufetu. Noční Helsinky plné světel, proudících aut, lodních stěžňů v pozadí, jsou vůči němu lhostejným, chladným světem, bariérou, za niž nikdy nevstoupí. Rahikainen je sice představen jako bývalý student práva, jehož zklamání a nevíra v justici končí u řeznického špalku, ale jeho vzpoura proti společnosti, vzpoura manifestovaná provedeným zločinem, je spíše pudová, nereflektovaná."

Aki Kaurismäki (režisér)
Prošel spoustou zaměstnání, včetně pošťáka, myče nádobí a filmového kritika, než spoulu se svým bratrem Mikou Kaurismäkim, taky filmařem, založil produkční a distribuční společnost Villealfa (jako poctu Jean-Luc Godardovu Alphaville, une étrange aventure de Lemmy Caution, 1965). Aki i Mika jsou plodní filmaři, od počátku 80. let jsou společně zodpovědní za jednu pětinu celkové produkce finského filmového průmyslu, ačkoli Akiho dílo má více příznivců v zahraničí. Jeho filmy jsou velmi krátké (říká, že film by nikdy neměl trvat déle než 90 minut, a mnoho jeho filmů má blíže 70 minutám), excentrické parodie různých žánrů (road movies, film noir, rockové muzikály), zabydlené chmurnými finskými alkoholiky a doprovázené eklektickou zvukovou stopou, obvykle vycházející z rock'n'rollu 50. let. V 90. letech točil filmy v Británii (I Hired a Contract Killer, 1990) a ve Francii (Život bohémy, 1992). Sám svou tvorbu hrozně shazuje - o Leningrad Cowboys dobývají Ameriku, 1989 (svém pravděpodobně nejúspěšnějším filmu), říká: "je to nejhorší film v dějinách, pokud nepočítáte filmy Sylvestera Stallona."